Podzimní lipanění na Labi

Lipan v podběráku


Konečně přišel podzim. Přes léto se kvůli práci na ryby nedostávám tak jak bych chtěl. S ochlazením ale přichází dlouho očekávané volno, kdy se rybám můžu věnovat až do sytosti. V honbě za štikou a okouny s mušákem v ruce jsem ale pstruhovou vodu trochu zanedbával. Nyní nastal čas nápravy.

doporučujeme


Konec září letos přinesl nečekané mrazy. Vysoké teploty až do října za poslední roky mě trochu rozmazlily a teď se divím. Letos se už od půlky měsíce v Podkrkonoší škrábaly skla a aut. Tato sobota nebyla výjimkou. Teploty klesaly někam k nule k čemuž určitě přispívaly i jasná rána bez oblačnosti.


Studené počasí ale ignoruji a vyrážím časně ráno. Slunce teprve vychází nad obzor a já si to pěšky štráduju směrem k řece. Broďáky a vercajk mám v krosně na zádech. Jsa takto turisticky vybaven, snadno překonávám rokli s dřevěnou lávkou a ocitám se v hlubokém říčním údolí. Odtud to mám asi půlhodinu po lesní stezce na začátek pstruhového revíru.


U cedule dávám dohromady prut s francouzským návazcem a jako poslední se navlékám do neoprénu. Teď nastává klíčový moment. Třímetrový sráz k řece řeším tak, že se opatrně sklouznu po patách. Měkká hlína naštěstí případně nepoškodí ani krapet méně odolné dejcháče. Prut si stáhnu po “sjezdu” rukou a můžu vyrazit do první tůně.


Už od začátku je jasné, že dnes jsou ryby při chuti. Pod první peřejí je to jeden pstruh za druhým. Velikost je ale tristní a vzhledem k jejich hájení se raději přesouvám výš po proudu. Chytání dvaceti centimetrových pstroužků mě nebaví ani v sezoně.


V hlubší jámě pátrám po nějakém zapomenutém duhákovi. Leč marně. V jinou rybu zde nedoufám. Lipan se tady bohužel příliš nevyskytuje, na toho chodím daleko výš po řece. Další peřej naděluje opět dva mini potočáky.

Nehodlám se ani zde příliš zdržovat. Ještě jeden poslední nához a jsem připraven jít dál. K mému velkému překvapení ale hned v peřeji mám záběr a vypadá to na úlovek roku. Na prutu je těžká ryba. Nejen těžká ale i rozvážná. Chvíli krouží jen v jámě pod peřejí a zatím nijak nedivočí.


V jednu chvíli ale nejspíš ztrácí nervy a zapíná forsáž. Během vteřiny projede docela velkou peřejí nahoru. Čekal jsem spíš boj dole v proudnici. Na tohle tady nejsem zvyklý ale líbí se mi to.

Nahoře je hlubší jáma, kde díky čisté vodě vidím siluetu ryby daleko jasněji. Je to velice solidní potočák. Velikost si netroufam odhadnout ale vnitřně cítím naději, že se konečně přehoupnu přes 45 čísel.
V jámě se opakuje asi minutový poziční boj. Po něm ryba hází zpátečku do původního stanoviště. Nemám problém ho následovat. Nízká voda odhalila kamenný pás, po kterém lehce můžu přecházet a mít rybu pod kontrolou.


Jenže ouha. Pstruh asi tuší, že tohle k ničemu dobrému nepovede a rozhoduje se mi to trochu opepřit. Je dokonale vidět, že jde o znalou rybu, která přesně ví jak to v okolí vypadá. Míří k druhému břehu za říční balvany. Mezi nimi a protějším břehem protéká tak metr a půl široký proud.


Přesně tady hodlá ryba vést boj a prohání se prostorem mezi kameny. Mě to ale zatím příliš netrápí. Dobrodil jsem doprostřed a s třímetrovým prutem dokážu rybu vodit i mezi šutry.

Bohužel moje intuice mě nevarovala, že ne vše pod vodou je tak růžové jak to vypadá z člověčího pohledu.

Pstruh hodlá splavat mezerou mezi největším kamenem dolů do tůně. Tady už bych měl zdolávání bez problémů takže jen udržuji kontakt s rybou a čekám až tam splave. Netušil jsem ale, že pod vodou v mezeře mezi balvanem a břehem je šprajcnutá tlustá větev.


Tah najednou zmrtví a po ručním vyproštění návazce držím v ruce jen konec vlasce bez mušky. Kleju jak pohan a brodím zpátky na “náš” břeh.


