Už delší dobu docházím k osobnímu poznání, že rybaření pro mě nejsou jen ryby. Vlastně díkybohu, jelikož kdybych lpěl jen na výsledcích, tak se dost často dostanu do nekončící frustrace. Hlavně na vláčku se můžu ucházet o titul lovce malých tloušťů na velké nástrahy.
Daleko lepší chytání bývá zpravidla na mouchu, která je u nás celkově dost podceňovaná. Máme skvělé závodníky a závodnice ale mezi ně se neřadím a hlavně myslím, že muškařina vůbec není jen o sbírání bodů.
Právě tohle je pro mě jeden z těch autentických způsobů lovu. Jen to člověk musí brát spíš jako pobyt v přírodě spojený s lovem.
Navíc je muškařina paradoxně asi nejlevnější rybařina hned po jednoduché plavané. Stačí prut, naviják, broďáky a podběráček na vestě. Pak už jen krabička much v kapse a můžete chytat od rána do večera.
Zaplatíte za to sice dost ale rozhodně ne tolik jako v kaprařině nebo jiných stylech lovu, kde utopíte nepozorovaně desetitisíce v další výbavě a nástrahách nebo krmení. I ty mušky si můžete nechat navázat nebo se naučit těch pár jednoduchých vzorů. Můžu vám s klidem říct, že když to zvládnu já, tak už každý. Opět ale nesmíte cílit na krásu a preciznost ale jen prachsprostou průměrnost:))
Po hříchu ale s mušákem nejsem u vody tak často, jako tomu bylo dřív. Letos začátkem podzimu se to ale sešlo hodně dobře. A nebylo to jen o rybaření. Krásná celodenní procházka kolem řeky byla jako za odměnu.
Chcete mít naše články na očích?
Přidat mezi preferované zdroje Google
Cestu vlakem do rodných končin jsem využil k tomu, abych se nechal vysadit o patnáct kilometrů jinde a putoval s muškařským prutem podél řeky.
Řeky, kterou jsem předtím znal dost dobře. Po letech života jinde ale mám pocit, že moje znalosti už nejsou moc aktuální. Mění se sama řeka, kde byly mělčiny, tam jsou překvapivé díry.
Kde to dřív byla tutovka, tam nyní nemívám ani záběr. Má to ale i pozitivní rozměr, všechno se mění a není o překvapení nouze.
Za okny podzim a já se ocitám ve vlakové soupravě, která opouští město a vjíždí do krajiny.
Cesta na sever by skoro mohla dát na samostatnou železniční epopej, na drážní tématiku jsou tu ale povolanější spisovatelé.
Ta železniční romantika už je ale taky v propadlišti dějin. Moderní souprava, informační systémy nádraží bez personálu, to už není ta stará trampská romantika.
Po několika hodinách nechávám za zády ikonickou Starou Paku, kde jsem taky promarnil kus mládí a ocitám se pod Krkonošemi. Kousek od Labe vystupuji z vlaku a vydávám se do kopců. Prut a broďáky si nesu v turistickém batohu.
Lézt s prutem na kopec je dost zvláštní ale nebylo zbytí. Patnáct kiláků podél vody až do cíle bych šel s prutem hodně dlouho.
Mám v plánu asi dva nebo tři úseky, kde vlezu do vody. Přes kopec jdu, abych se vyhnul chůzi po silnici a pohodlněji se dostal na stará známá místa.
Podzim, bágl na zádech a liduprázdná příroda mi vylepšuje náladu, kterou mám až skoro takovou trampskou nebo vandráckou. Stát se tulákem s prutem v ruce byl ostatně můj dětský sen. Až osud svojí hrou šalebnou s tím šeredně zatočil. Toulám se po světě možná až moc, jen většinou ne s prutem v ruce.
Teď si to můžu vynahradit. Abych to neměl moc lehké tak mám na krosně ještě vláčkařskou výbavu, kterou hodlám provětrat na nádrži během dalších dnů mého pobytu v rodné vsi.
