Závidím lidem, který v půl třetí ráno s odhodlaným výrazem vyskočí z postele, popadnou pruty a ve čtyři už stojí u vody. Já tohle neumím i když se o to čas od času pokouším.
Takže vlastně umím, ale moje tělo to považuje za osobní útok a dává mi to najevo. Zatímco od krku dolů vše funguje, hlava protestuje a vydržím si vodu užívat jen pár hodin.. Jakmile vyleze slunko, tak se na mě únava sesype jako lajky na fotku holky s trofejním kaprem.
Ne že bych byl nějakej extra línej. Jenže když člověk celej tejden chodí do rachoty na šestou, tak v pátek večer opravdu nemá zálibu nastavovat budík na 2:30, aby mohl ve 3:07 zjistit, že je pořád tma a že by vlastně bylo fajn se konečně prospat. Na ryby se dá jít přece odpoledne? Dá ale nepočítal bych s velkou aktivitou ryb…
V létě, když je vedro a jiná možnost než vyrazit za úsvitu prostě nedává smysl, tak se občas překonám. Vstanu, jedu a nějak to přežiju. Jenže kolem oběda jsem většinou zpátky doma, kde ze sebe svlíknu rybářský hadry.
Pak si lehnu na gauč, řeknu ženě, že si dávám dvacet a ona mě za dvě hodiny budí ať si jdu teda lehnout do ložnice, že ji přijde kamarádka na kafe a nemusí mě vidět, jak se celej den válím. Takže problém…
Klobouček všem, co vstávají ve dvě ráno a jsou čilí. Já vám to přeju, opravdu.
Nejradši mám ale rád podzim. Asi už tušíte proč. Vstát v 5 není problém, na to jsem zvyklý. Na podzim to úplně stačí a u vody jsem kolikrát ještě kolem 6 za tmy.
Příběh se stal na samým vrcholu podzimu, už je to pár let. Budík jsem ani nepotřeboval, protože moje tělo sice potřebuje aspoň 7 hodin spánku ale po dvaceti letech vstávání v 5 zase vstane v 5 i když mám volno. Stačí jít včas spát. Usnul jsem už před desátou a po osmi hodinách jsem jako znovuzrozený.
Nafukovací člun jsem měl na autě už od večera, takže jsem jenom vstal a oblíknul se. Ještě dřív než mě kdokoliv z rodiny mohl zarazit, jsem vypadl z domu. Autem jsem vyrazil na prázdný silnice s lehce paranoidním pohledem do příkopů, jestli mi tam zase nevyskočí nějaká srna rovnou pod kola.
Tentokrát naštěstí lesní zvěř žádný sebevražedný sklony neměla.
U vody to vypadalo přesně tak, jak má podzim vypadat. Mlha se válela nad hladinou jako roztrhaná peřina, stromy kolem hrály všema odstínama rezaté, žluté a zlata.
Žena říká, že nejsem romantik. Příroda mě ale dojímá daleko víc než romantické seriály. Tak jsem si říkal, že jestli dneska nebudou žrát ryby, tak aspoň bude na co koukat.
A já mám tyhle rána fakt rád. Takový to ticho, kdy ještě nikde nikdo není. Voda se ani nehne a člověk má na chvíli pocit, že mu celý ten kus světa někdo pronajal jenom pro něj.
Ryby na to měly samozřejmě poněkud odlišný názor.
Za celý dopoledne jsem dostal dva nesmělý drbance do gumy. Ne záběry, to by bylo moc velkorysý. Něco mi drblo do nástrahy a jelikož to bylo ve sloupci kousek pode mnou, tak jsem měl silné podezření na pruhované raubíře.
Jednoho menšího okouna jsem nakonec vytáhl ale na celodenní výpravu se člunem je to přece jen málo,
Za chvilku ale přišla štika. teda skoro.
Wobler jel vodou a když se začal vynořovat pod lodí, tak se to stalo. Jak z amerického filmu o žralocích.
Z hloubky se vynořila zubatá hlava, podívala se na woblera nebo možná spíš na můj vyjevený obličej protože místo útoku udělala elegantní otočku a zase zmizela. Pro účely povídky by se slušelo napsat, že měla metr. Popravdě ale nemusela mít ani šedesát, ale takhle na papíře to vypadá líp, když řeknu, že měla metr.
Je to stejně jedno, jelikož to byla jen zdvořilostní návštěva. Podívala se, kdo to tady ruší vody klid a usoudila, že se znova seznamovat nemusíme.
Jak se říká: ryba viděná není ryba chycená. A já bych k tomu jenom dodal, že ryba, která se na nástrahu podívá a zase odjede do hloubky, je hlavně ryba mazaná.
Piraně dneska neloví
Nevím, jak vám, ale mně u vody utíká čas tak nějak stonásobně větší rychlostí než při jakýkoliv jiný činnosti. Člověk přijede ráno, řekne si, že má před sebou celej den.
Pak udělá pár hodů a najednou je dopoledne fuč a vy vlastně máte pocit, že teprve začínáte chytat.
