Úvodní díl příběhu naleznete zde: Zlý sen: zákaz chytání ryb po západu slunce
Do rána už oka nezamhouřím.
Mrknu na zápěstí. Buď mě unesli do jiný dimenze, nebo jsem ztratil pojem o čase. Na hodinkách je 3:15.
Čekám jestli Štikoun vyleze s východem slunka. Povolená doba lovu ho evidentně nechává naprosto v klidu. Až za půl hodiny signalizuje šustění spacáku v karavanu, že je opět mezi živými.
Dveře se s typickým zaskřípáním otevřou a ven se vynoří rozcuchaná silueta. Tentokrát v triku se sloganem „Život je krátkej, kapři dlouhý“.
“Tak co pytláku, pípalo to nebo spíš blikalo?” Zahalekal od vchodu.
“Obojí”.
Při líčení mojí noční akce se na jeho tváři objevil výraz zadostiučinění. Možná sám pochyboval, jestli to celé není jejich kolektivní halucinace.
“Ti říkám, Štikoun nelže. Šmejdi to vykrádaj skoro každou noc. Já už na to za tmy seru. Hele, nepocítils taky nějaký vibrace?”
“Pocítil jsem ztrátu prutu za pět litrů”, reaguji zahořkle.
“No, to víš, kdo nechá pruty přes noc, ten se dočká. Jo, hele, klidně si znovu nahoď. Za světla nelítaj a docela to po ránu bere.“
Rozhlédnu se po zbytku svého vercajku. Jeden prut mi zůstal. Nemám ale co nastražit ani čím krmit.
“Sakra, šlohli mi taky celej box s krmením a boilie. Včera jsem ho položil pod pruty.”
“Cos tam měl?” zprudka se otočí Štikoun.
“Nějaký koule a zrní” odpovídám bezelstně.
“A jaký zrní??” ptá se Štikoun zaraženě.
“Řepka, řepkový boilie a pelety, Jedna firma nám poslala snad dva metráky, že prej to máme otestovat a napsat recenzi. Jenže je nenapadlo, že v zimě nikoho z redakce k vodě nevyženeš. Už půl roku na to nikdo ani nesáh. Tak jsem si to vzal sem.“
Ani nestačím dokončit větu a Štikoun začíná pobíhat okolo s rukama na hlavě.
“Zatraceně, já to tušil, sakra, že mě to nenapadlo dřív!”
Nechápavě na něj zírám a čekám na vysvětlení.
“Řepka! Vždycky když to někdo přitáh k vodě, tak mu vzali i krmení. To je logický, tuk jako tuk, biopalivo. Jim de čistě jen vo energii.” rozvíjí Štikoun další teorie.
“Třeba se spokojej s řepkou místo ryb. Když s tím jezdí oktávka, proč by na to nelítalo UFO, ne?“”, Ohromuje mě Štikoun svojí úvahou.
Budoucnost je v řepce
Překvapilo mě, s jakou přesvědčivostí dokázal Štikoun pro svoji teorii nadchnout okolí. Druhý den ještě před obědem se celý ansámbl schází na nedaleké chalupě u Venduly.
Z nedalekého opuštěného sanatoria, kde před pradávnem pracovala jako vedoucí kuchyně, ukořistili obří hrnce. V nich se teď prý občas vaří guláš na sjezdech chatařů a trempů.
“Dřív tam léčili hlavně nakažlivý choroby,” říká u jednoho z hrnců a já jsem rád, že na gulášek z tohohle nádobí dneska nedojde.
Štikounův plán spočívá v tom, že ufounům naservírují obrovské množství řepkového boilies. Veškerá kapacita této improvizované vývařovny se nyní intenzivně věnuje chystanému těstu.
Na plotně bublají obrovské kotle a všude se line odér vařené řepky se spoustou dalších ingrediencí. Je tady toho minimálně dvacet kilogramů. Přidávám ruku k dílu a míchám směs. O jejím přesném složení Štikoun mlží stejně záhadně jako úřady o zdejších paranormálních jevech.
Martin se u práce tváří, jako by šlo o jeho životní poslání:
„Řepkový boilies pro mír s vesmírem…”, filozofuje. “A český ryby, českým rybářům!” Neopomene dodat na závěr.
Dědek mezitím jen beze slova otevře flašku rumu, nalije do jednoho hrnce asi polovinu obsahu a zbytek kopne do sebe. Nikdo se ničemu nediví.
Nakonec jsme navařili asi dvacet kilo. Skončili jsme před sedmou večer. Obrovské hroudy boilie se vršili před chalupou a nyní pomalu chladnou na čerstvém vzduchu.
Po chvíli jsme to naložili na Dědkův přívěsný vozík, který jsme zahákli za moji Nivu a vydali se ke karavanu.
Z panelů je tady sjezd k vodě, takže se nabízelo jednoduché řešení. Najel jsem pozadu na panelku a Štikoun mi ukazoval, kam ještě můžu.
„Klidně ještě půl metru, kdyžtak to chytím tělem,“ huláká a máchá rukama, zatímco se kolem všude valí pára z teplého boilie, jak kouř z nedovřený udírny.
V klidu mě tam nechal nacouvat tak, že kolo vozíku skoro nebylo vidět.