Dohromady to už má dost přes deset kilo, pročež funím jako divoké prase. Pomalu se drápu na nedaleký vrchol z něhož se otvírá pohled na masiv Černé hory.
Je sice podzim ale umírám teplem. Sundávám teplou vrstvu a vážu ji na batoh, čímž se stává ještě těžším. No co se dá dělat. V tom utrpení je taky kus romantiky a svoboda má vždycky trochu příchuť těžkostí.
Houby meditace, pochody s krosnou na zádech jsou nejlepší na duchovní očistu. Hlavou se mi honí nejedna hluboká myšlenka, škoda že už jsem to všechno mezitím zapomněl. Je to dřina ale cítím, že prožívám okamžiky naprosto autenticky podle svého.
Jak říká klasik: v jednoduchosti je síla, v překonávání obtíží smysl života a já bych dodal, že nepřerušované pohodlí je mor dnešní doby.
Moc komfortu a moc možností podle mě dokonce škodí, hlavně psychologicky.
Jedeš na ryby autem? Tak máš moc možností, někam se rozhodneš jet, tam to nebere, tak za jedeš jinam. Pořád musíš přemýšlet, což unavuje.
Pěšky nebo vlakem máš před sebou jeden úsek, kam se můžeš dostat. Buď rybu chytíš nebo ne. Čas a možnosti přejezdu jinam většinou chybí. Budeš venku nehledě na počasí, nebudeš ale řešit, že jsi měl být jinde a celkově to zjednodušuje myšlení a čistí hlavu. Žít takhle den za dnem by asi nakonec bylo úmorné, jednou za čas to ale není špatné.
V hlavě se mi rozjíždí filozofické myšlenky o smyslu rybaření. Mezitím překonávám vrchol kopce. Dělám si fotku na památku a zas dlouho klesám dolů. Aktuální sucho má výhodu, můžu to brát přes louky i sklizená pole. Normálně bych se tam topil v bahně.
Takhle jsem za hodinu o pět kilometrů dál. Konečně zase u řeky. Z vysokých břehů se koukám do vody, zda neuvidím nějaký náznak života.
Tady zrovna nic. Slunce slabě přikryli mraky a hladina je jak zrcadlo. Tak pokračuji dál. Mezitím pozoruji, jak se Sudety vzmáhají. Kdysi opuštěné domky po stráních se mění v rekonstruované nemovitosti. O kousek dál se mi do cesty staví věc ještě před pár lety tady nevídaná. V obci, kde neměli ani Jednotu se u cesty skví samoobslužný bar. Tak co můžu dělat, lámu tam jednoho nealko pivsona a pokračuji k řece.
Za chvíli jsem u svého „domácího revíru“. Popravdě řečeno jsem vždycky měl velkej akční rádius, takže reálně domů ještě dlouhá míle. Ale jsou to místa, která mám rád, i když se sem nedostanu někdy ani jednou za sezonu. Letos výjimka, jsem tu podruhé. Zahájení ale neproběhlo nijak moc úspěšně, což ale patří ke koloritu. Ve studené sněhové vodě to moc nebere ani když vody tolik není.
Teď jsem ale jak v Jiříkově vidění nebo v nejdivočejších rybářských snech. Je říjen, řeka je čistá jak křišťál a průtokem na hodně nízkých hodnotách.
Když zasvítí slunce, tak je každá mělčí voda jak akvárium. Jen ty nejhlubší tůně jsou stejně tmavé a tajemné jako vždy byly.
Slunce ale zasvítilo hned, jak jsem po louce sešel k vysokému břehu. Všude se třepotalo zlatavé a červené listí, které pomalu padalo na hladinu. Na mělkém úseku většinou jasně vidím tvrdou skálu, na níž tady řeka teče. Hledat na tom místě rybu je většinou marné. Moc jich tam většinou nenapočítáš a co si budem, je to místo hned u cesty takže tu nic dlouho nezůstane.
