Zdravím všechny čtenáře, jeden starší kolega mi opět poslal zajímavou povídku o níž se svámi rád podělím. Doufám, že si toto oddechové čtení užijete:
Vyjel jsem si jednou na ryby začátkem léta. Červen to byl myslím.
Miluji vstávání na ryby brzo ráno v tuhle dobu. Tma za okny není překážkou abych vstal z postele a uvařil si velmi brzkou kávu.
Nepotřebuji být na rybách první. Záře nad východním horizontem je pro mě ideální čas k opuštění domu a zhruba dvacetikilometrové cestě po okreskách, kde se bojím jet nad třicet, aby mi nějaká srnka neskočila do náruče.
S blížící se řekou se v ranním kuropění objevuje mírná mlha. Skútr řve a vítr mi čechrá plnovous, stoupám do kopce a odbočují na šotolinovou cestu. Jsa slušně vychován vypínám na horizontu motor a dvě stě metrů k řece jedu zadarmo.
Cesta prudce klesá mezi chatami a nechci nikoho v takovou nekřesťanskou hodinu rušit.
Setrvačností projedu zdejší chatovou promenádu přímo u vody a zapíchnu to až na místě, kde se mezi břehovou cestou a chatami skrývá kýžený prostor v podobě asi třicet metrů široké louky. Vyhlédnul jsem si to tady na jedné jarní procházce s rodinou, kterou jsem nenápadně směroval k vodě.
Jak se tak na to dívám, tak tady, daleko od chat a na veřejné cestě s turistickou značkou bych nikomu nemusel vadit. Je tu pěkná mezera mezi křovisky a břeh není tak strmý abych tam nepostavil křeslo.
Složím stojan a za chvíli mám zakrmeno a nahozené dva feedery.
Nad řekou se valí mlha a slunce nesměle prozařuje ranní oblačnost nad východním horizontem.
Idylické ráno narušil jeden takovej Ferda
Okamžitě vypínám myšlenky na všední starosti. Oči sledují špičky a za blíže neupřesněný čas mám prvního cejna v podběráku.
Rybky jsou takhle ráno krásně agilní a mezi bílou rybu se připletlo pár kapříků.
S obustkem v ruce tahám háček a pouštím dalšího násaďáka, když se mi za zády ozve šplouchání.
Nevím kde se vzal ale velký retrívr plave čubičku dva metry ode mě. Pejskař takhle brzy!!
“Nebojte, my jsme zvyklí, že tady skáče do vody”, halasí za mnou chlápek středního věku.
No děkuju pěkně, říkám si. Strach nemám, jen doufám, že mi nevyplaší ryby. Hozeno mám daleko, ale uvítal bych, kdyby pes zůstal na břehu.
Našeho raťafáka jsem zanechal ve spárech manželky, v půl čtvrté gaučového hlídače z postele stejně nedostaneš. Jezdí se mnou jen když si přispím a hlavně jedu autem.
“Ferdo, ke mně!” zařve chlap, když uzná, že očista psa trvá dostatečně dlouho. No maucta, jméno jak pro voříška, běží mi hlavou. Náš jezevčík se přitom jmenuje Gustav, dle přání manželky, samozřejmě.
Ferda zamíří ke břehu, sápe se nahoru a zadní tlapou mi posílá kýbl s krmením do vody.
Kýbl se překlápí a pečlivě prosátá směs končí ve vodě. Tak fajn, mám zakrmeno pod nohama v padesáti centimetrech. To mi hodně pomůže.
Než odlovím kýbl, jenž začal nabírat směr po proudu, tak zamnou nikdo radši není. Škoda, páníčkovi bych rád vysvětlil, kolik dneska stojí kilovka krmení.
Nedá se nic dělat, sypu do zachráněného kýbliku zbylý půl pytel MVDE a říznu to hrstkou červů. V duchu si děkuju, že jsem nenamíchnul hned vše.
Než všechno navlhčím, ještě zdolám dva kapříky!! Cedím sítem a pár košíčky doplňuji prostřenou tabuli na místě, asi pětatřicet metrů od břehu.
To je tady skoro u druhého břehu. Tam naštěstí asi není žádná cesta ani chaty. Tak doufám, že Ferda si neudělá kolečko přes lávku a neokusí taky vodu naproti.
Běží slabá hodina od incidentu. Záběry trochu polevují ale na špičkách se pořád dějí věci. Čas příjemně plyne a po Ferdovi ani jeho páníčkovi není ani vidu, ani slechu. Kýbl si raději na šikmém svahu jistím vidličkou píchlou skrz držák kýble.
