Proč rybáři lžou o úlovcích a proč dnešní doba kazí zážitky z rybolovu a rybářskou latinu

Dneska stačí otevřít mobil a můžete hned psát nebo číst o čemkoliv. Třeba o rybách, prohlížet si videa nebo fotky z ryb můžete na sociálních sítích, těch pár webech co ještě přežily:) a dokonce se poslední dobou o rybách dost píše v normálních novinách.

Mě trochu mrzí, že mizí stará rybářská latina a na internetu musíte čelit armádě bojovníků za pravdu a správnost údajů. Dřív jste mohli o rybách přehánět a dokonce si vymýšlet a v hospodě vám sice nevěřili, byl to ale aspoň důvod k vášnivým diskuzím a srandě. Dali jste si pár piv a když jste seděli mezi rybáři, tak se to za chvíli hemžilo štikami kolem metru, metrákovými sumci a břichatými kapry.

Každý revír a každá hospoda u vody se hemžila takovými legendami, že National Geographic i Jakub Vágner by nestačili valit bulvy. Většina z toho nebyla pravda ale proč kazit dobrou historku. Říkalo se tomu právě rybářská latina a byl to svébytný umělecký žánr vyprávění, který se zakládal na přehánění velikosti ryb a dramatických chvil u vody.

Dneska to v tomhle stojí za houby. Dáte fotku candáta na facebook, napíšete, že má metr (i když měl sotva sedmdesát) a hned na vás někdo vyrukuje s pravdou. Rybařina díky tomu ztrácí ducha.

Všechny ty měřící podložky jsou pro lidi bez fantazie, kteří trvají na zbytečně přesných údajích. Pro závody a soutěže o rybářské odznáčky prosím ale pro pouhé rybářské chlubení a pokec je přesnost zbytečně na škodu. Handrkovat se o centimetry se hodí spíš někam na stadion. Ten pojem sportovní rybolov se někdy bere moc vážně.

Bejvávaly časy, kdy se rybářské historky nedaly ověřit během pěti vteřin pomocí telefonu. Když někdo v hospodě nebo u vody vyprávěl o obrovském kaprovi, museli jste mu buď věřit, nebo nevěřit. Žádná galerie v mobilu, žádné přiblížení fotografie a porovnávání ocasní ploutve s délkou ramen podběráku, žádné internetové detektivní analýzy. A upřímně řečeno, bylo na tom něco krásného.

Ať jste zastávali jakoukoliv pozici, vždycky následovala bohatá diskuze o rybách a padaly takové historky, že se sám vypravěč divil, co mu z huby leze. Škoda, že se to nedá vrátit.

Dnes je všechno jiné. Chytíte rybu, vyfotíte ji ze tří úhlů, změříte, zvážíte, ideálně natočíte video a ještě přidáte snímek metru a podložky nebo váhy včetně videa vytárování saku aby vás náhodou někdo nenařknul, že sak váží patnáct kilo sám o sobě.

A je to vlastně marná snaha protože během několika minut se stejně objeví odborníci. Podle délky prstů, velikosti podběráku nebo typu váhy vám spočítají, že ryba rozhodně nemohla mít deklarovaných devadesát centimetrů nebo, že vám váha váží v librách a ne v kilech.

Kam se poděla romantika starých rybářských historek? Dřív úlovek žil svým životem i po upečení

Dříve ryby rostly i potom, co z nich vaše stará nadělala řízky. Ne ve vodě, ale ve vyprávění.

Kapr měl po ulovení sedmdesát centimetrů. O týden později byl „lehce přes sedmdesát“. Za rok už měl dvaasedmdesát. Po pěti letech pětasedmdesát. A po deseti letech se z něj stal nádherný kus blížící se osmdesátce. Nikdo se nad tím nepozastavoval. Byla to součást hry, kterou všichni znali a všichni hráli.

Dost často si přidali centimetry i vaši známí. Ti sice tu vaši rybu nechytli, ale chtěli zase před někým jiným vypadat zasvěceně a občas se člověk dozvěděl obloukem od rybářů ze sousedního města, jaké monstrum vlastně chytil. No přesně v duchu, že kdyžsi na jednom konci města uprdnete, tak na druhém se večer vypráví, že jste se posral. Rybáři byli větší drbny než ženský.

On už herec a hlavně rybář Jan Werich vyprávěl, jak mu staří rybáři vyprávěli o tom, že ryb bylo dříve víc a větší. (hlavní rybářská kariéra J. Wericha se odehrávala před válkou a pak asi do konce šedesátých let, dokud mu zdraví sloužilo a mohl na ryby často cestovat).

Nejkrásnější na tom bylo, že rybář často nelhal ani vědomě. Prostě si po letech pamatoval hlavně ten pocit. Napnutý prut, silný výpad, bušící srdce. A protože zážitek byl velký, zdála se ve vzpomínkách větší i ryba.