Ráno v trapu a výsledek nic moc. Taky okouni si nejspíš vzali volno v práci. Voda se tvářila tak mrtvě, že kdybych to tady neznal, tak nevěřím v náznak života pod hladinou. Ani šplouchnutí, ani zalovení bolena nebo prchající rybky, prostě nic.
Přitom jindy se tady okouni ráno proberou a začnou masit rybičky podél břehu takovým způsobem, že člověk chvíli přemýšlí, jestli si náhodou nespletl českou přehradu s nějakým přírodním dokumentem o krmení predátorů.
Voda vře přímo u břehu, rybičky lítají vzduchem a okouni do nich buší s takovou zuřivostí, že rybář neví kam nahodit dřív.
Jednou koncem léta jsme tady s kamarádem pozorovali podobnou podívanou a poblíž se motali houbaři v podobě dvou ženštin důchodového věku a tchýňovsko-babského vzezření. Jedna z nich se samozřejmě po chvíli neudržela a zeptala se nás, co to tam vlastně řádí.
Kamarád se na ni chvíli díval a úplně vážně prohlásil, že vedle ve městě zešílel majitel zverimexu a vypustil do přehrady svoje chovný hejno piraní.
Báby se chvíli divily a pak prohlásily, že to je hrůza, co se děje!
Dodnes nevím, jestli mu to sežraly. Možná měly za cvoky nás a bály se odporovat. Každopádně dnes bychom mohli říkat, že tu není ani šupina.
Kolem poledne dokonce nastalo takové bezvětří, že hladina na pohled vypadala jako šedivý plech odrážející zamračenou oblohu.
Normální člověk by to asi zabalil a jel domů. Bylo ještě celkem brzo a měl jsem čas užít si doma klid do příchodu děcek ze školy a za druhé si udělat dobré oko před manželkou a třeba shrabat listí nebo tak něco. Z
Domácí činnosti jsou u nás občas kamenem úrazu. Zatímco zimní hrabání sněhu a další práce mám v malíku poněvadž v zimě na ryby moc nechodím. V sezoně ale moje aktivita okolo domu klesá jen na nejnutnější sekání trávy.
Rybář prostě není normální člověk. Já tedy určitě ne, podzimní dny byly vždycky moje a zoufale bráním aspoň část dovolené na podzim. Svěží vzduch, ticho a minimum lidí je můj ideál. Naprostý opak toho, co se tady na přehradě nejspíš odehrávalo v létě.
Domů se mi vůbec nechtělo. V půl jedný je podle mě ještě pořád dost brzo na to, aby člověk vzdal tak krásně promarněnej den u vody a jel zpátky do civilizace.
A protože člověk nikdy neví, kdy se sem zase dostane, rozhodl jsem se ještě zajet do jedný zátoky kousek od přítoku. Byl jsem tam naposledy loni po zahájení. Kdy se tam dostanu zase?
Zátoka se schovává mezi prudkýma svahama, na kterých roste starej jehličnatej les. Takový to místo, kterému by se dřív bez přemýlšní říkalo bohem zapomenutá díra.
Nahoře nad lesem jsou louky a pole a do zátoky přitéká potok hlubokým údolím. Žádná silnice, žádná turistická značka, žádná pěšinka, po který by se každou neděli valil zástup lidí.
A přesně tenhle klid jsem tam potřeboval.
Ze břehu se tady moc chytat nedá. Už několik let se po svahu válí popadaný stromy jako památka na každoroční větrný smrště. Nikdo to moc neuklízí, takže jestli to takhle půjde dál, za pár let můžou rovnou vybírat vstupný a konkurovat Boubínu.
Mně osobně tenhle prales nevadí. Za sucha se s trochou odvahy dá po některejch místech slézt až dolů k vodě.
Slovo „odvaha“ používám záměrně, protože pokud člověku sklouzne bota, tak dopadnete hůř než bába po kořenem. Tady vás asi nikdo nenajde. Je to zkrátka místo pro dobrodruhy, případně pro lidi, kterým už na jejich zdraví a životě již příliš nezáleží.
Když už tady náhodou potkám rybáře, většinou sedí v lodi. A po pár loňských pokusech o lov ze břehu jsem dospěl k závěru, že to bude asi rozumnější varianta i pro mě.
Do zátoky to mám asi tři kilometry. Je vlastně na přítoku, kde už je přehrada tak úzká, že připomíná spíš zatopený koryto nějaký středně velký řeky. Jak jsem pochopil, tak takhle se na internetu mezi rybáři mluví. Utajení je na rybách důležitější než bylo v sovětským raketovým programu.
Místo vám určitě neřeknu. Ne proto, že by to tam tak bralo. Prostě bych byl nerad, kdybyste tam příště přijeli taky a já neměl ten klid.
Nespěchám. Kochám se okolím, protože přesně kvůli tomu jsem sem jel. Podzimní les má tady skoro severskou atmosféru i když nadmořská výška neodpovídá ani středním polohám.
Holt lesáci tím vysázením jehličnanů dokázali krajinu proměnit směrem na sever. Člověk čeká, že mezi smrky každou chvíli vyjde los a medvěd.
Nebo aspoň nějakej Nor v červený čepici, kterej se přišel podívat, co za východní barbara mu přijelo vychytat ryby.
