Celej den na rybách a jenom jedna ryba? Asi blbý, ale vlastně ne. Záleží jak to člověk bere. Jedna ryba lepší než žádná.
Žatec je město chmele a taky domov Jůtubera Jožky, jeho vypečeného kamaráda Ferka a psa Hadráka (doporučuji jejich YT kanál, o rybách tam ale nic nenajdete).
Kromě těchto kvalit se ještě Žatec pyšní divokou řekou zvanou oficiálně Ohře. Místní ji mileji nazývají Oharka a v Německu, kde pramení ji ošklivě nadávají Eger.
Kdesi nad Žatcem, v pusté krajině pod Krušnými horami, řeku přeťala hráz přehrady Nechranice. Obrovská sypaná nádrž kromě vody pochytá také veškerý nepořádek tekoucí po Ohři až od bratrů Němců a dolů pouští hodně studenou vodu nehledě na roční období.
Ohří dál teče rychlá, studená a peřeji a hučícími jezy dobře prokysličená voda, která chutná zejména zdejším podvodním obyvatelům z rodiny Salmo.
Cesta z města
To je ve zkratce důvod, proč sem jedu. Ze Zličína mi navíc přidali pár autobusů. Cestě do Žatce tak nezabránil ani nerudný řidič a o půl sedmé ráno jsem v Žatec aut.st..
V tu dobu město jakoby spí. Část zdejších domorodců je už v práci a část na taková místa nechodí, pročež vstává výrazně později.
Hned po příjezdu si ještě pořizuji v automatu na autobusáku šálek kávy za 12 Kč (důrazně nedoporučuji, obarvená voda) a ženu se skrz náměstí a dolů.
Na mostu mám šok, protože nikoho nevidím rybařit. Již jsem zde byl a toto mi přijde podezřelé, profláknuté místo jak sviňa.
Ukazuje se ale, že borci už od rána vláčí pod mostem. Z mostu nebyli vidět. Nechávám je napospas osudu a jdu dál.
Cestou potkávám hodně pěkné graffiti. Místní sprejeři mají cit pro lokální tematiku:
Mám s sebou dnes taky vláčku. Vyměkl jsem pod hrozbou vyššího průtoku a nechtělo se mi do vody s mušákem.
Nakonec se ukázalo, že to není taková hrůza. Na pár místech bych to dal, koneckonců rodné Labe taky umí na jaře divy a nejsem z levnýho kraje.
Žatecké peřeje a tišiny nechám teskně hučet dál. Chci se podívat výš a dál a tak dávám jednu nohu před druhou dokud nemám Žatec za zády.
Jdu kolem úseku Chyť a pusť, kde kupodivu nikdo nemuškaří. S vláčkou tady ale nemám co dělat a tak začínám až u železničního mostu v Libočanech, kde spíš jen proběhnu jelikož chci prochytat hlavně proudnější úseky.
Zjišťuji, že rychlejší úsek je od Libočan proti proudu dál v podstatě všude až k dalšímu jezu.
Jak vypadá pstruhová Ohře?
Pro toho, kdo nejezdí na větší řeky docela strašidelně. Představte si pstruhovou řeku v širším místě, kde je kamenité dno.
Širá pláň tak akorát hluboká s jamkami poskytující úkryt pstruhům a lipanům. Taková je Oharka. Vynásobte si ji ale třemi.
Šířka řeky málokde klesá pod padesát metrů, místy jde až přes sedmdesát. Je rychlá jako blesk ale podle vlnek na vodě nejsou některá místa příliš hluboká.
O to víc řeka divočí. A taky je dobře chlazená Nechrankama, spodní voda z přehrady je stoprocentní záruka ochlazení i v teplém počasí.
První náhozy mě léčí z dojmu, že si zachytám na oblíbený wobler. Salmo Hornet je super nástraha ale v tomhle fofru dám pár otáček a proud ho dotlačí ke břehu. Daleko nedoletí. Na velké řece problém.
Jdu do měkkých nástrah. Namátkou vylosuji jednu z čeburašek, která dělá dojem, že by to mohlo dostat udržet poblíž dna,
Na háček dávám Havlíčkovo nymfu (toto není skrytá reklama, mail s placenou objednávkou mám ještě uložený) a zkouším osud.
V hlavě se mi náhle objevila myšlenka. Švihnout to napříč proudem přes vodu. Nymfa moc nelétá ale s touhle váhou to stačí tak do půlky řeky. Příliš dobře necítím dopad nástrahy na dno. Hodně trávy….
Každý nához doprovázím rituálem sundávání trávy z vlasce. Ani mi to ale nevadí. Jinde se ale z háčku takhle vehementně sundávají vlhčené ubrousky, tohle je o mnoho lepší.
Zelená je na dně tráva, přívlač to je hra a ta ryba v Ohři, kořist záludná
V trávě ustavičně váznu. Skoro vůbec ale netrhám. Drží to fest, díky rychlé vodě vždycky pomůže spustit vlasec z otevřené cívky a proud to tím pytlem vytáhne ven.
Vlastně docela pohoda, automatický vyprošťovač. Stačí jen otevřít cívku a za chvíli zaklopit a nástrahu přitáhnout zpět.
Skoro bych řekl, že jde vlastně o příklad samočistící schopnosti toku. Než aby řeka byla plná utržených nástrah, raději vám je zdarma vytáhne ven..
Po deseti minutách mám na prutu prvního potočáka. U břehu mi spadne takže mám smůlu. Na Ohři se chytají BLka, tedy háčky bez protihrotu. Nedělám z toho problém, ryby padají i s protihrotem. Aspoň vím, že tahle technika na ryby funguje.