Dneska to ale vypadalo jak reklama na pstruhovou povolenku. Na skalnatém podloží se s mrštností pohybují 4 velikáni. Skupinka duháků rychle plave sem a tam a je vidět, že ani jim pobyt na téhle pláni moc nedělá dobře. Během, pár vteřin zmizí dál v jamkách a mezi štěrkem.
Asi nasypali. Duháci se mi zdáli opravdu pěkní. Reálně to určitě byli max. čtyřicátníci. I tak ale hodně pěkná ryba.
Normálně bych na sebe nahodil broďáky a šel do akce. Už se blížilo odpoledne a přede mnou byl ještě kus cesty. První flek, který jsem hodlal prochytat byl ještě víc jak kilometr daleko. Kdybych se tady na nějaký čas zaseknul, tak nestíhám do tmy.
„Když nasypali tady, tak dál stoprocentně taky“, pomyslel jsem si. Většinou to tak bývalo, ryby rozvezli po několika místech na revíru, kde se dalo přiblížit autem.
S touhle myšlenkou a povzbuzen vidinou obřích duháků jsem spěchal na první zamýšlený flek. Od cesty jsem se prodral džunglí k vodě, zapsal docházku a zakroužkoval datum abych se hned oblékl a pustil do ledových vod. Posledně jsem brodil na středočeských řekách, kde se ani na podzim člověk tolik nezchladí. Asi budu muset zase pořídit k dejcháčům taky neopreny, jinak sem nemůžu.
Ledovou vodu ale nějak zvládám, jen se nemůžu dostat na rybu. Jsem na místě, kde se dal vždycky chytit duhák a lipan.
Vůbec nic jsem ale nechytil. Teď vás zklamu, jestli jste čekali článek, kde se to bude hemžit jednou rybou za druhou.
Po půlhodině marného snažení s nymfou na tutovém fleku jsem usoudil, že je čas to zabalit a přejít jinam. To se ale snáz napíše než udělá.
Vody málo, na břehu vyrostla neprostupná křovinatá džungle. Řekl jsem si, že půjdu vodou.
Tak zrovna tady se ukázalo ta místní neznalost. Za ty roky si řeka trochu přerovnala štěrk. Zatímco dřív bych šel hned podél břehu skoro suchou nohou, teď po pár zavrávoráních zjišťuju, že řeka dost zásadně změnila image. U břehu jsou hluboké díry.
Jedna fakt stála za to. Jdu přímo po kraji u břehu a vodu mám do půlky lýtek. Najednou udělám krok a jsem po pás. Další krok a jsem zas venku. Měl jsem jít spíš přes ty křoví..
Já se snad vykoupu. Navíc si na přechod mezi fleky musím na záda hodit i tu krosnu se zbytkem výbavy a dalších věcí, které si na pár dnů vezu, takže opravdu super procházka.
Nakonec jsem v pasti. Podél břehu samá jáma, na břehu džungle kam se nedá vylézt a vracet se stejnou cestou na výchozí bod vyjde nastejno jako jít vpřed.
Tak kloužu dál, vymetám hluboká místa. Dřív aspoň platilo, že na hloubce to neklouže. Nakonec ale ve zdraví doklopýtám na další flek. Tady končí peřeje ale řeka teče v hlubší ale stále rychlé vodě.
Krosnu pokládám na břeh a jdu prolovit místo, kde duháky a lipany většinou šlo chytit. Jdu na to systematicky. Tady v tom místě se slabý průtok ani moc viditelně neprojevuje. Přede mnou je poměrně velká plocha, kde ryby můžou být úplně všude.
Nymfu jsem ale protáhl snad každým čtverečním decimetrem dna. Dokonce jsem nasadil těžkou perdigonku, protože jsem chvílemi pojal nedůvěrou, že s malou lipanovou nymfičkou možná nejsem u dna. Je tu celkem hloubka.
