Ryby, které z českých vod mizí před očima - Aktivní

Historie českých vod je bohužel také historií vymírání rybích druhů. Zní to možná katastroficky ale bohužel nejde o nadsázku. Živočišné druhy v průběhu tisíciletí a milionů let vymírají přirozeně. Od dob technické revoluce k tomu ale přispívá nejvíce člověk svojí činností v krajině.

Naše země patří nejprůmyslovějším státům světa, což sebou historicky nese využívání vodní energie. Zároveň se nacházíme na horních částí povodí větších evropských řek, což znamená častější záplavy než v níže položených oblastech.

Tohle dohromady přispělo nejen k určitému znečištění ale hlavně ke stavbě překážek na tocích a regulaci přirozených koryt. V dnešní době většína obyvatel ani netuší, že například Labe ještě před 100 lety vypadalo zásadně jinak než dnes, kdy jde o v podstatě kanalizované koryto, které jsme výrazně napřímily.

Všechna ta stará ramena vlastně tvořila v minulosti jednotlivé větve hlavního toku. To samé lze do určité míry pozorovat i na dalších tocích.

První ranou pro některé druhy se staly právě neprostupné překážky. Na našich tocích se ještě začátkem dvacátého století běžně vyskytovali lososo nebo jeseteři. V povodí Moravy navíc například hlavatka.

Tento článek ale nebude o rybách, které jsme v podstatě ztratily již dávno a dokud budou stát jezy, tak je asi ve větší míře neuvidíme.

Z tažných druhů ryb je velice specifický úhoř říční. Bez umělého vysazování a poměrně drahého dovou úhořího monté by u nás nebylo po úhořích ani stopy.

Díky společné aktivitě obou rybářských svazů se ale daří zajišťovat násadu v poměrně velkém množství a vysazují se i úhoři, kteří jsou nejdříve odkrmeni do větší velikosti. Je to tak ztracený druh, který ovšem můžete potkat relativně hojně. Vše ale závisí jen na vysazování.

Tím bych uzavřel trochu akademický úvod a shrnul bych to tak, že i přes tyto potíže odváděly předchozí generace rybářů dobrou práci při hospodaření a ryb u nás bylo relativně dost. To co se děje poslední roky je ale přece jen krapet moc a do hospodaření na revírech se čím dál tím více promítají faktory, kterým se v některých případech dá jen těžko čelit.

Posledních 25 let ve znamení úbytku ryb

Tento článek ale bude o vnitrozemských rybách, které ještě před dvaceti lety bylo možné považovat za relativně hojné. Dnes jejich stavy výrazně poklesly. Co stojí za jejich úbytkem? Jde o vliv více faktorů.

V poslední době je to například nadměrná predace, hydrologické sucho a například i znečištění nepocházející z průmyslu ale z jiných produktů naší civilizace. To ovlivňuje možnosti přežití některých rybích druhů silněji, než si dovedeme představit.

Když k tomu přičteme regulaci toků a migrační neprostupnost, tak ryby mají velice omezený prostor pro život a zejména pro rozmnožování přirozenou cestou přímo ve vodě. O to více pak roste role rybářských organizací, bez jejichž působení by některé druhy zmizely zcela.

Nejhorší na tom je, že jejich úbytek často probíhá pomalu a nenápadně. Voda na první pohled vypadá stejně, ale život pod hladinou už bývá úplně jiný. Veřejnost nic netuší a zdá se, že velkou diskuzi nevyvolal ani letošní nápor kormoránů, kterého si všímala i celostátní média.

Pstruh obecný

Typickým příkladem je pstruh obecný. Ryba, která bývala symbolem čistých horských a podhorských potoků a větších toků až na pomezí lipanového pásma. Starší rybáři dodnes vzpomínají na malé říčky plné pstruhů, kde člověk viděl ryby stát za každým kamenem.

Zlaté roky pstruha obecného vyvrcholily asi někdy v devadesátých letech až po roce 2000. Ještě pamatuji plné chovné potoky, kdy stačilo jít po pěšince podél vody a v každé tůni se před vámi rozprchlo několik vyplašených pstruhů. Dodneška mám zvyk, že se z každého mostku dívám do vody.

Zatímco ale před lety bylo nad každým prahem hejno pstroužků, posledních 15 let nevidím zpravidla nic než vodu. Dost podobné je to na lovných vodách, i když na větších tocích je šance pstruhů na existenci přece jen větší. Ty potoky totiž navštěvuje vydra ale hlavně tam není voda. Tam, kde byly dříve jen kamenné peřejky, dnes běžně ve vodě roste bujná vegetace. S úbytkem vody souvisí i zvyšování teploty v letních měsících, což snižuje obsah rozpuštěného kyslíku. Rybám lososovitých už při teplotách vody kolem 20 stupňů přestává být hej.