Trochu jsem to vyprávění ale urychlil. Víc totiž chodím než chytám. Za tu čtvrthodinu jsem prohodil dvě místa a popošel pár stovek metrů.
Hledám nějakou odlišnost, která mě zaujme. Je to dost těžký. Řeka tak čitelná není, jen občas podle vlnek poznám nějakou členitější zónu ale žádné precizní chytání se tady nenabízí. Spíš to chce házet plošně a doufat, že někoho vyhmátnu u dna.
Mezitím už začínám mít trávy plné zuby. Posílám havlíčkovo nymfu do krabičky a zkouším jestli něco nebude trávu řezat líp, i když se tráva sbírá spíš už na vlasec a k nástraze jen dojede.
Nakonec nacházím svatý grál. Staré dobré kopyto, nástraha která mě pronásleduje od dětství a po wobleru ji asi věřím nejvíc.
Trávou prochází bez větších problémů. Pár slušných pstruhů jsem na něj před dávnými léty už chytil, důvěra maximální.
Nyní stojím na místě, kde je potřeba trochu zlehčit. Dávám menší čeburašku, dvojku háček, mačkám hrot a pokračuju v pročesávání vody.
Postupně jdu víc a víc proti toku. Cestu z města lemují lidé chatami a jinými rekreačními objekty, rybář na břehu ale žádný. Jen občasné běhny a cyklisti mi dělají společnost.
Až sem frknou asfaltovou stezku tak to asi bude živější. Zato protější břeh vypadá jako poušť. Fakt zvláštní krajina a prý málo srážek na celostátní průměr, vypadá to tak.
V jednom místě se mi zdá, že se hladina mírně klidní. Do očí to fakt nebije, ale většinou to znamená buď hladké dno, což se mi nezdá nebo hlubší místo.
To by mohlo být ono. Teď mám alespoň důvod se opájet svojí mazaností protože to tak vskutku bylo.
Poslal jsem kopyto proti proudu, jak jsem zvyklý. Po prvním cvaknutí o šutr ho trochu zvedám a doufám, že se držím poblíž dna. Bouchání o šutry nebudu dělat. Po vodě to je jasnej poukaz na okamžitý trhání mezi kamením.
Tečky a plachty na 42 centimetrů
Na třetí nához záběr. Žádná rána do prutu, prostě to ztěžklo. Kdyby „to“ po chvíli necuklo, tak myslím, že mám další obří porci salátu na háčku.
Pumpující prut ale hovoří jasně. Bezva. Hned po tom, co se mi do krve konečně vyplavily endorfiny a zapomněl jsem na brzké vstávání i puchýř na patě a mokro v botách, vlasec povolí.
Nevím jak vy ale já většinou už od záseku cítím, nehledě způsob lovu, že mi ryba nedrží. Minulej případ byl jasnej padák. Tenhle ale seděl dobře. Došlo mi, že mě jen školí a jede s vodou.
Točím kličkou jak síly stačí, což není stylistická kreace ale holý fakt. Tisícovka naviják z principu nestíhá rychle pobrat průvěs, dohánět to musí ruce kadencí otáček.
Kousek pode mnou se ryba zastaví a nastává přetahování s ponorkou. Prut není ULko ale spíš 25gram, takže si rybu v klidu otáčím protože mám v podstatě silnej cajk.
Dost zvláštní kombo s tím navijákem, ale mám ho už léta a v ruce sedí naprosto luxusně.
Úlovku se nechce od dna, což je zvláštní. U nás na řece mohykáni dokážou i ve slušnější velikosti pěkně divočet. Tady jsem už chvíli podléhal podezření, že mám parmu. Naštěstí ne, parma není dnešní cílová ryba.
Ta ryba byla pěkná, na Ohři jsou ale určitě daleko větší
Boj trval ale docela krátce. Pěkný potočák, dobře stavěnej. Ne jako ty granuláči, co se tváří jako potočák, který nám poslední roky dávají do řek. Silná ryba, pořádný plachty, fakt se jim v Ohři daří.
Mobil mám na krku na šňůře a dělám foto v podběráku. To budou jediný fotky nakonec:) Vytahuji háček, jenž sedí úplně přesně v koutku přikládám široký metr co mám na rukojeti podběráku. Odečítám 42 čísel.
Chtěl jsem abyste mi tohle číslo věřili. Proto jsem chtěl udělat ještě další foto s přiloženým metrem. Pstruh ale nechtěl!
Mrsk a šel domů. Než jsem mokrou haxnou donutil mobil udělat další snímek, byl pryč. Ryba přes 40 ale není na Ohři takový terno jako jinde. Určitě je potřeba sem zajet ještě jednou a zkusit to znovu.
Tady výčet úspěchů končí hned na začátku. Někdo už na zahájení chytil větší rybu a víc. Mně to musí stačit. Jsem totiž maximálně spokojenej, což se projevuje taky trochu negativně, že dál se tolik nesoustředím na chytání a věnuji se hlavně focení a rozjímání u vody.
Ještě dokráčím až do Stroupeče a další část Ohře si nechám ke zkoumání zas na jindy.
Čeká mě dlouhá cesta do Žatce zpátky podél vody. Potkávám jednoho muškaře, což mě utvrdilo v tom, že brodit by se vcelku dobře dalo.
Poté následuje ujetí busu a návštěva místního kebabu v hojné společnosti té části zdejších domorodců, která vstává později a jsou ve čtyři odpoledne již v plné síle (kebab můžu opět doporučit).
P.S. Kdo by se chtěl blíže seznámit s žateckým kulturním prostředím, tady je Jožka a Ferko, nejslavnější Jůtubeři z Žatce.
Čtěte také:
Moc hezký napsané 👏