Koncem třeťáku na střední mě posedla neodbytná rybářská myšlenka. Musím vzít loď a vyrazit na velkou cestu po řece. Jen se spacákem, prutem na ryby a smyslem pro dobrodružství v divočině.
Do plánů jsem zasvětil kamaráda Honzu. Předpokládal jsem, že se nadchne stejně jako já. Nadchnul se dokonce ještě víc.
„Můžeme si půjčit kanoi od mýho bratrance.“ Prohlásil hned když jsem mu oznámil, že výpravu mám dokonale promyšlenou ale chybí drobnost v podobě vhodné lodi.
Rybařinu, výbavu na táboření i divokou podhorskou řeku za humny už jsme měli, takže stačilo jen dořešit půjčení plavidla.
Když Honzův děda přivezl bratrance k řece, tak žádná loď na střeše auta vidět nebyla. Až když otevřeli kufr, tak na zem vypadl smotaný balík. Já netušil, že i kanoe se dělají nafukovací.
Tahle Pálava navíc vypadala, že nejlepší časy má dávno za sebou. Vzduch ale neutíkal, takže žádný problém a zadarmo skvělé.
Honzův bráchanec ještě ze zadní sedačky vytáhl barel s víkem. „Sem dáte všechno, co se nesmí utopit.“
Na dotaz ohledně záchranné vesty odvětil jen něco ve smyslu: „Kdyžtak se chyťte sudu.“
První potíž byla vůbec do lodi nasednout.
S trochou ekvilibristiky to šlo z vyvýšeného břehu. Honza tam zapadl první a kupodivu se nepřevrátil.
Mně to dalo zabrat víc. Usadit otylé tělo na palubu se podařilo až po několika prudkých pohybech a záškubech všech končetin. Teprve pak jsme se konečně mohli odstrčit pádlem a opustit nadobro pevnou zem.
V první tůni jsme se asi osmnáctkrát nekontrolovatelně otočili dokola. Před peřejkou se nám naštěstí povedlo otočit čumákem dopředu a cesta nabrala spád.
Čekal nás dlouhý úsek, který se vinul širokým údolím v lesích, loukách a polích, občas přerušenými menšími vesnicemi.
V plánu bylo první kilometry proplout, získat vodáckou zručnost a nasát tu správnou objevitelskou atmosféru.
Za chvíli se vysvětlilo, proč na tuhle řeku moc vodáků nejezdí.
Řeka je pěkná, protéká přírodou ale jeden problém tu je. Chtělo by to víc vody.
V tůních byla hloubka. To můžu potvrdit osobně. Nedlouhou předtím jsem nedaleko při brodění šlápl do díry mezi šutry a nedobrovolně potrénoval plavání v PVC oděvu s holínkami.
Honza mě pak na břehu musel chytit za nohy a vylejt. Jinak bych to ze sebe už v životě nesvlíkl. Protentokrát naštěstí vládlo teplé počasí a mohli jsme broďáky nechat doma. V létě obvykle stačily jen kraťasy a sandále, což bylo praktické i na lodi.
Každou tůň střídala kamenitá peřejka nebo mělčí pláně, pročež nám Pálava neustále drhla dno a nutila nás vystupovat přímo do vody.
„Na zahájení bysme to sjeli v klidu.“ Prohlásil Honza, když se kanoe znovu šprajcla uprostřed řeky.
„Jo ale rovnou ke dnu.“ Představa jízdy na dvaceti kubících sněhové vody mě upřímně vyděsila. Zrovna tekly tři a dalo nám to i tak dost zabrat. Přenášení mělčin nám zároveň bralo zbytek sil.
Po dvou hodinách pádlování zdoláváme kus, který se pěšky dal obejít za 30 minut.
Kanoe byla nafukovací ale proklatě těžká. Každé přenášení strašně vyčerpávalo a zdržovalo.
„Když svoje lodě proti proudu táhnou navzdory všem kamenůůům„. Ozvalo se najednou zepředu. Parťákovi bylo do zpěvu. Mně ne.
„Buď zticha, proboha!“ Utnul jsem jeho falešné sólo.„Pokud sis nevšim, tak my táhnem loď po proudu, vole!“ Měl jsem toho dost. „Přivážem to támhle.“ Od návrhů jsem přešel k rozkazování.
