O víkendu jsem na pozvání Jakub Výtoňský zavítal do Dobřichovic, což je slavné městečko přímo u Berounky. Zajímavostmi se to tu jen hemží. Dříve tu údajně bydlel Ivan Mládek a někdy v devadesátkách tady někde prý nechvalně proslavený milionář a majitel Discolandu Sylvie, Ivan Jonák, jezdil korytem řeky ve nějakém jeho drahém tereňáku. Mluvil o tom v telce Klíma, který tu někde bydlel nebo bydlí také.
Nejsme ale Hrom ani jiný bulvární plátek, takže místo sledování celebrit jsme radši hned zapadli k řece.
Tentokrát pro změnu s cílem dostat na přívlač nějakého dravce. JV to vzal optimisticky s velkou gumovou nástrahou vlastní provenience, řka, že by chtěl lapit nějakou metrovku.
Vzhledem k tomu, že jsem charakter revíru poznal již v minulosti, tak jsem měl silné pochyby zda se ve zdejších mělčinách něco takového skrývá. A i kdyby, tak bych ji stejně nechytil, řekl jsem si v duchu už při balení věcí.
Vzal jsem si proto radši lehkou vláčku a malé woblery, které mám rád z mnoha důvodů. Jedním z nich je nízká ztrátovost. Jak známo, z trhání nástrah chytám nerva a wobler zas tolik nevázne. Obzvláště ty malinké.
Jakub ve mě ovšem nahlodal pochyby, což dokáže vždy. Monolog o hojnosti štik na Berounce a nesmyslnosti chytání bez lanka vyústil v tom, že jsem přehodnotil použití pouhého tenkého fluo a ve svojí mikrokrabičce vyhrabal jediné použitelné wolframové lanko na němž malé woby jakž takž chodily, které ale bylo zkroucené, což možná sehrálo svoji fatální roli.
Bez lanka to totiž bere daleko líp. Tohle navíc bylo silnější než je na lehkou vláčku zdrávo. Jenže krabičku s drátkem od poláků jsem nechal doma, takže smůla.
Začali jsme v Dobřichovicích u lávky a postupovali levým břehem po proudu. Zaujaly nás četné stopy po bobřích zubech, samotný pachatel ale na místě nebyl nebo mistrně zmizel z našeho dosahu.
Asi ale spíš vyklidil pole, jelikož vedle je cvičák pro psy a na trávě za vodou se dalších psů procházelo víc než dost. A jak tvrdí známé přísloví: „Kde je pes pánem, tam je s bobrem ámen“. Asi proto jsme žádné bobřisko neviděli.
U vody byl ale zrána celkem klid. Podzimní sychravé ráno je nádhera. Oproti létu je tady klídek a i po cyklostezce opodál se nevalily davy a my si mohli užívat pocit jednoty s přírodou.
Chybičku to mělo jen jednu. Zatím ani drbnutí. Na velkou nástrahu trochu očekávaně, na moje Ulko jsem to čekal méně.
Wobler je podle mě naprosto blbuvzdorná nástraha, na níž okouna nebo tlouště musí chytit každý blbec. Mě se to totiž celkem daří.
Postupným prochytáváním břehů jsme došli až k údolí staré řeky, kde jsme se od vody odpojili nahoru. Prošli přes ikonický most spojující Mokropsy a Všenory, což je ten slavný most, který se ve filmu roztáhl od 17 metrů. Mimochodem, prý má jít kvůli rekonstrukci pryč a místo něj postaví nový.
Jedno z nejprovařejnějších rybářských míst v ČR je právě pod mostem, kde se nachází zvláštní lomený jez. V podjezí ale nikdo nebyl, asi není nejlepší období tady chytat. Ani my to nezkoušíme neb by bylo nutné přepsat revír z Berounky 2 na jedničku, což se nám nechce.
Místo toho jdeme pravým břehem proti proudu. Rybářů jsme zatím potkali jen asi 5, z toho tři tady nad jezem.
Mě o notný kus nahoře daří konečně první okoun a je velmi pěkný. Zabral na polský woblerek, když jsem změnil techniku vedení z přerušovaného navíjení s pauzami na trochu akčnější twitching, na což tahle nástraha dělaná není ale asi to nevadilo.
Bohužel, další rybu z hejna se mi dostat nedaří a tak postupujeme dál proti vodě. V jednom místě se nad námi zastaví delegace místních důchodkyň a delší dobu nás pozorují. Čekal jsem nějakou obligátní otázku na stav našich úlovků.
Místo toho babky rozjely asi pětiminutovou diskuzi na téma mytí oken před svátky a poté se odebraly dále. Ze strachu, že se vrátí jsme raději popošli.
Cestou míjíme vláčkaře, bez ryby a raději ho nadbíháme o pár set metrů aby neměl pocit, že mu prochytáme naschvál všechny fleky pod nosem.
Nakonec jej ale v dálce vidíme jak to balí a upaluje směrem ke Všenorům, takže dáváme technickou pauzu. Z termosky si horkou vodou vyrábíme čaj a zkouším i polévku z outdoorového menu.
Mezitím na chvíli vyskakuje slunko, tak beru foťák a dělám pár fotek pro web, kdyby náhodou bylo potřeba něco z Berounky. Tímhle stylem se dostáváme až do Dobřichovic. Můj okoun zůstává jedinou rybou, což je asi fiasko ale naštěstí nejsem soutěživý typ a to tahání woblerů mě bavilo i tak. Zní to jako klišé, ale mám rád proces chytání a pobyt v přírodě obecně. Z tohoto pohledu pecka, pro účely rybářského webu nic moc ale aspoň je vidět, že jsme srdcaři a jdeme na ryby i za cenu toho, že opět skoro nic nechytíme. Petrův Zdar.
Čtěte také:
S candátem do Prahy vlakem aneb moje pytlácké přiznání
Největší úlovek v historii našeho kempu na Berounce
Výprava na sever aneb za jedním pstruhem z Ohře
Be the first to comment