Včera v hospodě na mě čekal pan Milan, což je rybář tělem a duší. Zastydlý metalista a všeobecně v pohodě borec s šedesátkou na krku, dospělými dětmi a splacenou hypotékou. Toho času dlí na pracovní cestě u nás, čehož jsme využili k večerní diskuzi. Padlo pár orosených a hodně historek.
Za pár piv a se slovy: „Tak si to na ten internet dej„, jsem od Milana dostal svolení publikovat dvě jeho roztomilé historky o rybaření s dětmi.
Milan je skvělý vypravěč a rád se poslední dobou rád rochní ve vzpomínkách na devadesátky. Jeho historky z časů, kdy začal dělat kariéru ve stavebním byznysu by docela slušně mohl prodat nějakému bulváru nebo jako námět pro detektivní seriál.
Tady se ale budeme držet radši jen tématu rybaření. I tak v tom pár promlčených kriminálních činů najdeme:)
Ztracené dítě při pytlácké výpravě
To jsme ještě bydleli u našich na vesnici. Holce bylo šest, tak jsem se rozhodl, že ji zasvětím do tajů rybařiny. Kluk byl ještě v kočárku a jeho čas přišel o pár roků pozdějc, o to dýl ho to ale drží.
Kam vyrazit s děckem, aby se něco vůbec chytlo? Problém byl v tom, že jsme tenkrát neměli auto.
Normálně jsem jezdil na rybník naší MO, která je samostatná. To máš asi deset kilometrů na pinckovi po jedničce.
S holkou jsem to nechtěl riskovat. Helmu jsme pro ni neměli a stát se něco, můžu se okamžitě jít oběsit protože by mě žena stejnak zabila.
Vymyslel jsem to geniálně. Zajedem na jednu říčku o údolí vedle. Je to dva kilometry z naší vsi a dojedeme po polních cestách.
Pojedu pomalu a policajti na poli tutově číhat nebudou. Rybí drobotiny tam je dostatek.
Mínus plánu mohl být v tom, že zrovna tenhle revír patří jinam a já neměl krajskou povolenku. Takže jedeme pytlačit.
Jevilo se to jako menší problém než jízda bez helmy po hlavní s děckem, co se sotva drží. Nu což, pojedem na takový místo, kde porybnýho vážně nečekám.
Jako kluci jsme se tam nachytali neskutečně ryb.
Před porybným bych se z toho tenkrát stejně vykecal. Kolikrát jsme jim od nás píchli s výlovem a ty chlapi víceméně znám.
Jak jsem dcerce slíbil, tak jsem učinil. Vzal jsem pruty (Lipno dělička, kdo znáte), nachystal vercajk, žížaly a napěchoval do staré polní. Když se na to dívám dneska, tak to bylo opravdu těžký retro, co se náčiní týče.
Holka se mě drží jako klíště za bágl a po chvíli chvíli jsme v lese nad řekou. Tenkrát mi vůbec nevadilo zaparkovat asi 300 metrů nahoře, vysoko ve svahu nad místem, kde se dostaneme na břeh. Sesedáme a já mám takovej neurčitej pocit, že něco chybí.
Pruty!! Mám všechno, holku jsem na stroj pečlivě posadil a jediný co jsem nechal opřený v garáží jsou pruty. Mea culpa!
„Aničko, počkáš tady, já se otočím doma a hned přijedu“, nechat holku chvíli v lese mi přišlo jako nejlepší nápad. Bez batohu a dítěte jsem přes pole švihal druhou kosmickou, až se zamnou prášilo.
Doma zlehka doleju z kanystru, jelikož jsem tenkrát úplně neplýtval a nebylo jistý, že cestou zpátky nebudeme muset tlačit.
Vjíždím do lesa a dítě nikde, reálně jsem přitom nebyl pryč ani čtvrt hodinu. Říčka je za vesnicí vážně jen kousek a my bydleli na kraji.
Dítě nikde a batoh taky fuč, což mě obojí dost překvapilo. Protože s veškerým vercajkem na posezení, výbavou a svačinou vážil možná jako tehdy ona sama.
Jelikož byl asi devadesátej druhej rok, tak větší obavy než z úchylů jsem měl, že holka někam zahučí. Ve srázu je celý údolí a to by byl průšvih.
Stoupám na balvan vedle cesty, v dohledu jenom stromy a kapradí. „Aničkoo!“ volám, doslova jak na lesy. Odpověď žádná.
V tuhle chvíli mi silně začal scházet optimismus. Ticho pokračuje dalším minutu. Všechny rokle v okolí oběhnu jak zamlada a výsledek negativní. Jak daleko může ujít s batohem šestiletá mrňavá holka?
Cesta tady defakto končí v ostružiní. Dolů k vodě vede příkrá stezka, tam nikoho nevidím. Vyjíždím z lesa a jsem už lehce zoufalej.
Jarní pole, široko daleko nikde není ani živáčka, mobily nemáme. Zkouším znovu křičet, když se v dálce z křoví vyloupne dítě. Jak se tam dostala??
Musím říct, že se mi silně ulevilo. Cítím to ještě po třiceti letech. Na řvaní po dětech jsem nikdy nebyl, takže vyřešeno po dobrým.
Chuděra dostala strach, že ji tam nechám, tak popadla batoh a vlekla ho domů. Nepochopitelně ale odbočila na stezku, co vede krajem lesa naprosto jiným směrem než k našemu tehdejšímu bydlišti.
Dopadlo to naštěstí dobře. Domluvili jsme se, že mamince a hlavně babičce to říkat nebudeme.
Nejsem si jistej, kdo z nich by mě víc sjel. Tátovi jsem to řekl, ten se smál.
Z celkového hlediska to ovšem dopadlo nadmíru mého očekávání. Pro Anču to bylo první chytání. Na žížalu jsme nachytali tak možná třicet okounů, minimálně půlku ona sama.
Doma jsme měli vynikající večeři.
Zvládla všechno krásně, poprvé nahazovala. Zasekávala a tahala ryby z vody. Pro jednoduchost jsem jí navázal na těžko s malým olůvkem a šlo jí vše obstojně od samého začátku.
Na ryby dneska už chodí jenom kluk ale vzpomínají na dětství v přírodě oba.
Z ryb jsme jednou přinesli psa
S Ančou máme ještě další story, když ji bylo asi deset a už jsme bydleli v Plzni. Cestou z ryb na tramvaj se k nám přifařil nějakej vágus. Už jsem se chystal mu velkoryse věnovat cígo aby dal pokoj.
Jenže tomuhle nešlo o dávku nikotinu. Místo očekávané prosby přitáhl krabici a se slovy: „Holčičko, chceš pejska?„, ji vrazil krabici se štěnětem.
Maxík s námi byl třináct let, naprostej gaučák. Díky tomu jsme pejskařská rodina, i když už máme jinýho hafana.
Čtěte také další příběhy od vody:
Buďte první kdo přidá komentář