Cestou si dávám kafe z termosky, protože bez kafe se člověk v přírodě sice obejde, ale u mě to tak moc neplatí.
Přirazím člun ke břehu, vylezu ven a vydávám se na krátkou procházku do lesa. Příroda volala.
A tentokrát opravdu urgentně.
Člun jsem nechal u jedinýho trochu rovnýho kousku břehu a vydal se přes padlý kmeny dál od vody. Po pár minutách už si samozřejmě nepamatuju, kudy jsem přišel.
Lezu přes jeden kmen za druhým, dávám si pozor, kam šlapu, a snažím se nevymyslet nějakou novou sportovní disciplínu typu pád po hlavě ostrý kamení.
Mezi kmenama roste ostružiní a dolů není pořádně vidět. Pod ním můžou být šutry, díry, kořeny nebo konečně narazím na ten poklad z druhý světový.
Asi u třetího kmene ale zjišťuju, že tady nejsem zas tak sám.
Blízké setkání divokého druhu
Zrovna se vyškrábu na jeden z padlých kmenů, kdy se ostružiní pod ním probudilo k životu. Něco v něm zafunělo, zachrochtalo a vyrazilo dopředu takovou rychlostí, že jsem na chvíli přestal myslet na ryby, přírodu i svůj romantickej podzimní výlet.
Divoká svině fakt má ty zahnutý zuby nahoru. Právě těmahle by vás každý prase dokázalo pěkně pocuchat. Kamarád nimrod dokonce má ochrannou vestu pro svého hafana, který po kancích jde jako kamikaze a už 3x ho musel veterinář sešívat dohromady.
Krve by se ve mně nedořezal. Buď tam byla ta svině sama nebo možná někde kolem leželo dalších patnáct prasat maskovaných jako jednotka elitních hrdlořezů a čekali jak budu postupovat dál. Jiné prase jsem ale neviděl.
O dalším postupu jsem měl jasno, co nejrychleji zpět ke člunu.
Najednou jsem zvládl přeskočit padlý kmeny způsobem, za nějž by se nemusel stydět ani reprezentant. Zapomněl jsem na svoje kila nadváhy a obavy, že si kotník zalomím do pravýho úhle.
Teď mi bylo úplně jedno, co tam kde leží. Klidně propast nebo stará důlní šachta, všechno přeskáču. Hlavně když budu dole u vody
Do člunu jsem se dostal rychlostí, kterou bych si přál mít i při ranním vstávání.
Až když jsem odrazil od břehu, začal jsem přemejšlet, co by se asi stalo, kdyby ten přerostlej sud zahájil aktivní obranu. Asi by tady po mně zůstal maximálně křížek a možná by po mně zátoku pojmenovali.
Signál na mobilu je tady tak mizerný, že by mě asi našli až na jaře.
Srdce mi mezitím přestalo bušit, takže jsem mohl konečně přestat sledovat les a vrátit se k tomu, proč jsem sem původně přijel.
Čistě technicky je tady v okolí tolik potenciálních schovek pro dravce, že člověk neví, kam házet dřív. Letos naštěstí ještě nezačali přehradu spouštět, takže můžu využít i přítokovou část. Jedna strana je skoro kolmá podél skal, druhá zas plná padlejch stromů, jejichž koruny padly ze svahů rovnou do vody.
Jestli příručky nelžou, tak tohle musí být úplný sídliště pro ryby.
Několik dalších okounů se mi podaří přemluvit, aby se nechali vylovit, ale žádnej z nich nemá přes třicet.
Spravedlnost ale zase jednou funguje dokonale.
Nakonec rozhoduje náhoda. Přejíždím ještě kousek za zátočinu a wobler nechávám ve vodě, protože v tý době ještě trolling nebyl na seznamu zakázaných metod.
Projíždím kolem skály a najednou se prut ohne jako luk.
Tak tohle už není okoun. Po pár vteřinách je jasný, že jsem konečně narazil na něco většího. V lodi končí vypasená štika kolem pětašedesáti. Žádná metrovka, kvůli který by člověk volal do novin. Po tom dnešním utrpení jsem byl ale rád i za ní.
Štika končí v lodi, zapisuju ji do povolenky a dávám si pauzu.
Je něco kolem druhý odpoledne a říkám si, že pro dnešek by to možná stačilo. Než dojedu zpátky, vytáhnu člun, všechno sbalím a naložím do auta, jsou skoro tři. Ale musím uznat, že dneska jsem si den užil dosyta.
Včetně návštěvy přítoku, což jsem ráno původně vůbec neplánoval.
Když jsem pozdějc vyprávěl místním nimrodům, co se mi v zátoce přihodilo, jen se smáli. Že tam leží prasata samozřejmě vědí.
Dobrovolně by mezi kmeny prý nevlezl ani jeden z nich.
Čtěte také:
Záběr, na který se nedá zapomenout aneb zdolávání netradičního charakteru
Proč rybáři lžou o úlovcích a proč dnešní doba kazí zážitky z rybolovu a rybářskou latinu
Buďte první kdo přidá komentář