„Silon 0,3 mm,“ čtu nahlas nápis na zelené špulce. „Aby to bylo na kapra vůbec“, vyjadřuju pochyby. Ne, že bych tomu v tu chvíli rozuměl. Na bakelitu se ale skví silueta ryby, která mi kapra, jak ho znám z Vánoc, moc nepřipomíná. „Neboj,“ ozve se z temného kouta kůlny.
„Tady přivážu olůvko, háček a můžeme na ně,“ vysvětluje spolužák Hovorka zasvěceně svůj plán výroby pytlačky.
Je začátek září a on se o prázdninách procvičil v jedné z velmi důležitých chlapských dovedností. U babičky na Moravě se naučil zdatně pytlačit.
Na Jižní Moravě se vůbec dá přijít k mnoha zajímavým zkušenostem, na což jsem však přišel až v pozdějším životě.
Je-li vám ale sotva dvanáct, tak z těch dobrodružnějších aktivit vám zbývá právě tak akorát lov ryb.
Prvních pár dní jsme ve škole od Hovorky neslyšeli nic jiného než historky o kaprech, cejnech, bělicích a dalších rybách, jejichž názvy jsem si tenkrát nezapamatoval nebo možná existují jen v nářečí domorodců dolního Pomoraví.
Spolužák Hovorka nás ale okamžitě nakazil jednou z největších klukovských vášní. Lov ryb má člověk v sobě nějak zakódovaný. Stačí tuto vášeň jen probudit, což se nám právě stalo.
Nikdo z nás neměl samozřejmě rybářský lístek a tak to bylo ještě více vzrušující. Primitivní lovecký pud se v nás mísil s adrenalinem, který naše tehdy ještě kafem a chlastem neunavené nadledvinky produkovaly v té nejčistší podobě.
Pytlácká výprava se musí uskutečnit co nejdříve.
Každou přestávku jsme s nebývalou obrazotvorností probírali, kde jsme viděli jaké ryby. Až prostě musel přijít ten zlom a pokus uvést touhy v realitu.
Neuběhl ještě ani první týden školní docházky a bylo jasno. Jenom s vyprávěním jsme se již nedokázali spokojit. Od slov přecházíme k činům
„Kdy na ně půjdem?“ zeptal se Franta Richter s nebývalým důrazem. S takovou vážností jsem jej slyšel mluvit poprvé. Napětí ale bylo v nás všech. Buď svým loveckým pudům dáme průchod nebo celá věc skončí blamáží.
Planá slova totiž nejsou hodná tvrďáckèho charakteru a my, v tomto věku, jsme rozhodně nebrali svoji čest na lehkou váhu.
Bylo rozhodnuto. Spolužák Hovorka mně a spolužáku Richterovi předá svoje zkušenosti a naučí nás v praxi, jak správně pytlačit.
Pomezí Vysočiny není zrovna kraj velkých řek a jezer, malých rybníků je však naštěstí v okolí dost. Za cíl první rybářské výpravy byl vybrán rybník Švidlák, který je výhodný svojí polohou v blízkosti našeho městečka a známe jej z několika předchozích klukovských dobrodružství
Svoji roli hraje také dobré krytí. Rybník je obehnán stromořadím a lesíkem lemujícím přítok se dá v nouzi rychle prchnout do polí a strání.
V neposlední řadě jsme věděli, že rybník je chovný. „Takovýhle kapři,“ rozpřahuje ruce spolužák Richter. V celé akci je amatérem stejně jako já ale nechce být pozadu alespoň při plánování.
V kůlně jsme po škole pod Hovorkovým vedením připravovali dvě pytlácké šňůry. „Pytlačka je lepší než prut,“ poučuje Hovorka. „S prutem seš jasnej už cestou, tohle si schováme do kapsy a jdeme jakoby nic,“ vysvětluje praktičnost skromné výbavy.
Stejně jsme žádný prut neměli. Cívka s vlascem, nějaká olůvka a pár háčků z Hovorkových zásob byl náš jediný arzenál.
V nastalém vzrušení jsme málem zapomněli na podstatnou věc. „Co dáme na háček?“ zazní Richterův nevinný dotaz při spěšném odchodu z kůlny. Měli jsme dost na kvalt. Každou chvíli se měl přiřítit z práce Hovorkův přísný otec a jeho zjevení doma by nejspíš učinilo naším plánům přítrž ještě v začátku.