O kus dál čekalo další dlouhé obnášení jezu. Začínal jsem se bát, že na rybaření nakonec ani nedojde.
Kánoe zůstala bezpečně přivázaná ke stromu. Já sestavil mušák na mokro s jedním Red Tagem. Honza šel vláčet s rotačkou – byla to černá se žlutými puntíky, jeho tutovka na všechno od pstruha po bolena.
Po rybářské stránce jsme se vzájemně už nemohli nijak překvapit.
Proto mi bylo naprosto jasný, že jeho náhozy začnou za chvíli mířit nebezpečně blízko ke mně. Pokaždé trpěl pocitem, že mám lepší flek a snažil se chytat co nejblíž. Já se pak vždycky strašně lekl, když mi třpytka prosvištěla kolem hlavy.
Radši jsem ho nechal ať si vybere první. Potom stačilo jen udržovat bezpečnostní odstup aspoň patnáct metrů.
Honza obsadil nejlepší část tůně, nepřekvapivě.
Nevadí. Šel jsem nad další hlubší místo a házel šikmo přes proud. Muška na návazci klesala ke dnu, zatímco šňůra na hladině se s proudem rovnala pode mě. Najednou přišlo zapumpování.
Malý pstroužek, ještě s juvenilními skvrnami. Stačilo povolit šňůru a ryba se sama dostala z háčku. Nabrodil jsem trochu níž. Red Taga pro jistotu vystřídal sirupčík s malou kuličkou, chtělo to jít víc do hloubky.
Ve třetině tůně se potahání opakovalo. Na háčku se pro změnu ocitl dvaceticentimetrový tloušť.
Jelec podle vyhlášky představuje na pstruhovém revíru škodnou. V případě ulovení dává zákon jasné instrukce. „Neměl ses, chlapče, narodit na pstruhovce…“
Nebohá rybka vězela v mojí ruce a čekala na svůj ortel. Pak sebou mrskla a muška vypadla z tlamky. Tloušť zmizel pod hladinou dřív, než jsem stihl splnit povinnost danou rybářským řádem. Zajímavé, že tohle se mi stávalo s tlouštěm vždy. Tak snad příště.
Lov pokračoval. „Kde jsou tloušti, tam jsou pstruzi,“ říkám si. Nevím ale jestli to je poučka nebo spíš zbožné přání.
Popošel jsem kousek dál po vodě. Z vody tady trčí balvan jako tele. Místo, jak vystřižené z rybářské příručky. Žádný rybář jej určitě nenechal bez povšimnutí.
Šance odsud něco vyhmátnout mi proto vychází tak nějak kolem nuly. Rybářská posedlost se ale nenechá odbýt. Zkusit se to musí. Ke kamenu jsem obloukem poslal mokrou mušku.
Zelená šňůra se svíjela cik cak k šutru. Ani jsem nečekal, že bych ji na hladinu položil správně, jak se při muškaření sluší. I na moje poměry to ale šlo zatraceně mimo.
Sirupčík končí minimálně metr od místa, kam jsem mířil. Návazec se natáhl, proud začal zvedat mušku a já chtěl začít přitahovat.
Sotva jsem ale vzal za šňůru, začalo rodeo. Na mušáku to dokázala rozjet každá lepší ryba, tady ale vypukl lítý boj.
Okamžitě jsem pojal podezření na většího duháka. V končinách uprostřed lesů a polí by to ovšem bylo velké překvapení.
Pstruhy duhové tady šlo chytit jen na pár místech. Zvláštní jev ovšem nebyl dán charakteristickým chováním druhu Oncorhynchus mykiss, nýbrž chováním zástupce druhu Homo sapiens.
Zde konkrétně v osobě hospodáře revíru RNDr. Bedřicha Pažouta, zastávajícího názor, že zarybnění má proběhnout hlavně rychle. Proto vysazoval výhradně v místech těsného sblížení řeky a hlavní silnice, aby nemusel daleko zajíždět.
Ryba na prutě se nechtěla ukázat. Jednalo-li se o duháka, nešlo zcela jistě o čerstvě vysazenou rybu ale o mohykána, který měl až doteď zatracenou kliku, že ho nikdo nechytil a neklepnul po hlavě.