Dnes podobná evoluce úlovku nemá moc šancí. Fotografie je neúprosná. Když někdo po letech tvrdí, že kapr měl osmdesát centimetrů, vždy se najde kamarád, který vytáhne archivní snímek a připomene, že metr vedle ryby ukazoval sedmdesát jedna. Nebo řekne, že to je výplod AI. Umělá inteligence je dobrý sluha. Za chvíli ale už možná nebudeme vědět, které video nebo fotka z ryb je skutečná aspoň přibližně. Na rozdíl od rybářské latiny to ale podněcuje spíš negativní emoce.

A přitom trochu rybářského přehánění bylo vždy součástí zábavy.

Nejsem zastáncem vyložených výmyslů. Když někdo tvrdí, že ulovil 50 kg pstruha nebo dvacetikilového cejna, bývá to podezřelé. Občas nám něco takové pošlete přes odesílací formulář, což se nedá publikovat.

Ale několik centimetrů navíc? To k rybářskému folklóru patřilo stejně jako kdysi rum k myslivcům na posedu.

Je ale fakt, že doba naštěstí přináší náhradní řešení. Když už není možné rybu zvětšovat v příbězích, zvětšuje se alespoň na fotografiích.

A tady musím uznale pokývat hlavou nad lidskou vynalézavostí.

Předpažené ruce jsou bezesporu jedním z největších fotografických objevů moderní kaprařiny. Stačí natáhnout rybu směrem k objektivu a fyzika udělá zbytek. Kapr vypadá větší, štika delší a tloušť získá rozměry, o kterých se mu ve skutečnosti ani nesnilo.

Není na tom zas tak nic špatného poněvadž sranda musí být. Je to vlastně modernější než staré hospodské přidávání centimetrů. Člověk nic netvrdí. Jen nechá perspektivu, aby pracovala za něj a pak nechá sledující ať jim to šrotuje v hlavě.

A pak jsou tu fotografie rybářek s úlovky. Přiznejme si, že právě zde dosahuje perspektiva svého vrcholu. Když mladá slečna drží kapra před objektivem, je to lepší než když ho daří starý zpuchřelý strejc. Tohle nemá s přeháněním o úlovcích moc společného ale jde o nový žánr v rybářské subkultuře a já to kvituji.

Navíc velká část těchto rybářek má po pár sezonách lepší výsledky než polovina celoživotních rybářů A upřímně? Zaplaťpánbůh za to.

Co se týče focení, tak bych řekl, že již nahrazuje vyprávění o rybách úplně. Dneska prostě nemusíte kamarádům vyprávět nic. Respektive vyprávíte fotkou.

Navíc nejde jen o velikost ryb. Fotografové už dávno vědí, že správný úhel dokáže divy. Nízká pozice fotoaparátu, vhodná vzdálenost a trocha šikovnosti dokážou vytvořit působivý snímek i z úplně obyčejného úlovku.

Jenže přes všechnu techniku mám někdy pocit, že jsme něco ztratili.

Kdysi jste mohli sedět večer u vody a poslouchat starého rybáře, který vyprávěl o sumci tak dlouhém, že se nevešel do loďky, zlomil prut a zlikvidoval naviják. Všichni tušili, že realita byla nejspíš o něco skromnější. Možná se to vůbec nestalo.

Nikomu to ale nevadilo. Šlo o příběh, ne o soudní dokazování, které připomíná každá druhá diskuze na sítích.

Dnes se často řeší hlavně čísla. Kolik měla ryba přesně centimetrů. Kolik vážila. Jestli fotografie odpovídá skutečnosti. Jestli byl metr správně položený. Jestli nebyl použit širokoúhlý objektiv.

Někdy mám chuť navrhnout návrat ke starým časům. Ne kvůli tomu, abychom si vymýšleli nesmysly, ale kvůli tomu, že rybaření bylo vždycky hlavně o zážitcích. A zážitky se měří dost špatně. To snad ani AI ještě neumí.

Štika, kterou jsem chytil před dvaceti lety, možná opravdu neměla osmdesát centimetrů. Možná měl jen sedmdesát. Jenže ve vzpomínkách stále představuje jednu z nejhezčích ryb mého života.

Navíc si myslím, že za ty roky těch deset centimetrů navíc není tak moc:)

Čtěte také:

Kapraře prý ve vodě kousla mrtvola: zaručeně pravá báchorka od vody

Nervózní chlap u vody a protokol s ulovenými rybami: další várka vtípků pro rybáře

Rybaření na Lipně za všechny prachy

Kde je nejvíce rybářů? V Evropě překvapí několik zemí. Česko patří ke špičce

Proč se rybáři zdraví pozdravem Petrův zdar?

Aktivita ryb při změně teplot: co se děje, když se voda začne oteplovat