Hovorka se plácnul přes čelo. Krátká diskuze vyústila v tři varianty. Nejvíc realistické se zdálo nakopání žížal, což ale v suché půdě mohlo být marnou snahou. Spolužák Richter se blýskl návrhem na uvaření hrachu. To jsme však zavrhli jako fantasmagorii z pohádek o vodníku Česílkovi.
Na otázku stran používaných nástrah na Moravě se Hovorka nechal slyšet, že chytali na vařenou bramboru.
Situace se rázem zkomplikovala. Odpolední volno před večeří není nekonečné a každá minuta ztráty času do povinného návratu domů se těžko nahrazovala.
Uvařit někde potají hrách či bramboru nebo nakopat vprostřed babího léta žížaly se zdálo naprosto jako nereálné. Fiasko hned na začátku.
Naštěstí nastala hvězdná chvíle Richtera. Zmizel za rohem a za pár minut se už vracel s malým papírovým ubrouskem. Byl v něm jeden malý knedlík. „To jsem ukradl tátovi z ešusu,“ zahlásil hrdě.
Naše trojice opět ožila vzrušení, rychle za sebou nechala asi dvoukilometrovou štěrkovou cestu a stanula na břehu. Švidlák měl tvar podobný fazoli. Dodneška je úplně stejně lehce zakřivený a vypouklá část je porostlá rákosem. Před hrázi se nachází závora z kovové tyče, která je opět i dnes, po letech, věčně otočená stranou od cesty. Na jednom ze stromů se pak skvěla lehce zašlá a ručně psaná cedule s nápisem Chovný rybník-zákaz rybolovu.
Nutno dodat, že Švidlák není na zdejší poměry úplně malou vodou. V kopcovité krajině je tři a půl hektaru vcelku slušná louže. V naší fantazii jsme viděli ty obrovské kapry, které vzápětí ulovíme.
Nebyl ale čas se příliš zaobírat fantaziemi. Jsme u vody a je potřeba chytat.
Vzduchem hvízdne vlasec a knedlík pleskne o hladinu. Hovorka jen nevěřícně kroutí očima. Richterův pokus nahodit světáckým způsobem pomocí roztočení pytlačky v ruce končí neúspěšně. Knedlík sletěl z háčku a hlavně cívka se silonem se houpe ve vodě asi dva metry od břehu.
Dlouhá ulomená větev naštěstí řeší situaci a jedna z pytlaček je zpátky. „Vytáhneš kus vlasce na zem a takhle hodíš,“ natáhne se Hovorka ze široka rukou a háček s knedlíkem končí v rybníce. Ukazuje se, že asi opravdu nekecal. Minimálně nahodit umí.
Chovný rybník je chovný rybník
Dlouho tenkrát pytlačky ve vodě neležely. Silon sebou začal škubat a první kapr byl na háčku.
Vzrušením přestáváme dýchat. Spolužák Hovorka zatím zručně přitahuje vlasec. Dodneška vidím šupináče, jak se blíží ke břehu. Těžko říct kolik měl, rozhodně to ale byla ryba, která odpovídala naším představám velkého úlovku. Možná neměl ani čtyřicet, pro nás to ale byl kus.
Veselí na břehu neznalo mezí. Hovorka navíc myslel na všechno. Z brašny vytahuje síťovku a dává do ní kapra jako do vezírku.
Do ruky bere silnější klacek, navléká na něj ucho síťovky a instruuje Richtera ať síť přiváže.
Ten se chopí klacku a razantně jej zapíchne do bahnitého dna při břehu. Kapr putuje v síti do vody a jak již asi čtenář očekává, klacek naopak rovnou putuje z bahna ven.
Naše pytlácká výprava měla skvělý rozjezd, dojeli jsme ale na nezkušenost v oblasti kotvení.
Z improvizovaného vezírku se stalo jakési plovoucí vězení na kapra, které však není pod naší kontrolou.
Klacek působil jako svého druhu bójka a kaprovi bránil v potopení. Ani síťovka mu neumožnila volně plavat a tak klacek na hladině neomylně ukazoval kudy se náš úlovek ubírá.
„Tak já se s tím tady seru, učím vás chytat ryby, a von ho nechá uplavat,“ řve vztekle Hovorka a dostává se na hranu nervového zhroucení.
Jeho přeskakující hlas byl známkou nebývalého rozrušení nad ztrátou kořisti.
Myslel jsem si, že snad začne brečet. Situace ale nabrala úplně jiný spád. Hovorka rázným krokem nakráčel do vody.
Po pás ve vodě se dobelhal asi pět metrů od břehu, popadl síťku s kaprem a s výrazem, který jsem do té doby v jeho tváři nespatřil, se vracel zpět ke břehu.
