V podkrkonošských obcích, které zde nemá cenu konkrétně jmenovat (kdo zná kraj mezi Dvorem a Vrchlabí, ten ví) jste vždycky mohli najít zajímavé lidi.
Kraj pod Zvičinou se hemžil samorosty ve všech oblastech lidské činnosti. Není to zrovna rybniční oblast, ale rybářů tu najdete víc, než byste možná čekali.
Mezi nejznámější rybáře patřil bezesporu Oldřich Pěnkava, který zazářil hlavně okolo převratu a na začátku devadesátek. Těžko ho můžete znát, pokud nejste z tohoto kraje.
Sociální sítě byly neznámým pojmem a papírové noviny tehdy žádný rybář nemohl zajímat.
Olda rozhodně nevypadal na tu dobu nijak výrazně. Byl to chlap takové neurčité postavy, trochu shrbený.
Mezi tehdejšími jezeďáky v montérkách jste ho ale odlišili snadno, tedy jen v zastavěné oblasti a uvnitř budov.
V přírodě byl k rozeznání podstatně hůř. Chodil totiž věčně oblečený v maskáčích vz. 60 (jehličí).
Koudelka ze Starobucka znal Oldu líp než kdo jiný. Sloužili spolu v jedné rotě u motostřelců v Lounech a tvrdí, že si Olda na maskáče tak zvykl, že je nepřestal nosit ani v civilu. V Oldově životě byla vojna snad jediné období, kdy opustil okres Trutnov na víc než pár hodin.
Nikam nepotřeboval, ani dálky nebo ženské ho nelákaly. Jedinou vášní se pro něj staly ryby a ty měl doslova pod nosem.
Oldřich Pěnkava pracoval jako dělník u místního vodohospodářského závodu, kde měl na starosti různé pracovní činnosti kolem břehů přehrady.
Vlastně nebylo nikdy úplně jasné, kdy ještě pracuje a kdy už rybaří. Nahozeno měl vlastně pořád, i když okolo prořezával porost nebo tahal naplavené dříví.
Přehrada vznikla někdy před první světovou, když podhůří zasáhly několikery povodně. Voda zaplňuje jedno hluboké údolí, starou pilu, břeh olizuje jeden starý mlýn a také skrývá nevybuchlou munici, která tam v pětačtyřicátém upadla Němcům.
Přehrada není velká. Pod horami ale vody moc není a tahle je rozlohou největší. Právě ona stojí za fenoménem početné skupiny zdejších rybářů. Bez ní by se tu dalo jen muškařit, což činí spíš jen pár nadšenců z řad místní smetánky. Ostatní chodí na přehradu.
Oldřich Pěnkava tady nejenom chytal ryby ale taky pracoval, což mu maximálně vyhovovalo neboť mohl být v podstatě pořád u vody.
Často jsem jej z protější strany pozoroval triedrem, když skákal jako kamzík, aby se po strmých březích přes balvany a ostružiní dostal na nejlepší místa u vody.
Měl perfektní znalost revíru a hodně těžil z dokonalého přehledu o aktuální vodohospodářské situaci na přítoku i odtoku z VD.
Navíc byl při výkonu zaměstnání zasvěcován do nejbližších plánovaných manipulací s hladinou, což jak známo, má na braní ryb největší vliv.
Díky tomu se stal nejlépe informovaným rybářem revíru. Dokonale věděl, kde jsou ryby.
V kombinaci s prosezenými prutohodinami vždy dokázal vydedukovat jestli mu stačí dřepět v klidu někde poblíž hráze nebo musí do horoucích pekel mezi třímetrové kopřivy nad Gradem, kde byl asi jediným rybářem s povolenkou. Do téhle džungle chodili jen pytláci, protože jsme měli jistotu, že na porybného je to daleko a hrozná cesta.
V létě Olda vyrážel k vodě brzy ráno, ještě než se z kopců nad řekou zvedla mlha. Od jara do podzimu trávil u vody většinu svého času. Jen v zimě svůj život intenzivněji dělil mezi hospody Na nádraží a Pod dubem, kde byl k nalezení v momentech, kdy naopak nebyl v zaměstnání.
Oldřich byl zároveň rybář zvláštního druhu. Nepatřil mezi ty, co se dokázali už za socíku zasvěceně bavit o výhodách jednotlivých druhů udic nebo vášnivě diskutovat nejnovější modely navijáků v hradeckém Prioru.