S perdigonkou to je jiný, chvílemi váznu. Perné chvíle ale nastávají, když ji několikrát pověsím na převislou větev. To je asi jediný, co se nemění. Tyhle větve už jsem za ty roky vyzdobil spoustou nástrah, naštěstí jsou nízko takže ztráty nulovéů
Díky broďákům si pro mušku dojdu. Každopádně se do mě už trochu pouští zima a i přes absenci úlovků jsem v klidu. Přinejhorším si pro ty duháky skočím zítra.
Ve chvíli kdy už celkem slušně mrznu mi volá drahá polovička a řešíme nějaké věci. Během telefonu si všimnu slabého sebrání. Tipuju to na malou rybku, třeba lipana.
Sebou mám jen nymfovací prut a na něm perdigone nymfu se 4 mm tumgstenem. Zkrátka ideální kombo na tuhle situaci. Zatímco volám, tak si všímám, že v paprscích odpoledního podzimního slunce se nad klidnou hladinou níž po proudu objevuje hmyz v množství větším než malém. Ještě aby nesbírali.
S jednou rukou s telefonem u ucha a v druhé s prutem rozjíždím v hlavě multitasking. Mezitím co po telefonu na všechno přikyvuji, si zvednu prut. Zrovna jsem měl z prutu ven jen kousek návazce tak se mi daří nymfu držet pod prutem na úrovni hladiny. Těžká muška se houpe na hladině i pod ní, podle toho jak se mi klepe ruka.
Dogmatikům klasické suché muškařiny by se z tohohle pohledu asi udělalo mdlo. Já jsem ale jinou možnost momentálně neměl. A lipan by to klidně mohl vzít.
A náhodou jo. Ryba zabírá. Manželce hlásím, že mám rybu. Je jí jasné, že veškeré pokračování v rozhovoru nemá smysl a loučím sem. Budu potřebovat druhou ruku.
Začínám zdolávat. Ryba se zprvu nezdá vůbec velká, to ale jen do chvíle než vyrazí dopředu. Tam prut trochu ztěžkne a i když to má daleko do boje vzteklého duháka nebo nedejbože místního profesora potočáka, v prutu už cítím vážnost situace.
Když se ukáže pod hladinou, tak nestačím valit bulvy. Lipan jako tele. Rybu dávám do podběráku a chci ho změřit, což většinou ani nedělám. Tady to ale stojí za to.
Nejdřív mám problém zmrzlými prsty z vesty vytáhnout metr. Pak mi ryba nejde změřit a už vůbec mi nejde vyfotit tak, jak to všichni umíte hezky v ruce a s ploutví nahoře. Vzdávám se a fotím v podběráku.
Lipan má 39 cm. Snažil jsem se tam tu čtyřicítku vidět ale bohužel. Moje úlovky jsou vždycky jako od Bati.
Ale i tak nádhera a pro mě signál, že to už dnes těžko přebiju. Celý zmrzlý se svlékám do normálního civilu a s mokrým šosem od broďáků na batohu putuju další hodinu a půl přes les do rodné chalupy.
Další den mi to nedalo a vrátil jsem se na místi činu znovu. Předtím jsem proběhl pár duhákových fleků ale bez výsledku. Měl jsem pár záběrů od malých potočáků ale ty jsem nechal sklepat hned po záběru.
V jedné tůni jsem pak chytil menšího duháčka, podobná sorta jako po zahájení. Muška mu v podběráku nevypadla z tlamky sama, tak jsem ji bral rukou a zkoušel mě pokousat.
Velikostí na včerejší duháky viděné ze břehu ale neměl. Na místě, kde jsem chytil toho lipana jsem pak měl na lipanovku další záběr. Asi slušný lipan, tipuju, ale sklepal se aniž bych ho viděl.
No a když jsem znovu odcházel a šel domů kolem jiné hluboké tůně, tak se v hloubce prozářené slunkem mihnul další velký pstruh. Pro příště už vím, kam zajít.
Čtěte také:
Moje červnové muškaření v Ohři aneb ranní ochlazení na řece
Podzimní muškařská vycházka za lipany
Malá muškařská provokace: nová sada netradičních vzorů od Delphina
Buďte první kdo přidá komentář