Bylo zřejmé, že jsme jej zklamali. Na břehu se ale rychle uklidnil, popadl klacek, už ho nikam nezapichoval a zkušeně kapra praštil.
„Rozdělejte oheň, mamlasové, sirky mám v brašně,“ hlesl. V brašně měl ještě kudlu a bylo vidět, že s pytlačením a pečením ryb na Moravě nekecal.
Teprve po kaprovraždě a vykuchání si začal Hovorka sundávat mokré svršky. Situace předtím totiž prodlení nesnesla a do vody vlezl v teplákách i botech. Bylo ještě dost teplo ale teď pomalu začínal klepat kosu a jal se sušit u vznikajícího táboráku.
Nést kapra domů stejně nezapadalo do našich plánů. Stanovisko rodičů k takovému přilepšení formou pychu jsme se neodvažovali testovat. Kapr navíc byl podle nás pěkný ale tři rodiny by určitě nenasytil a tak došlo k nevyhnutelnému konci každé loupeživé výpravy. Dělení kořisti, tedy konzumace kapra měla probíhat přímo na místě.
Oheň se rozhořel. Očekávanou vůni pečeného masa ovšem přehlušil jiný vjem. Blížící se zvuk dvoutaktního motoru jsem poznal neomylně. Vozidlo stejné východoněmecké značky tenkrát patřilo do flotily naší rodiny a zvuk rozzuřeného Warťase se nedal zaměnit s čímkoliv jiným.
„A jsme v prdeli,“ znalecky zhodnotil situaci spolužák Richter. Jeho prognóza se ukázala jako zcela přesná. Zpoza lesíka se na cestě objevil hnědý Wartburg. Vjel na hráz kolem otevřené závory z protějšího břehu, což znamenalo, že nás má posádka jako na dlani. Tuto domněnku potvrdilo i prudké zhoupnutí čumáku vozu směrem dolů když řidič rychle šlápl na brzdu.
„Parchanti, dostanete pár facek“ bylo zvolání, které z rychle otevřených dveří zcela potvrdilo oprávněnost našich obav.
Ozvalo se zašustění v křoví. K našemu údivu to ale nebyl vpád do zad, nýbrž na rychlo se oblékající spolužák Hovorka. Opět se ukázalo, že pytlačení má zmáknuté ve všech aspektech. Na bližší setkání s osádkou automobilu nehodlal čekat a přesně věděl, že teď to bude o nohách.
Za půl vteřiny jsme byli v závěsu za ním. Nejdřív křoviska, pak lesík a nakonec jsme našli úlevu ve vzrostlé kukuřici. Posádka vozu porostem nikoho nepronásledovala a nás postupně spíš než strach, začal vzmáhal vztek. Vztek, že nám tu rybu sežerou.
Z pytlácké výpravy jsme ovšem vyšli na tehdejší poměry dost lacino. Tedy až na Hovorku. Ten musel doma vysvětlit ztrátu staré brašny z kůlny, nožíku a krabičky sirek.
Průšvih kupodivu neměl kvůli pytlačení. Kvůli sirkám se jeho otec domníval, že se kluk dal na zapalování strnišť. Že je naše podezřelá výprava spojená s jiným živlem se tehdy nedopídil. Výprask ale synovi, notorickému průseráři, uštědřil stejný, jako kdyby podpálil místní kravín.
Za asi týden ovšem situace dostala zajímavý obrat. V obavách o synův způsob trávení volného času starý pan Hovorka rád souhlasil, aby jeho syn s námi začal chodit do rybářského kroužku.
Pozvat mezi členy Petrova cechu nás totiž, jako řízením osudu, přišli jacísi pánové od rybářů přímo do třídy. Hned několik spolužáků, včetně naší pytlácké trojky se hned nadšeně hlásilo o přihlášku.
Pytláckou výpravu na Švidlák jsme si pak po letech bohatě odpracovali na mnoha brigádách a výlovech.
Tento příběh mi vyprávěl jeden pán, s nímž jsem se kdysi potkával u vody. Jde opět o zážitek starý již desítky let. Výprava na ryby bez lístku byla ale začátkem jeho docela dlouhé a úlovky naplněné rybářské kariéry.
Dříve snad každý kluk začínal jako pytlák. U většiny to dokonce nebylo jen o jedné výpravě ale o mnoha letech napínavého čekání na úlovek a obav z dopadení porybným.
Vzpomínáte si ještě, jak jste začínali? Svoje zážitky z těchto časů popsat v komentářích.
Čtěte také další příběhy od vody:
Buďte první kdo přidá komentář