Rychlé výpady a změny směru jsem sotva stíhal tlumit. Nejdřív ryba jela proti proudu. Na chvíli se dostala lehce nad moji úroveň. Pak pochopila, že cesta dál nevede a napálila to dolů po vodě. Ještě chvíli a z plastového kolovrátku se začne kouřit.
Mezitím se dostavil Honza. Bylo pod mrakem a řeka se leskla, jak psí kulky. Ani s brýlemi jsem do vody neviděl. Honza polarizačky neměl, takže viděl taky houby.
„Nějak se blejská, to bude tloušť“, říkal v jednu chvíli.
„Tak to musí bejt jelec na piku.“ Šedesátkového tloušťáka už jsem chytil a ten jel jako lokomotiva. Těžce a pomalu. Tohle byla proti tomu Formule 1.
Nakonec se konečně dostal ke slovu podběrák. Takhle zbarvenou rybu jsem ještě neviděl.
Klasická zlatohnědá barva s tečkami přecházela na břiše až do stříbrno růžové. Skoro jako by tenhle potočák měl v příbuzenstvu právě duháka. Biologicky asi kravina, ale ryba to byla pozoruhodná.
„Kolik má?“ zeptal se Honza. Podběrák s úlovkem spočinul na mělčině a na metru se ukázalo 42 cm.
Podle souboje jsem čekal víc. Ten rok to ale byl můj největší, vlastně za posledních pár let. Větší už byl jen osobák 44 cm.
Pstruha jsme pustili a dáváme pauzu. Výprava začala parádně. Hlavně pro mě, protože měřeno velikostí úlovků byl Honza vždycky úspěšnější. Jako zatvrzelý vláčkař navíc svoji techniku lovu považoval za tu nejlepší.
„Velkej pstruh je dravec.“ Říkával k tomu vždycky znalecky. Něco na tom možná bylo. Někdy se k té rybě ale nedopracoval za celý den vůbec. Mně na mušku vždycky něco zabralo, i když třeba jenom tloušť.
Další chytání nepřinášelo ovoce, asi se to tady rozplašilo. Osedlali jsme kanoi a vyrazili dál.
Proklínal jsem toho, kdo postavil plot podél jezu. Nesli jsme loď snad 500 metrů. „Flašky s vodou příště bereme jen dvě na osobu! Kdo se s tím má tahat.“
V podjezí brodili tři muškaři, tak jsme zas naskočili na loď a zmizeli v zákrutách. Propluli jsme další vesnicí a začali si to konečně trochu užívat.
Po cestě bylo pár míst, kde se hlavní proud stáčel na jednu stranu a vytvářel prudké přírodní sjezdy. V jednu chvíli mě napadlo, že nám to pádlování už celkem jde.
„Mě překvapuje, že jsme se ještě nepřevrátili“. Řekl jsem za chvíli nahlas.
Neměl jsem se rouhat. Za malý moment jsme se ocitli nedobrovolně venku. Hloubka byla asi nad kolena, což nám ovšem nebránilo na mokrém kamení uklouznout a vykoupat se durch až po krk.
Pálava se hned nalepila na břeh, takže loď byla zachráněna. Barel s věcmi se nám povedlo dohnat až po sto metrech.
„Aspoň nám nebude vedro“, snažil se celou situaci zlehčit promočený Honza. Mě spíš zaujalo, že si na přejezd nedal do sudu rybářskou vestu a z kapes mu ještě dlouho crčela voda.
„To ti nevadí, že ses vykoupal s rybářskou vestou?“ Zeptal jsem se po chvíli. Já jsem po zkušenostech už běžně nosil důležité věci po kapsách zavřené v igelitu. Stejně jsem ale radši vestu šoupnul do sudu.
„Těm třpytkám to je šumák.“ Odpovídá bezelstně.
„Já myslel hlavně na povolenku“.
„Ježíšmarjá“.
Z kapsy vytáhl slepený pruh papíru. Připomínal spíš vodnickou legitimaci, než platnou povolenku k lovu.
U příležitosti ztroskotání jsme uvázali Pálavu ke stromu a nahoře na louce rozbíjíme bivak a sušíme sebe i věci.