Měl jen dva pruty ze sklolaminátu, děravý vezírek, starý podběrák s uzlíkovou sítí a plechovou krabičku s nástrahami, která kdysi obsahovala bonbóny proti kašli. V té krabičce byly zpravidla žížaly, koncem září se tam objevovala kukuřice a po většinu roku jen kus chleba, když nic jiného nebylo.
Dost se o něm říkalo, že chlastá. Pod Zvičinou tenkrát ale chlastala půlka obyvatelstva, druhou půlku tvořily děti, proměnná množina abstinentů a sportovců a malý zbytek těch, kdo se z chlastu už léčil.
Za podivína byl ale spíše kvůli své zálibě v rybolovu, která jej zcela ovládala a už tenkrát přesahovala běžné meze.
Rybářů žilo v okolí opravdu dost, většinou tomu ale nedávali tolik. V sobotu přes šestou šlapali cestu k přehradě (někdo pěšky, někdo na kole) a v deset šlapali zase zpátky. Když se zadařilo, tak s plným vezírkem.
Pěnkava oproti nim na přehradě skoro bydlel, nezřídka totiž přespával přímo u vody. Někdy v areálu u hráze, kde pracoval ale nepohrdl ani noclehem ve starém trampském srubu u Sejkoráku.
Oldova nejslavnější historka se váže k jednomu podzimnímu ránu roku 88. Tenkrát dostal největšího kapra, jakého do té doby na přehradě kdo chytil.
Velcí kapři se tenkrát ještě tolik nechytali, bylo jich tu ale na tehdejší poměry dost. Revír představoval tak trochu unikát. Voda byla zatížená splachy z textilních a papírenských podniků. Díky tomu si vysloužila pověst místa, kam se na ryby nejezdí kvůli smradu.
Místním to nikdy příliš nevadilo. Nevábná voda a smrduté bahno už pro ně byla normou. Nedostatky v ekologii ale vyvažoval klid a husté lesní okolí, v němž se tehdy kůrovec teprve rozkoukával.
Jak chutnal tehdejší kapr z podkrkonošského Labe, to už se nedozvíme. Údajně si ale obsahem škodlivin ve svalovině nezadal ani se svými bratry z dolního toku kolem Litoměřic a Ústí.
Je to zajímavá analogie. Stejná řeka, stejné problémy a stejně mimořádné hospodářské výsledky bez většího zájmu rybářů.
V napohled otrávené přehradě pod Krkonošemi vyrostli podobní obři jako v tehdejší velestoce na úpatí Radobýlu nebo pod Střekovem.
Na tehdejší poměry se tady voda hemžila kapřími monstry. Oldovi to nemohlo uniknout. Velkých kaprů u hladiny si v létě nevšiml jen slepec. Chytit jednoho z nich už ale snadné nebylo. Nemálo rybářů žilo v tom, že takový úlovek je prostě jen náhoda a bude věcí štěstěny, na koho se usměje.
A usmála se na Oldu, tedy alespoň on to říkal. Historie legendárního úlovku totiž zůstává tak trochu tajemstvím.
Zmapované to máme až od chvíle, kdy se Olda přihnal zpět do vesnice. Chlapům v hospodě vzrušeně oznámil, že kapr měl přes 80 centimetrů a byl tak tlustý, že ho sotva dostal do podběráku.
Potíž byla v tom, že rybu u sebe neměl, foťákem v té době ani nedisponoval a u předmětného úlovku taky nikdo nebyl.
Oldřich na rybách nesnesl společnost. Vysvětloval to tím, že ryby nemají rády hluk a že lidé u vody mluví zbytečně moc. Ani on slovy neplýtval. V kombinaci s jeho posedlostí přehradou to taky vysvětluje, proč si nikdy nenamluvil žádnou ženskou.
Když ten večer rozrazil dveře v hospodě Pod dubem, tak ale mluvil hodně a bylo jasné, že je silně rozrušen. Už na prahu ohlásil životní úlovek.
Podle očitých svědků se rozhostilo podobné ticho, jaké tam nastalo do té doby jen jednou, když onehdá přišli z MNV shánět dobrovolníky na socialistickou brigádu.
Oldřich tenkrát předčil dobu nejen velikostí úlovku. Možná jako úplně první český rybář prohlásil, že velký kapr se musí vrátit vodě. Co ho k tomu vedlo, to už se nikdy nedozvíme.
Možná poprvé v životě konečně zažil štěstí a rozhodl se projevit velkorysost. Nebo se mu kapr nevešel do vezírku.
Do té doby ale ryby normálně odnášel. Chyť a pusť nikdo neznal. V rámci tehdejších zvyklostí platila jen zásada, že první ryba sezony se pouští. Byl ale už podzim.