Poněkud zklamán ze ztráty určitě největšího potočáka za posledních pět let se vydávám dál. Zkusmo prochytávám začátek velké tůně, kde se poslední roky vyskytuje granuláč. Všichni ale už asi skončili na pánvi. Dál v tůni je hojnost jelců ale ty je tady lepší chytat na mokrou na což nejsem dnes vybaven. Chytání na nymfu v pomalu proudící vodě mi moc nejde.

Přecházím opět vodu a po druhém břehu jdu na další flek. Na téhle straně je pastvina. I přes přelézání ohrad a blízká setkání s dobytkem je tudy cesta snazší a rychlejší než prodírání se džunglí na naší straně.

Dalším prudkým srázem se spouštím k mohutnému proudu. Řeka tady jediným velkým a hlubokým proudem vtéká do tůně. Je to jedno z velice produktivních míst na řece, kde se dá chytit všechno od plotice až po lipana.


Dneska ale není den na tradiční fleky. Ještě měsíc zpátky při poslední návštěvě jsem tady tahal jednoho duháka za druhým. Všechno byla unifikovaná velikost 35 centimetrů. I lipani a tloušti tady patří k lepšímu průměru na Labi.

Bohužel dnes ale asi mají jiný názor na moje mušky než posledně. Varianta, že by tu někdo byl přede mnou a poplašil to zavrhávám. Je hodně brzy a navíc kolegové většinou přichází od aut přes vysokou trávu, což bývá vždy vidět na okolní vegetaci. Říkám si, že dnes to asi nakonec nebude taková paráda jak jsem si zkraje myslel.


O kus výš je moje oblíbené místo, jenž používám jako etalon brání. Pokud to nebere ani tady tak je něco špatně. Zrada ale přišla z nečekaného směru. Slunce svítilo tak, že z levého břehu bych vrhal stín přes celou řeku.

S dojmem, že to vyřeším přechodem zpátky na protější stranu jsem přebrodil. Tím jsem se ale dostávám do postavení přímo proti slunci a kromě zlatého odlesku hladiny nevidím lautr nic. Tohle už nezachrání ani polarizačky.


Přecházet zpátky se mi už nechtělo. Pár hodů proti sluncí mi vydalo alespoň jednoho lipana a menšího duháka.

Nechce se mi dolovat ryby z jednoho fleku za každou cenu a jdu dál proti proudu. Nade mnou je revír sousední organizace, kde pohříchu bývám tak jednou do roka. Cítím, že nastal čas na obvyklou výroční návštěvu a kontrolu stavu ryb na jejich tocích.


Cestou ještě na našem úseku potkávám jednoho rybáře ale nechce se mi lézt dolů ani křičet a tak jen bez pozdravu procházím dál. Je to celkem kus cesty a neopreny nejsou vůbec vycházkový oděv takže po dvaceti minutách jsem rád, že jsem na místě.

První “horké” místo patří k nejkrásnějším v širém okolí. Dlouhá vysoká peřej přechází do hluboké tůně s podemletým břehem. Na podzim je zde voda průzračná jak křišťál. Bohužel jako již tradičně zde jsem bez úlovku. Na Labi je spousta míst, kde se zdá jakoby nebyla ani šupina. Ověřit se to ale musí, co kdyby náhodou zabral lipan jak noha od kulečníku.


Dál následují hluboké tůně střídané rychlejší vodou – ideální rejdisko pro lipany. A taky že jo. Po posledních chudých letech se zdá, že dorostla nová lipaní populace. Na každém fleku je hejno rybek do třiceti centimetrů. Užívám si záběry na hod. Jen po páté ulovené rybě vždycky měním lokaci, řeka je dnes až příliš štědrá a nehodlám toho zneužívat k závodění v počtu úlovků.


Můj postup zastavuje až kolega v tůni nade mnou. Obcházet ho nebudu. Já už jsem si užil dost a jdu na břeh sbalit prut. Je čas jít. Na hodinkách se blíží třetí odpoledne, chytáním a procházením míst jsem strávil osm hodin. Na rybách ten čas letí ňáko jinak.

Svlékám neopren a balím ho do krosny. Ze zvědavosti zadávám domácí adresu do navigace. Až před práh to mám necelých deset kilometrů, které jsem prošel od rána s prutem v ruce. Za chvíli sice jede autobus, jenž by mě sice o půlku cesty přiblížil k rodné chatrči. Občas si ale člověk potřebuje ty zážitky z lovu utřídit v hlavě. Na to je večerní procházka podél řeky nejlepší kulisa.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*