Večerní slunko mělo ještě sílu, usycháme rychle…
„Můžu chytat na mokrou povolenku?“ Zeptal se mě s výrazem dítěte, kterému chtějí sebrat hračky.
„V řádu to určitě zakázaný není.“
Nakonec tu papírovou nudli sušíme pověšenou na keři. Škoda vynechat večerní chytačku a porybný aspoň zdálky mohl vidět, že nepytlačíme.
„Mám“. Ozval se za chvíli Honza.
Měl. Potočáka 44 cm. Tenhle člověk prostě chytne vždycky větší rybu než vy. Kdyby vám zabral 200 cm sumec, tak on nejpozději navečer vytáhne 201 cm.
Nejradši bych ho poslal na ryby s Vágnerem, zajímalo by mě kdo s koho.
Do večera jsme chytili ještě pár menších pstruhů. Mezi nimi dva jedlé duháky, takže o večeři bylo postaráno.
Před setměním se rozhořelo suché dříví a na rozštípnutých klaccích se opékal úlovek. Jako desert posloužily sušenky a chipsy, které jsme ulovili ráno v Jednotě pro případ, že by rybolov nepřinesl úspěch. A k tomu pár plechovek rezavého.
„Víš, že jsem naposled spal venku na táboře ve třetí třídě?“ Řekl mi nasoukaný ve spacáku pod starou NVA celtou.
„No vidíš, tak teď budeš rovnou pod širákem, snad nás nic nesežere“
„Myslíš, že tady něco v noci chodí?“ zeptal se pak.
„Jo.“
„Co?“
Chvíli jsem mlčel a čekal co řekne. „Hele…,“ nadechl jsem se. „Vyprávěl ti někdy starej Pěnkava o tom, co viděl, když šli tenkrát na úhoře?“
Honza se lehce nadzvedl.
„Ne. Co jako?“
Pohodlněji jsem se zavrtal do spacáku. „No… on tvrdil, že jednou v noci viděl u vody něco, co nebyla ani ryba, ani zvíře. Mysleli si, že to je nutrie ale mělo to rohy…“
Tenkrát vyrazili na úhoře pod jatka. Sedli si u Labe kousek nad starou čističkou a nezapomněli vzít velký zásoby chlastu.
Vůbec to nebralo, takže je nic nerušilo od popíjení. V půl jedenáctý už se jeho kolega motal i v sedě na židli. Za chvíli skopnul sklenici, ve který měli svíčku.
Když ji potmě hledali v trávě, tak kousek od nich něco šplouchlo.
Nejdřív si mysleli, že jim do vody spadla taška ale ta byla na svým místě.
Furt se dole něco mrskalo a začali bejt zvědaví. Jenže ta věc vyskočila do trávy a oba dva začali mít trochu strach. Jeho kamarád nakonec v tašce vyštrachal baterku.
V kuželu světla se zjevila příšera. Měla ocásek a bílou hlavu s rohama.
Nikdy se prej tak nebáli o život. Okamžitě vystřízlivěli a běželi do města. Za mostem jim došel dech. Zaběhli do hospody, kde všem začali vyprávět, proč jsou tak udejchaný.
Na to konto někdo zaběhl domů pro záhadologickej časopis a podle nějakýho článku jim ukázal, že to byla chupacabra, přízrak mexických prérií.
„Ty vole, proč mi to říkáš teď?“ zaúpěl Honza.
„Počkej vole!“
Utekli tak rychle, že na místě zapomněli komplet pruty. Ráno všechno našli tak, jak to tam nechali.
Prošmejdili celej břeh a na nic zvláštního nenarazili. Nakonec se o tom psalo v městských listech. Údajně to byl jenom obyčejnej potkan.
Pod čistírnou se hrozně přemnožili a jeden na jatkách asi ukrad zvířecí lebku a táhnul ji do doupěte, takže to hned vysvětlili jako opileckou báchorku. Majitel jatek se ale všude dušoval, že žádný lebky nikdy neskladovali.
