“Hoď mu to za krk, vole”: aneb bitka kvůli hadovi na rybářských závodech

Na rybách se dějí věci a o zajímavé případy není nouze. Zdaleka nejvíc napínavé jsou ale rybářské závody. I ty nejmenší někde na vesnici.

Vidím to jako dnes. Nastala květnová sobota a příjemné jarní počasí. Krásu dne doplňoval již od rána otevřený stánek s buřty a pivem. To vše při příležitosti místního rybářského klání. Pro většinu zdejšího osazenstva úplná idylka.

Přesně taková atmosféra vládla na historicky prvních závodech konaných asi před patnácti lety na malé vodě jedné z vesnických MO našeho rodného rybářského svazu. Z úplné idylky ovšem není k fackám daleko. Stačí nevinný fórek.

Na rybářských závodech není důležité vyhrát ale nebýt úplně bez ryby

Po rybníku se rozletí hlasitý pískot. Závod začal. Do vody padají těžká krmítka i malé splávky. Každý z  borců má svoji vlastní taktiku. Závod je přitom vyloženě gulášový, jak se těmto, spíše zábavným akcím, říká. Zkrátka o nic nejde. Žádný žebříček, natož liga. Jen pár cen pro prvních několik míst. 

Chlapská ješitnost je ale mrcha. Nikdo nechce skončit s nulou a pomyslně klesnout v očích ostatních. Nad rybníkem se proto kromě zbytků mlžného oparu vznáší také drobné, ale hmatatelné napětí. Na vylosovaném místě jednoho ze dvou sektorů sedí Milan.

Známá persona mezí místními vydrami. Na prut navázal malý splávek, čtrnáctku háček a na něj napíchl červa. 

Na plavačku normálně vůbec nechytá. Klasicky se raději s chlapama vyvalí do křesla, nahodí krmítka a klidně se celý den se všemi okolo dohaduje o nesmyslech jako v hospodě.

Závody jsou ale jiná situace. Tady to brnká na úplně odlišnou strunu jeho duše. Okamžitě po náhozu zapaluje cigáro a klidní třes v rukou. Kdo ho zná lépe, ten ví, že je ve skutečnosti nervák jako blázen. Rozhodně nechce skončit bez ryby.

„To snad radši skočím do rybníka, než mít nulu“ říkal doma manželce, když chystal závodní udici. Netušil, že se v tu chvíli strašlivě rouhá…

Na hladině se rozehrají vlnky a splávek jde šikmo dolů. „Rybaaaa“ řve jako tur aby přivolal rozhodčího. Ten se samozřejmě zrovna poflakuje někde na opačné straně závodního sektoru.

První ryba závodu je tady a chytil ji on. Milan se tetelí blahem. Po dlouhé době posilněné ego vykouzlilo blažený úsměv na jeho jinak vždy kamenné tváři. Přesně tohle měl v plánu. Odchytat to na bílé rybě, jako závodníci z časopisu.

Proto si ani nebral druhý prut. Buď věřil, že na splávek musí jít jedna ryba za druhou nebo prostě doma další vhodný plavačák neměl. Každopádně ale závod začal přesně podle plánu.

Rozhodčí se vydýchává po sprintu a první plotice se skví oficiálně zapsaná v řádku na závodním lístku. Do vody letí nový červ na pidiháčku. Splávek zase mizí. Rozhodčí ještě nestačil ani odejít a už mu píše další rybu. 

„Ty mě sereš tyvole“, zahlaholí závodník od vedle. Těžko říct, jestli to myslel upřímně nebo jako fór. Přesně tyhle poznámky ale domýšlivého Milana spolehlivě vyhazují z jeho křehkého klidu.

Ruce se mu zase trochu roztřásly. Souseda posílá do háje a snaží se najít ztracenou duševní rovnováhu.

V jeho nitru hloubá obava, že další ryba už nezabere. Koneckonců, plavaná fakt není jeho parketa a normálně tyhle mřenky nechytá, to dá rozum. Normálně si raději počká na pořádného šupináče.

“Žbluňk, žbluňk”, ozývá se bombardování. Sousedé z obou stran se rozhodli inspirovat a jejich krmítka padají, místo doprostřed vody, pár metrů od břehu. 

Bezostyšné kopírování své úspěšné taktiky už Milan nedá bez další dávky uklidňujícího nikotinu. Škrtá zapalovačem a táhne z nové cigarety.  Aby nebyl pozadu, posílá ke splávku další kouli šrotu.

Ať se dívá jak se dívá, splávek se od té doby ani nehne. Úlovků všeobecně moc nepřibývá. Opodál ale sem tam vidí, jak někdo tahá kapříka, což mu na klidu moc nepřidává.

Bere do ruky kýbl, chystá další šrot a mohutně zakrmuje místo před sebou. Za hodinu přijde konec první půlky. Je potřeba se do toho obout.

Najednou se ozve další blízké šplouchnutí. „Děláš si jako srandu?“ zařve Milan vztekle. Soused zleva, který měl blbé poznámky, vzal krmítko a hodil ho nedaleko od Milanova splávku. 

„Tři metry, co jako?“ zní lakonická odpověď aniž by se na Milana soused jen otočil pohledem. Narážka na minimální vzdálenost mezi rybáři dle řádu Milana ale vážně neuklidní.

Krve by se v něm nedořezal, tohle tři metry nejsou ani náhodou. Závodní čas ale běží jako voda nedalekým náhonem a nemá smysl se hádat. Píšťalka rozhodčího za chvíli končí první půlku.

Milan bere pruty, křeslo, kýbl s krmením a jde na protější stranu. „Sedím vedle nějakýho vola, nevíš, kdo to je?“ ptá se při průchodu kolem kamaráda, který balí na svém původním místě.

