Kde je nejvíce rybářů? V Evropě překvapí několik zemí. Česko patří ke špičce

Rybolov patří k nejrozšířenějším zálibám na světě a když se nad tím člověk na chvíli zastaví, vlastně to dává perfektní smysl. Voda je všude kolem nás, ryby byly vždy dostupným zdrojem potravy a lov je jedna z nejstarších lidských činností vůbec. I když dnes už většina z nás nechodí k vodě proto, aby přežila, tenhle prastarý instinkt v nás pořád zůstává. Jen se přetavil do koníčku, relaxu a někdy i docela vážné životní vášně.

Je zajímavé, jak rozdílně se na rybaření dívají jednotlivé části světa. Někde je to čistě sport a filozofie typu chyť a pusť, jinde pořád velmi přirozený způsob, jak si přinést domů večeři. A často se tyhle dva přístupy úplně míjejí, i když mluvíme o jednom a tom samém koníčku.

V Evropě je to vidět možná nejvíc. V posledních desetiletích se ve střední a západní Evropě výrazně prosadil směr, který klade důraz na ochranu rybí obsádky, udržitelnost a sportovní rozměr rybolovu. Ryba se po ulovení vrací zpět do vody, někdy se důsledně hlídá manipulace s rybou, vážení, focení, všechno má svá pravidla.

Je to spíš reakce na to, že tlak rybářů na vody je v hustě osídlených oblastech obrovský a bez regulace by ryby z revírů v podstatě zmizely.

Vedle toho ale existuje i úplně jiný přístup. V mnoha zemích je rybolov pořád vnímaný i jako přirozený zdroj potravy. A neplatí to zdaleka jen pro chudší regiony, jak by si někdo mohl myslet.

Typickým příkladem jsou severské státy. Norsko, Švédsko, Finsko nebo částečně i Dánsko. Tamní rybáři běžně kombinují hobby s tím, že si část úlovků odnášejí domů.

A není na tom nic neobvyklého. Když má člověk kolem sebe stovky jezer, čisté řeky a relativně nízkou hustotu obyvatel, dává smysl, že rybaření není jen volnočasová disciplína, ale i praktická součást života.

Navíc kvalita ryb v těchto vodách bývá většinou velmi vysoká a čerstvá ryba je prostě běžnou součástí jídelníčku.

Když se ale přesuneme o kus dál na východ Evropy, dostáváme se do oblasti, která je pro podobné srovnání už mnohem hůř uchopitelná. Ne proto, že by tam rybářů bylo málo, právě naopak. Spíš proto, že chybí jednotná evidence a často i centrální systém, ze kterého by šla čísla vůbec poskládat.

A tady se dostáváme k jednomu z největších problémů všech statistik o rybolovu. Počet rybářů nelze nikdy přesně spočítat pro každý stát.

V zemích jako je Česká republika se to ještě relativně dá zvládnout. Existují rybářské svazy, povolenky, lístky a centrální evidence. Dá se tedy odhadnout, kolik lidí rybaří pravidelně. I tak ale nejde o úplně přesné číslo, protože statistiky se rok od roku mění, lidé přicházejí, odcházejí, někdo si povolenku obnoví po pauze, jiný ji nechá propadnout.

V Česku se nejčastěji pracuje s tím, že největší organizace sdružují dohromady přibližně několik set tisíc rybářů.

Český rybářský svaz uvádí počty kolem 250 – 260 tisíc. MRS zhruba do 70 tisíc.

Už to samo o sobě ukazuje, že rybaření je u nás opravdu masová záležitost. A to mluvíme o relativně malé zemi ve středu Evropy.

Například v ČR se ale čísla mění až o tisíce během několika let. Je ale nutné brát v úvahu, že nemusí o nějaký protest rybářů nebo naopak prudký zájem u dosud nerybařící veřejnosti. Svoji roli zde hraje demografie a kromě přirozeného odchodu nejstarší generace se zde projevuje hlavně mládež.

Děti do 15 let mohou tvořit poměrně velkou skupinu. Jejich zájem a nezájem o rybolov je daný jednak přirozeným jevem, kdy chlapci v pubertě začnou mít poněkud jiné zájmy, odchází z domovů na internáty či posléze na VŠ a rybaření se přestávají věnovat, aby se pak po čase velká část z nich vrátila. To je zajímavý jev, který by si zasloužil jistě věděcký výzkum. Podobným vývojem prochází velká číst mladých rybářů:)

Větší roli ale může hrát i demografie, máme tu silné a slabé ročníky a to může v průběhu let mít hlavně u rybářské mládeže velký vliv. Celkově počet rybářů v ČR po roce 2000 poměrně silně klesal ale v letech 2010-2010 počty členů rybářských svazů utěšeně rostly. Vše má svůj vývoj.

Jak jsou na tom ostatní země? Maďarsko je rybářů plné

Jakmile ale přejdeme hranice, začíná se obraz rychle rozmazávat. V některých státech existují soukromé revíry, kde se žádná centrální evidence nevede. Jinde fungují klubové vody, kde má přístup jen omezený počet členů a statistiky zůstávají uvnitř organizace. A pak jsou tu země, kde se rybaří volněji, bez povolenek nebo s velmi volným režimem, takže jakýkoliv přehled je prakticky nemožný.