Dobré ráno v hlučném údolí
Je vskutku krásné ráno a já si říkám, že taková chvíle je k nezaplacení. Dobrého ale pomálu.
“Di do h**** ty ozralo”, rozezní se lesem vysoká fistule. Když bych měl parafrázovat cimrmany, tak hluboký hlas v odpověď zastává pozici omluvnou až obranou, i když hůř artikulovanou.
Nějaký chudák snáší příval výčitek. Zdá se mi, že za všechny hříchy tak za poslední půlrok.
Řev vždycky ustane a pak zase začne. Zklidnění přichází až když se z jiné chaty rozkřičí další ženská, aby ta první nekřičela.
To jsem si zas vybral lokaci. Ta moje touha po nových místech je někdy ke škodě. Nyní už pruty zmrtvěly naprosto.
Tenhle řev musel rezonovat až na dně. To jsem ale netušil, že za pár minut přijde zlatý hřeb ranního programu.
Po cestě se pomalu připlížila Škoda Felicia v zářivě červené barvě,. jakých se dnes mnoho nevidí. Rozhodně ne v tomto stavu.
Fáro zastavilo na kraji cesty, co by šutrem dohodil od mojí maličkosti.
Otevřou se dveře a na vlastní nos cítím typickou vůni vozidel naší tuzemské značky. “Dobrý den, tohle je normálně moje místo ale nebojte, v pohodě se vejdeme”. To snad ne.
Mám pocit, že se všichni domluvili a snaží se tímto secvičeným představením vystrnadit každého cizího rybáře. Nejsem introvert, na prázdném břehu ale nepotřebuji sedět takto natěsno s cizím a krajně nesympatickým člověkem.
Slušnost mi nedovolila vetřelce poslat do patřičných mezí. Navíc se fakt vešel do tří metrů, takže případné hrozby by neměly ten správný právní rámec, jak by řekli tlučhubové ve sněmovně.
Nový kolega by tam z fleku mohl zasedat. Jeho monolog začal výčtem let, odkdy sem jezdí. Kolik ryb a jakých zde již ulovil a že ty velký už jsou samozřejmě pryč.
“Bejvalej předseda, ten uměl vyrobit násadu ale teď to stojí za houbeles”, je fráze, kterou jsem si vryl do paměti. Slyšel jsem ji v průběhu přednášky určitě desetkrát.
S vyčerpáním rybářské latiny přešel monolog na pracovní zkušenosti bývalého montéra, toho času v penzi.
Bylo by jednodušší, kdyby řekl, jakou socialisticky spřátelenou zemi nenavštívil. Některé státy z jeho výčtu ale podle mého už zanikly. Nebo je obsadila jiná africká zemička, na současné mapě bych je už nehledal.
Nesměle jsem podotkl, že jsem taky projel kus světa, ale dojem jsem nevytvořil. Jo dřív, to bylo cestování. Po devadesátým už je to samý hotel ól inklusív…
Když přešel na politiku, tak mi vylítly pojistky. Balím to nebo ho zabiju a místo do důchodu brzo nastoupím do káznice.
Za zády nám v tu chvíli zase vypukla hádka a myslím, že kdybych počkal, tak za pár minut by se vrátil i Ferda.
Kašlu na zdejší údolí a říkám si, jak krásně by tu bylo bez lidí. Tohle doupě paďourů již nikdy nenavštívím.
Je teprv půl osmé a já sedlám skútra. Do kopce to ženu hlava nehlava, stejně tady nikdo už nespí.
Po čase jsem se o kolegovi rybářovi dozvěděl, že “je to rybář výtečnej ale za kecy už dostal párkrát přes hubu”. Nejsem první komu dělal společnost.
Toho času byl prý bez papírů. Zapsal si špatně datum a když ho porybný (prý s chutí) upozornil, tak spustil takovou litanii na orgány RS a osazenstvo místní organizace, že mu papíry vzali na měsíc. “Kdyby sklapnul krovky, tak dostal jen pokárání”, sdělil mi jeden známý obeznámený s lokálními poříčními figurkami.
Dodávám, že i já jsem našel svůj ráj. Asi o tři kilometry vedle je údolí pěkné skoro stejně a klid ruší jen vlaky zdejší lokálky, což má svoji starosvětskou romantiku.
Váš rybář Fanda z Ústí
Čtěte také další příběhy od vody:
Buďte první kdo přidá komentář