Oldřich navíc ve využívání darů přírody zpravidla exceloval a ryby zpracovával s letitou zručností.
Právě tahle okolnost vzbudila podezření osazenstva hospody.
„Oldo, kapra ti věřím. Ale že jsi ho pustil, to si vyprávěj někomu jinýmu.“ Prohlásil prý tehdy hospodský Beneš.
Laskavě míněné popíchnutí vzal Olda jako urážku. Chlapi v hospodě mu to dali řádně sežrat, což vůbec neskousl.
Nebyl z těch, kdo sám sebe bere moc vážně. Ovšem s jedinou výjimkou, což byla jeho čest jako rybáře a ta v hospodě utrpěla bolestnou ránu.
Od té doby jej Pod dubem dlouho nikdo neviděl. Přitom měl do lokálu z domova doslova pár kroků.
S příchodem zimy pak každý večer pod svitem sodíkových výbojek na rezavých pouličních lampách šlapal kilometr do kopce k nádraží. Oproti osazenstvu předchozího podniku zde štamgasty netvořili rybáři ani myslivci, ba ani členové místního JZD.
Na nádraží se scházel personál tehdejší stanice ČSD. Grafikon vlakové dopravy jim nadělil pravidelná křižování osobních vlaků, zpravidla následované tří až čtyřhodinovou pauzou.
Jejich klid narušoval jen občasný příjezd drezíny MUV 69 přezdívané „motorový útočný vozík“ s posádkou místní traťové dištance, která tvořila nepravidelnou druhou polovinu stolu štamgastů
Oldřich s ajznboňáky vysedával u stolu pod okny. Při výhledu na koleje pak u půllitru hlasitě filozofoval, že rybaření a práce na dráze je skoro to samé. Dlouho sedíš, koukáš a jednou za čas se objeví vlak nebo ryba.
Příslušníci modré armády našli s Oldou vzácnou symbiózu. On si myslel, že berou jeho historky.
Na revanš dostával slova uznání a kupovali mu panáky a pivo, což lichotilo jeho egu a zlepšovalo finanční bilanci. Ve skutečnosti tady platil tak trochu za exota.
Měli z něj terč vtípků, který jim krátil dlouhou chvíli ve službě.
Nádražní hostinský Hlavsa také brzy zjistil, že Oldřich je pro podnik docela zajímavý úlovek.
Jakmile se v zařízení zdrželi noví hosté, což se vzhledem k pravidelnosti drážní dopravy stávalo docela často, stačilo jen nenápadně poznamenat:
„Támhleten pán? To je nejlepší rybář tady z přehrady“
Oldřich pak pokaždé trochu pookřál a začal hostům sypat jednu příhodu za druhou, čímž v podniku rostla útrata.
Mluvil nejvíc právě o tomhle kaprovi, který měřil v prvotní verzi na podzim snad osmdesát a dva centimetry.
S časem ale šupináč v Oldových historkách velice rychle přirůstal. Někdy kolem Silvestra 89´ už měl 95 centimetrů.
V půlce února v hospodě místní lyžařský oddíl zorganizoval cíl běžkařského přejezdu Podkrkonoším. Ten večer rekordní kapr ve vyprávění konečně dosáhl magické hranice jednoho metru.
Omrzlé běhny na lyžích poslouchaly s otevřenou pusou, pily jeden grog za druhým a hostinský spokojeně dělal čárky na lístcích.
Rybářská latina se v hospodě Na nádraží stala hitem zimy. Historky o kaprech tlustých jako menší prase stahovaly štamgasty okolních putyk a Olda konečně našel náznak uznání a přízně společnosti, což do té doby nikdy v životě nepoznal.
Ani podkrkonošská zima ale není nekonečná a celá tahle historka byla jen předehrou k něčemu mnohem dramatičtějšímu.
Čtěte také:
“Hoď mu to za krk, vole”: aneb bitka kvůli hadovi na rybářských závodech
Největší úlovek v historii našeho kempu na Berounce
Zlý sen: zákaz chytání ryb po západu slunce
Slavný herec skočil pro rybu do ledové řeky: Werich byl vášnivým pstruhařem
Znovu otevíráme rubriku pro vaše úlovky, připojte se k stovkám přispěvatelů
Zase další pohádka. Ale čte se to dobře, to jo.
Ve Špindlu přehrada byla vždycky čistá co pamatuji od sedmdesátých let, to jsou jen fantazie. Kaprů tam pár vidět je ale chyta se na zvláštní pstruhovou povolenku