Do toho vstupuje i mořský rybolov. Ten je kapitola sama pro sebe. V některých státech se eviduje detailně, jinde vůbec. A přitom právě mořský rybolov tvoří obrovskou část celkové rybářské aktivity v Evropě i ve světě.

Další komplikací je věk a legislativa. Někde rybaří děti zdarma a nejsou evidované v žádných statistikách. Někde existují výjimky pro seniory. Jinde zase krátkodobé povolenky pro turisty, které se do ročních čísel vůbec nepromítají. A když si tohle všechno člověk poskládá dohromady, je jasné, že přesné číslo o počtu rybářů je spíš iluze než realita.

Proto je potřeba brát všechny dostupné údaje s rezervou. Ne proto, že by byly špatně zpracované, ale proto, že realita je jednoduše příliš pestrá na to, aby šla přesně změřit.

Zcela bezprecedentní je příklad Maďarska. Má jen o něco málo obyvatel méně než my a rybářů se uvádí až milion! Po bližším zjišťování informací se ale dostanete k faktu, že si ne každý ze členů maďarských rybářských organizací bere povolenku a skutečně loví.

Počet lovících rybářů je asi na polovině a má také značné výkyvy. I tak jde o pozoruhodné číslo kolem půl milionu lidí, kteří chodí na ryby.

Poměrně zajímavé je ale Polsko. Pro české rybáře jde o zemi pohříchu méně známou. Poláci se ale stále více prosazují v kaprařině včetně té závodní. Můžete zde chytat lososovité ryby, jsou zde skvělé revíry na dravce a v neposlední řadě zde aktuálně drží světový rekord sumce.

A teď si představme Evropu jako celek. Od hustě osídlených oblastí Německa nebo Francie až po odlehlé regiony Skandinávie nebo Balkánu. Každá země má jiný přístup, jinou tradici, jinou legislativu a jinou míru evidence. Není proto divu, že jakékoliv srovnání mezi státy je spíš orientační mapou než přesným záznamem.

Například ve Skandinávii se někdy uvádí až polovina obyvatelstva jako aktivní rybáři. Rybaření je zde ale takovou součástí kultury jako u nás například houbaření (což na severu pohříchu neprovozují).

Prut nebo loď je běžným inventářem mnoha rodin a nedá se říct, že někdo je vyloženě rybář, když jen párkrát za rok zajde na ryby.

Přesto se ale dá vysledovat několik zajímavých trendů. V západní Evropě dominuje sportovní přístup a důraz na ochranu rybí populace. Ve Skandinávii se rybolov často prolíná s běžným životem a gastronomií. Ve střední Evropě se oba přístupy míchají a vytvářejí poměrně specifický model, kde vedle sebe existuje sportovní rybaření i odnášení úlovků domů. A ve východní Evropě se setkáváme s obrovskou rozmanitostí, kde vedle moderních revírů existují i oblasti s velmi volným nebo tradičním režimem.

Když se na to podíváme jako celek, rybolov vlastně funguje jako zrcadlo společnosti. Ukazuje ekonomickou situaci, kulturní zvyklosti, vztah k přírodě i míru regulace. A možná právě proto je tak těžké ho přesně spočítat nebo zaškatulkovat.

Naopak zcela jiná situace vládne v zemích bývalého SSSR. Zde se platí jen na soukromých vodách. I sem už si našla cestu moderní kaprařina či lov duháků na klubových vodách. Většina lovících ale loví na zdejších veletocích a obrovských nádržích a to zdarma.

Jsou zde rybáři s vybavením, které můžete vidět u evropských profíků i lidé lovící na výbavu pamatující výstřel z Aurory a legální jsou do jisté míry i sítě.

Dost často se rybolov kombinuje s tzv. kulturním odpočinkem, viz legendární ruský film Svéráz národního rybolovu. Různé variace na východní způsob rybaření lze v současné době sledovat také u nás.

Také na Východě mají hájení a další pravidla podobná jako u nás. Sami místní ale s humorem říkají, že přísnost ruských či ukrajinských zákonů je kompenzována dobrovolností jejich dodržování.

Na vše ovšem dohlíží profesionální rybářská stráž!

Jedno ale zůstává společné napříč všemi zeměmi. Lidé chodí k vodě kvůli klidu, napětí, očekávání záběru a chvílím, které se těžko popisují slovy.

V některých případech hraje roli i obživa. Dotyčné rybáře ale proces rybolovu určitě baví v každém případě.

Ať už si rybu vezmou domů, nebo ji pustí zpět, ten základní pocit je všude stejný. Čekání, souboj a kontakt s něčím, co žije vlastním životem pod hladinou.

A možná právě proto rybaření nikdy nezmizí. Jen se bude dál měnit podle toho, jak se mění svět kolem nás.

Čtěte také:

Big pit naviják Sonik MAGLEV cílí na rybáře posedlé dlouhými hody

Téměř padesátikilový kapr ze soukromáku: světový rekord šupináče

Kvůli tomuhle vstává kaprař ve čtyři ráno. Rybářské tričko od Kordy vystihuje ranní atmosféru u vody

Prodej rybářského olova skončí: tolerovat se bude jen spotřebování starých zásob

Na největší štiky v revíru: nástraha dlouhá 22 centimetrů