Dnes vám budu vyprávět příběh dávné minulosti, který mi vyprávěl jeden starý rybář, jenž desítky let chytal na naší nejslavnější rybářské řece.
Bývaly kdysi na Berounce časy, kdy se trempové, vodáci a rybáři v létě mísili s místními aby využívali řeku k potěše obou skupin bez rozporů a hádek, kdy jediným společným nepřítelem byl lokální PSVBák a paďourů v honosných chatách ještě nebylo tolik. V časech kdy jedinou komercí byl stánek s pivem a párky otevřený jen pro příležitost letní sezony na přírodní pláži poblíž osady.
Do těchto míst na pravidelné nedělní výpravy mířil taky nějakej Béďa a Pepa. Oba byli vášniví rybáři, vždy hledali příležitost uniknout z každodenní rutiny v ČKD a vydat se vlakem na řeku. Jednoho slunného sobotního dne se, ještě po krátké pracovní sobotě, rozhodli vydat na rybářský výlet s nadějí, že uloví něco k snědku nebo alespoň stráví krásný večer u vody a možná také s písničkou u táboráku se zdejším osazenstvem.
Na anglický pruty česká ryba nebere
Zabalili si rybářské vybavení, něco k jídlu a tašku lahváčů, které chutnají nejlépe po vychlazení v řece. Béďa, jako zkušený a sečtělý rybář, se už na nádraží chlubil svým novým rybářským prutem a navijákem zn. Shakespeare, který byl dle jeho slov ‚magnetem na ryby‘.
Alespoň tak mu to vybarvil vedoucí v rybářských potřebách, který mu tuto jinak tehdy tuzexovou záležitost pomohl vyšmelit protislužbou za svaření pár dílů k čemusi, co potřeboval na chatu a tovární dílna, v níž Béďa mistroval toto dokázala nejen vyrobit ale vlastními silami bezplatně propašovat skrz vrátnici, jak bylo tenkrát zvykem.
Pepa byl k schopnostem prutu působit jako magnet trochu skeptický, ale pěkný prut z dovozu tenkrát udělal dojem i na něj.
V sobotu se odpoledním vlakem vydali od Prahy směrem na jihozápad. Hodiny ubíhaly a oni chytili několik bílých ryb, ale nic, čím by se mohli pochlubit.
Béďa se svým ‚magnetem na ryby‘ měl překvapivě smůlu, všechny ryby přišli Pepovi, což on neváhal s každým úlovkem ironicky okomentovat a parťáka popíchnout “Tady to na anglický pruty nebere”, k čemuž se přidávalo i další osazenstvo kempu, které se poflakovalo u chatek za jejich zády a vždycky mělo tuhle dvojici tak trochu za cvoky.
Jak se večer blížil, Béďovo nasrání rostlo. Rozhodl se vyzkoušet novou taktiku. Vytáhl svou tajnou zbraň – vlastní speciální těsto s anýzem a libečkem, které si šetřil až bude nejhůř. Nahodil svou udici a s rozhodným výrazem ve tváři čekal na záběr.
Najednou se udice trhla, korkový špunt mezi očky práskl do prutu a špatně seřízená brzda málem Béďovi prut poslala do vody. Vrhl se hbitě po prutu a jeho oči se rozzářily, „Teď budete zírat!“ zvolal.
Nic většího nikdo ještě nechytil
Pepa sledoval, jak se Béďa snaží s prutem tlumit výpady ryby, která se opřela o proud a jezdila sem a tam. Po vyčerpávajícím boji se konečně podařilo úlovek vytáhnout. Ale k jejich překvapení to nebyla ryba, kterou očekávali. Byl to starý pytel od brambor nebo jiné zemědělské plodiny.
Na úlovek nakonec zírali oba a s otevřenou hubou. Z úžasu je probral až výsměch lidí za zády. Souboj totiž mezitím přilákal snad všechny z okolí, včetně nádražáků z vedle stojící stanice. Béďa, stále zadýchaný z boje, už se neměl sílu vztekat.
Jen suše prohlásil: „No, není to ryba, ale rozhodně tady nikdo z vás nic většího nechytil!“ Za to se mu vysmáli ještě víc. Měl ale pravdu.
Tenkrát byly velké úlovky vzácnost a metr dlouhý pytel by mohl délkou troufnout jedině sumce a toho tady nikdo zatím ani neviděl.
Nic většího tenkrát a ani ještě dlouho potom na tomto úseku Berounky vážně nikdo nechytil. Do konce života se v kempu Béďa stal posměšným hrdinou.
Kdykoliv kdy se na řece objevil, tak si na něj ukazovali a říkali mu “ten, co chytil největší rybu”, čímž dokonale zapadl mezi místní sebranku a trampy, kteří se většinou znali jen podle přezdívek.
A co bylo v pytli? Prý vůbec nic, dokonce byl děravý a potrhaný.
V proudu ale napodoboval výpady ryby tak důvěryhodně, že ani dnešní simulátory záběru by to takhle neuměly.
Čtěte také:
Buďte první kdo přidá komentář