Takže bůhví…
Nestihnu ani dovyprávět když někde v trávě lehce zapraskalo. Honza sebou trhl. „Slyšels to?“
„Jo.“
„Co to bylo?“
„Nevím. Vítr.“
„Jaký vítr, vždyť je úplný bezvětří.“
„Tak něco jinýho.“
Zase to zapraskalo. O kousek blíž. Honza v podřepu čuměl do tmy. „Já se jdu podívat.“
„Vem si čelovku.“
„Nemám.“
„Tak nikam nejdeš.“
Chvíli zaváhal, pak si lehl zpátky, ale spacák si přitáhl víc ke krku. „Kdyby něco přišlo…,“ začal.
„Tak tě to sežere prvního,“ skočil jsem mu do řeči.
„Díky.“
„Nemáš zač.“
Z dálky se ozvalo tlumené zafunění
„To nebyl vítr,“ řekl Honza potichu.
„To nebyl,“ .
Oba zahlížíme do tmy, kde se hýbe něco, co si možná jen představujeme. Pak se najednou z trávy vyřítila srnka, přeběhla louku kousek od nás a zmizela.
Ticho. A pak výbuch smíchu. „Ty vole, já už jsem byl smířenej se životem,“ vydechl Honza.
„Já taky skoro chtěl běžet“, přiznal jsem a zavrtal se do spacáku.
„Stejně…,“ ozval se po chvíli Honza.
„Co?“
„Kdyby přišlo to od čistírny… tak už jsem v lodi.“ Řekl, ale už se smíchem
Za čtvrt hodiny se Honza najednou vypnul a spal. Já z pod plachty sledoval měsíc. Byla tma, hvězdy svítily a kromě šumění řeky a vůně dohořívajícího ohně okolo nebylo vůbec nic. Takhle přesně jsem si to představoval.
Usnul jsem během chvíle. Ze spánku mě ale probudil hroznej rámus. Příšera dorazila!
Bohužel ležela vedle mě. Netušil jsem, že Honza příšerně chrápe.
Mlaskání nepomohlo, hlava zabalená do spacáku taky ne. Pochodoval jsem po louce až do tří hodin.
Rána u vody miluju ale ne, když předtím musím ponocovat. S prvním rozbřeskem koncert naštěstí skončil. Honza jen vykoukl zpoza celty a otočil se na bok.
Vlezl jsem do spacáku a konečně usínám. Ne nadlouho.
„Vstávej zdrháme!“ křičel na mě Honza. Bohužel to nebyl sen.
„Co zas blbneš ty…“
„Dělej si co chceš ale já mizím..“ Prohlásil už cestou k lodi.
V ten moment se ke mně donesl řev z druhé strany.
„Jak si to představujete pánové!“ halekal někdo. „Kdo vám to dovolil?“ naléhal blížící se hlas. „Hej! Co tam děláte?!“ V dálce k nám od traktoru šel chlap v montérkách. Jestli měl v ruce vidle, to už si nepamatuju. Honza mezitím už nasedal.
Zůstat napospas šílenci se mi nechtělo. Se spacákem a celtou v rukách jsem taky naskočil do lodi a prchli jsme.
„Zastavte! Nebo zavolám…!“ Tohle bylo poslední, co se k naším uším doneslo.
První peřeje jsme pokořili stylem, že by nám záviděla i reprezentace. Taky přetahy přes mělčiny proběhly klusem, nehledě na to, že jsme si ani nestačili převlíct kecky.
Za další vesnicí už soudíme, že pozemky vzteklého velkostatkáře zůstaly bezpečně za námi.
Kazit si zbytek dne nějakým jezeďákem nemělo cenu. Začali jsme zase chytat.
Zrovna mě zaměstnávala snaha mrsknout mušku bokem pod převislou větev, když se za mnou ozvalo zoufalé a překvapivě hlasité. „Ku*a, já tam nechal povolenku“
Honza se nám začal pěkně kriminalizovat. Kromě vniknutí na cizí pozemek si dneska připsal na konto už druhý přestupek v podobě vodního pychu. Jeho povolenka zůstala na křovisku.
Nebohý Jan rázem přišel o všechen optimismus. Chápal jsem to, taky bych asi nechtěl pokračovat.
Byly tu dvě možnosti, buď pádlovat zpátky proti proudu, což hned zavrhujeme, nebo rychle doplout někam k silnici a nechat se vyzvednout. Pro povolenku si nějak nenápadně dojdeme. Ten chlap tam přece nebude hlídkovat celý den.
