Slunce právě začalo rozhazovat své teplé, zlaté paprsky po klidné hladině jezera, když se Jan a jeho dva nejlepší kamarádi, Miki a Tom, vydali na sobotní rybářsko-trampský výlet s cílem zažít dobrodružství, srandu, nachytat ryby a vypít večer u ohně pár lahví piva.
Lipenské jezero, situované téměř v srdci šumavské přírody, bylo proslulé svými průzračnými vodami a hojným výskytem candátů a štik, kterých tenkrát bylo tolik, že se to dnes zdá jako pohádka.
Všichni tři nadšeně naložili své rybářské vybavení na loďku, jejíž trup byl zdoben jizvami mnoha minulých výletů.
Když se odrazili od úvaziště, něžný vánek hýbal jehličím mohutných stromů, které obklopovaly jezero, vytvářejíce kulisu pro nezapomenutelnou cestu do divoké přírody.
Slabý vítr byl dobrým znamením. Čekala je dlouhá a fyzicky namáhavá plavba. Jejich cílem byla odlehlá zátoka známá pouze nejzkušenějším rybářům, místo, o kterém se šeptalo v rybářských příbězích a místních legendách.
Před lety bylo téměř nemyslitelné vůbec uvažovat o lovu poblíž tohoto břehu, který byl přísně hlídán před vstupem civilů jakéhokoliv ražení. V myslích rybářů stále panovala kolem tohoto místa jakási záhadná aura tajemnosti.
Za mlhavého rána i dnes vytváří tato zátoka pocit izolace od vnějšího světa.
Bylo to místo, kde klid přírody pohltil ty, kdo hledali útočiště od ruchu dění na levém břehu.
Přátelé ukotvili svoji loďku u vstupu do zátoky a házeli nástrahy do jejích klidných vod. Vzduch byl naplněn očekáváním, když si vyprávěli příběhy a smích se nesl přes jezero jako ozvěna všech jejich rybářských zážitků z minula.
Slunce stoupalo výš na obloze, vrhalo hravé odlesky světla na hladinu, a trojice rybářů zatím zůstávala bez záběru.
Netrvalo dlouho a první kopanec na Janově rybářském prutu příjemně narušil dosavadní idylický klid. Naviják zavrčel a on najednou bojoval s neviditelnou silou pod hladinou.
Najednou se zjevil nezaměnitelný tvar podlouhlého rybího těla – štika.
Adrenalin proudil jeho žilami, když opatrně manévroval s mocným predátorem do lodi, zatímco jeho nazelenalé tělo, položené na bok v síti podběráku, se lesklo na podzimním slunci.
Osmdesát dva čísel. Dosud jeho největší ryba. Zatímco candátů na sedmdesát tu nachytali dost, štika této velikosti byla první, kterou za svůj mladý život viděli.
S nadšením se vrhli do dalšího chytání. Slib dalších těchto úžasných ryb visel ve vzduchu a oni nechtěli nic zmeškat.
Den se odvíjel v sérii vzrušujících záběrů. Velkou štiku ale nechytil již nikdo.
Candáti brali na známých místech, jak se sluší a k odpoledni už měl každý odchytáno to své.
Když slunce začalo klesat, vrhajíc oranžové a růžové odstíny na obzor, loď už dávno kotvila v kempu, jenž osvětlovaly poslední jeho paprsky.
Noc se snesla na jezero a přátelé se rozhodli tábořit pod rozlehlou klenbou hvězd, která se táhla přes divokou oblohu.
Při vyprávění příběhů a opékání čerstvě ulovených ryb se zvuky lesa kolem nich ztrácely v něžném šplouchání vlnek, šelestu listí a vzdálené hlasité volání noční zvěře.
Nikdo tenkrát netušil, jak vzdálené se tyto vzpomínky začnou zdát v době, kdy na stejná místa začnou vyrážet jejich potomci.
Pod hvězdnatou oblohou se ponořili do klidného spánku, sny naplněny vidinami velkých candátů, štik a nedotčené divočiny, která navždy zůstala v jejich vzpomínkách na nezapomenutelné rybářské výlety jejich mládí.
Další příběhy z ryb:
Buďte první kdo přidá komentář