Dnes existuje spousta toků, kde potočák prakticky zmizel. Na velké části toků přežívá jen díky pravidelnému vysazování.

Úseků se samoudržitelnou obsádkou je opravdu velice málo.

Lipan podhorní

Velice zle je na tom i lipan podhorní, což je paradox v tom, že tuto rybu má například Český rybářský svaz přímo ve znaku.

Elegantní ryba s vysokou hřbetní ploutví bývala ozdobou proudných řek a dokonce přežívala i v některých přehradách. Dnes je ale na mnoha revírech spíš vzácností než běžným úlovkem. Lipani trpí hlavně během zimy, kdy se stávají snadnou kořistí kormoránů. Existují řeky, kde jejich populace během několika let prakticky zkolabovala. V poslední době se lipan stále více vysazuje.

Potíž s lipanem je částečně také v jeho menší opatrnosti. Oproti původní populaci pstruhů se totiž lipan lidově řečeno tolik nebojí. Pstruh obecný je ryba úkrytu, zatímco lipan se více pohybuje na volné vodě. Díky tomu je pro predátory snazším soustem a je to bohužel vidět právě na těch revírech, kde dnes na lipana už nenarazíte.

Parma obecná

Velký úbytek se bohužel týká také parmy obecné. Tahle silná říční ryba milující proud bývala v mnoha větších řekách běžná i ve značných velikostech.

Parma nepatří k vyhledávaným rybám z hlediska kuchyňského zpracování, což je dáno například i velkým počtem kůstek.

Díky tomu přežívala v hojnýc počtech a také slušných velikostech přesahujících 70 centimetrů.

Parma navíc silně bojuje a ze sportovního hlediska jde o cenného protivníka. Dnes ji ale na některých místech téměř nevidíte. Parmě škodí hlavně regulace řek a ničení proudných úseků se štěrkovým dnem.

Parmy můžete najít i na překvapivých místech například v nadjezí, což se děje nejčastěji v zimě, ale tekoucí voda je jejím přirozeným životním prostorem. Potřebuje jej mimo jiné i pro tření, což je právě kámen úrazu. Kde není vhodné trdliště v dosahu, tam se parmy bez podpory ze strany hospodářů těžko udrží.

Kvůli pořád ještě zabedněnému přístupu při zásazích do vodních toků se parmám životní prostor zmenšuje. Přidáte-li k tomu migrační neprostupnost a škrcení průtoky pod jezy na úkor elektráren, tak jde opět o velice nepříznivé podmínky, které negativně ovlivňují populace parem ale i dalších proudomilných druhů ryb.

Chytat parmy můžeme i přívlačí přímo ze břehu- LOv parem na feeder.

Řeky se během posledních desetiletí na mnoha místech změnily v technické kanály a pro mnoho druhů přestaly být vhodným prostředím.

Karas obecný mizí z revírů pod tlakem invazního karase stříbřitého

Ještě smutnější je příběh karase obecného. Dříve naprosto běžná ryba českých tůní, rybníčků a slepých ramen dnes z mnoha lokalit úplně zmizela. Hlavním problémem je invazní karas stříbřitý, který původní populaci doslova vytlačil.

Mnoho lidí z řad veřejnosti dnes ani netuší, že karas obecný a stříbřitý nejsou stejná ryba. Původní karas přitom býval neuvěřitelně odolný druh schopný přežít i v malých zabahněných vodách. Ještě před čtvrtstoletím šlo o nejběžnější rybu hlavně na menších rybníčcích a požárních nádržích, kde byl tehdy pohříchu považován za přemnožený plevel.

Na mnoha místech skutečně plavala obrovská hejna malých karásků. Většinou se na tyto často bezrpizorní vody jezdívalo na nástražky.

Slunka obecná

Věrným souputníkem karase obecného byla ještě slunka obecná. Nenápadná malá rybka, kterou většina běžných rybářů možná nikdy pořádně nevnímala, dokud nepotřebovali menší nástražky na okouky, úhoře či candátky.

Na slunky se běžně chodívalo s čeřenem. Stačilo doprostřed dát kousek housky a za pár minut jste měli plnou řízkovnici. Šlo o typický druh mělkých zarostlých vod. Dnes jje potřeba slunky hledat a v mnoha oblastech zcela zmizela. Důvod je prostý.

Mizí její biotopy, kterými byly právě ty zanedbávané louže a různé jiné nádrže, které předtím desítky let nikoho nezajímaly a mohly tak žít svým životem. Pro člověka možná mohly působit zanedbaným dojmem, příroda to vidí často naopak a to i v případě vodních ploch, které v prvopočátku vybudoval právě sám člověk.

Odbahnění, vyčištění a často vysazení kaprů nebo dokonce barevných forem kaprovitých ryb nejdou s hojnou populací slunek příliš dohromady.