Informace, že výbor na závody pozval chlapy ze sousední MO ho nepotěšila. „Copak, chytil toho víc než ty?“ popíchl ho známý. „To ani náhodou“, odvětil Milan a svěřil se mu s příhodou s házením krmítka vedle splávků.

„Počkej“, dostalo se mu odpovědi a známý zmizel na cestu k autům. Za chvíli se vracel. „Pamatuješ jak jsem posledně napálil starou?“ křičí už zdálky a dává Milanovi něco do ruky. 

Hada vyzkoušel na vlastní ženě

Byla to zmije. Tedy zdařilá napodobenina. Malou atrapu hada už známý má asi čtrnáct dní jako ozdobu na palubce. Když ji přivezl z benzínky, zapomněl o tom říct manželce.

Další ráno si chuděra brala auto a málem ji postihl infarkt. Touto historkou se výborně pobavili předcházející víkend na přehradě. Milan ale nechápal, co s tím má teď jako dělat.

„Hoď mu to za krk, vole“ říká známý se smíchem a mizí v dálce.

„To víš, že jo“ pomyslí si. Na podobné kraviny ho nikdy neužilo.

Předseda nalejvá panáky

Hodinová pauza ubíhá ve veselém duchu. U stánku stihl každý minimálně dvě piva. Milan ještě musel na panáka s předsedou a hospodářem. Nešlo odmítnout a on rozhodně není z těch, kdo by se pití bál. 

Pár minut před hvizdem se usazuje na své místo. Soused už má rozložené věci hned vedle. Rotace míst se týká všech ve stejném pořadí, takže se ho Milan nezbavil. Musí vedle něj vydržet další dvě hodiny.

Pro jistotu mu nevěnuje ani pozdrav. Frajer se navíc hned zvedá z místa a sype ke křoví pod hrází. Asi si potřebuje odskočit.

„Ty bláho, teď by to chtělo nějak nastražit“, říká si Milan v duchu. Pod vlivem lihovin se na kamarádův nápad s hadem dívá docela jiným pohledem. Jenže kam s tím? Na křeslo to je blbost, do batohu se třeba nepodívá.

Kýbl! Milanův skleněný pohled padl na kýbl se směsí do krmítek. Hada do směsi zahrabal, v rybníce si umyl ruce a spokojeně čekal na start druhého kola.

Druhé kolo startuje

Splávek je zase ve vodě. Během první půl hodiny přijde záběr od další plotice a neustálé poťukávání Milana zaměstnává natolik, že na svoji nastraženou pomstu zapomíná.

„Ahooj taťkooo!“ ozvalo se za zády. Korpulentní paní s uřvanými dětmi si to šinula jejich směrem. Rodinka samozřejmě patří k sousedovi.

„To neví, že má na závodech bejt klid, sakra?“, pomyslí si Milan v duchu.

Rozčilovat se ale nestíhá. Událost nabírá spád. „Marie, když ste tady tak mi trochu namočte šrot“, přikáže buran místo pozdravu vlastní ženě a dětem. 

Žena bere kýbl. Trochu jej nahne do rybníka a nabere vodu.

Její ruka asi třikrát opíše kružnici vevnitř. „Tady něco… huááááá“ ozve se řev fistulí. 

Celé okolí se otáčí směrem ke zdroji hluku. Marie zoufale zkouší setřepat hada, kterého si mícháním omotala kolem prstů.

Gumová potvora letí dolů a padá jí po noze. Ona ale neví, že hádek je z gumy. K máchání rukou tak přidává i taneční pohyby nohama.

Svažitý břeh a vlhký šrot z kýblu takovým kreacím nepřejí. Háže elegantní záda a klouže do rybníka. 

Kdyby se jednalo o televizní scénu, tak by následoval všeobecný výbuch smíchu. Tady ale nastal všeobecný němý úžas. Během něho paní leze na břeh, bere děti za ruku a od vody rychle mizí zpět, odkud přišla.

Jediný, kdo se dusil a měl křeče od smíchu, byl Milan. To ale nemělo mít dlouhého trvání. Soused okamžitě poznal o co jde. „Ty svině“ zaburácelo zlomek vteřiny předtím, než se na Milana, jako na hlavního podezřelého, vrhnul pěstmi.

Svažitý terén a uklouzaná tráva od Marie ovšem vykonala svoje již podruhé. V rybníce se mrskala další dvě těla. Vyřizovat si účty nepřestali ani po pás ve vodě.

Rozhodčí a okolní rybáři najednou z vody místo ryb museli tahat dva napůl ožralé a rozbité borce. Břeh mezitím začala skrápět červená tekutina. První rána, kterou Milan koupil, mířila přesně na nos.

Dalším úderům naštěstí zabránilo srocení davu.

Akce tím defakto skončila. Za chvíli byli všichni na místě činu a hlasitě se dohadovali, kdo za co může. 

Na finálové hvízdání už snad nikdo neměl nahozeno. První rybářský závod v nejmenované obci asi nikdo nezapomene. Kdo tenkrát vyhrál, to se už dávno neví, ale hada a pěstní souboj ve vodě si pamatuje každý. Další ročníky už proběhly v daleko větším klidu. Možná proto, že výbor raději přestal zvát chlapy ze sousední MO.

---

Mimochodem, bitka se obešla bez právních následků. Tenkrát ještě nebyl Facebook a ani nikdo z aktérů neměl touhu to řešit. Dokonce i had se vrátil majiteli na palubní desku. 

P. S. Jména aktérů jsou pro jistotu změněna a jejich podobnost s reálnými osobami a událostmi je čistě náhodná.

Čtěte také:

Jak jsme se učili pytlačit 

Největší úlovek v historii našeho kempu na Berounce

Hříšní lidé cechu rybářského: aneb reálné případy pytlácké 1