Přistáli jsme pod mostem u hlavní silnice. Během půl hodinky nás tam opět vyzvedl Honzův děda. Museli jsme s pravdou ven.
„To byl určitě Kamil. Poslední dobou je dost naštvanej, že mu na loukách zastavujou lidi s karavanama.“ Děda to vzal s klidem. Od vidění navíc zná v okolí kdekoho. Dojedeme tam a nějak se kdyžtak domluvíme.
Auto zůstalo za vesnicí a ve třech jsme šli opatrně inkriminované louce. Ohniště na místě zůstalo, rybí kosti taky, povolenka z křoví zmizela.
Honza chvíli běhal v kopřivách, jestli tam povolenku neodvál vítr. Přes den dost foukalo. Honzův děda si z něj utahoval, že možná už vlaje v Chotěvicích na kostele.
„Dobrý den, pánové“ ozvalo se v tu chvíli nad námi. „Co tady hledáte?“
„Ztratil jsem povolenku“, řekl Honza dvěma neznámým pořezům v černém.
On si snad myslel, že policajti přijeli pomoct s hledáním. Je spíš zajímalo, jestli nesháníme něco jinýho.
Měli jsme fakt kliku. Zrovna předevčírem tady v kravíně šlohl neznámý pachatel pár věcí a stočil naftu z traktorů. Naším pobytem na louce jsme se sami zapsali na seznam podezřelých.
Lustrovali nás všechny tři, včetně chudáka dědy. Kromě občanek jsme museli ukázat taky auto. V zabalené lodi a rybařině asi hledali to zmizelé nářadí.
Nejspíš si taky mysleli, že spacáky a oblečení v sudu máme jenom jako maskovací manévr a potom tam nalijeme ukradenou motorovou naftu. Po probdělé noci na mě padala hrozná únava a doufal jsem, že se mi to celý jen zdá.
Mezitím traktorem přijel ten chlap z rána „Kterej z vás je Jan Vošťural“, zeptal se. Honza zvedl ruku jako ve škole.
Chlap si ho chvíli měřil, pak se podíval vedle a najednou se zarazil. „Nazdar, Fando…“
„Ahoj, Kamile,“ kývl na něj Honzův děda. „Tohle je můj vnuk.“
Chvíli bylo ticho. Honza konečně spustil tu ruku a farmář si odfrkl. „No… tak to jsem čekal někoho jinýho. Já už vyhlásil poplach.“
„To jsme si všimli,“ zamumlal Honza.
Farmář naštěstí podal policajtům povolenku, kterou předtím pečlivě dosušil a schraňoval jako důkaz, jenž měl v plánu po víkendu odevzdat na oddělení. Teď nás ale naopak zachránil před pobytem v chládku.
Potvrdil tím totiž naše vyděšené blábolení. Do té doby si oba colombové nepokrytě mysleli, že historka s povolenkou je pouze chabá výmluva začínajících kriminálníků.
Teď se ukázalo, že šňůru vloupaček do kravínů nám asi nepřišijou a začali se tvářit i trochu přátelsky.
„Já jsem myslel, že se vrátili ty zloději, tak jsem rovnou volal esenbáky.“ Řekl farmář skoro až omluvně, když zjistil, že jsme na louce zabivakovali úplnou náhodou.
Starší policajt při zmínce o SNB jen mávnul rukou. Pokynul mladšímu ať nasedne a zmizeli v prachu cesty. Farmář nakonec řekl, že nebýt krádeže, tak by nás neřešil.
„Kluci, příště až budete chtít přespat někde na louce, tak vás klidně nechám,“ prohlásil, „ale do tý vysoký trávy u řeky bych si teda nelehl. Tam bejvaj zalezlý divoký prasata.“
Čtěte také:
Rybaření na Lipně za všechny prachy
Seznamte s rybářskou legendou Oldřichem Pěnkavou, který jako první pustil velkého kapra
Setkání milionáře a chudých rybářů
Největší úlovek v historii našeho kempu na Berounce
“Hoď mu to za krk, vole”: aneb bitka kvůli hadovi na rybářských závodech
Buďte první kdo přidá komentář