Vendula jen zakroutila hlavou. „Tohle skončí buď meziplanetárním kontaktem nebo výjezdem hasičů. Nic mezi tím, chlapci.“
Martin si odplivne do trávy a s výrazem vlastence po osmi pivech pronese:
„Já vám něco řeknu. Když už tady přistáli, měli by si brát s rozumem. Ne že nám tady vyžerou i cejny. To jsou naše ryby!“
Dědek na to nereaguje, jen bezeslova vytáhne odněkud z igelitky starý hasičák a opře ho vedle vozíku. Nikdo se ho radši neptá proč.
Jako nejmladší účastník akce jsem byl dobrovolně určen jako ten, který cenný náklad do vody nahrne lopatou.
Stojím na vozíku, lopatu v ruce, a s pocitem určité rybářsko-vědecké hrdosti házím první várku boilie do vody. S každou další dávkou se voda trochu kalí. Štikoun mezitím pozoruje hladinu s výrazem zapáleného alchymisty.
„Řepka je budoucnost, hoši. V benzínu to funguje, tak proč by to nefungovalo na intergalaktický zdroje energie.“
Když tam dopadne poslední kulička, voda se na okamžik uklidní. Slézám z vozíku a unaven si sedám do křesla, které jsem v tom shonu nechal postavené o kus dál na břehu.
Pak se to stane.
V úplném středu zátoky se začne tvořit světélkující vír. Nejdřív se točí pomalu, jako když někdo vypouští vanu, ale rychle sílí. Štikoun se tváří spokojeně.
„To je vono. Říkal jsem, že to funguje.“
Jenže vír dál roste a blíží se k nám. Přívěsný vozík se začne divoce pohupovat. Pak cukne. A ještě jednou. Než stihnu cokoliv říct, tak se i s Nivou rozjede a doslova zacouvá do vody, jako kdyby ho něco vcuclo.
„No do hajzlu!“ pronese Dědek svá první slova v mé přítomnosti.
Za pár vteřin už mizí moje Niva celá pod vodu. Elegantní, pomalý pohyb, jako když koukáte na scifi film. Čumák auta se ještě chvíli drží nad vodou, ale pak i ten se potápí. Zůstane jen bublající hladina a mizející slabě žluté kruhy obou předních světlometů.
Nastane ticho.
„Tohle budeš hlásit na pojišťovnu jak?“ pronese kdosi zezadu.
Nezmůžu se ani na slovo. Oproti tomuhle je ukradený prut čajíček.
“Tak my jim pomáháme řešit energetickou krizi a oni mi utopí dědictví po strejčkovi,” pomyslím si zoufale. Z celé akce mi v ruce zbyla akorát lopata, která ještě ani není moje.
Vzrušené hlasy ostatních zaplňují noční prostor. Za chvíli se ale zase něco děje. Na hladině to začíná vřít a voda nabývá temně zelený nádech. Najednou začne z hlubin vystupovat zelenkavá záře.
Velká zelená koule se pomalu vynořuje a začíná se zplošťovat. Přímo před našimi zraky se zjevuje pomalu rotující zářivý stříbrný disk s nepravidelnými světelnými body po obvodu.
Všichni fascinovaně hledíme na neuvěřitelné divadlo. Okolní zvuk zcela utichl nebo jej nedokážeme vnímat.
Vidíme jen létající talíř a slyšíme bzučení o nízké frekvenci. Neznámý objekt zrychluje rotaci. Světla na jeho bocích se pomalu formují do čitelné podoby. Po chvíli zcela jasně vidíme několik symbolú.
V horní řadě něco, co vypadá jako vařečka, červený křížek a zrno. Pod ním je rostlinka, zelená fajfka a kapka vody.
Ufologové by to určitě popsali jako záhadné piktogramy. Tohle je ale způsob komunikace, který má zvládnout i připitomělá civilizace jako jsme my.
Emoji! Oni snad sledují Instagram nebo Tiktok, dochází mi.
„Takže panstvo… Dostali jsme pokyny, žádný vaření, zrní jen syrový… maximálně namočený ve vodě.“ vyhrknu nadšeně.
Mezitím co se dohadujeme, jestli to je blbost nebo ne, Dědek v nestřeženou chvíli zmizel. Vrací se na svůj věk zběsilým tempem. Plnou náruč roští.
„Tady, mám to čerstvý. Šak tam za potokem je to celý žlutý.“ haleká.
Jakmile čerstvě nakradená zemědělská plodina dopadá na vodní hladinu, rotující disk zase zpomalí a zanoří se pod hladinu. Vodní vír stahuje i naházenou řepku.
Napjatě čekáme na další dějství. Na břehu je ale opět klid.
A pak… bublání.
Z vody se noří moje Niva. Nejdřív se objeví jen střecha a nakonec celá mašina vyjede na panelku. Auťák vypadá jako kdyby ho někdo vzal do myčky. Lada se leskne, je čerstvě umytá a – světe div se – trochu voní po řepce.
Opatrně přicházím k vozidlu, které by si teď klidně mohlo zahrát v reklamě na autoservis. Lak se leskne jako nový, stopy rzi zmizely a dokonce i pravé zpětné zrcátko už není prasklé. Naopak, je zcela nové. S integrovaným směrovým světlem.
Dveře vrznou… vlastně nevrznou. Neudělají vůbec nic. Tedy krom toho, že se samy plynule otevřou, jako kdyby to celé auto čekalo, až si zkontroluju interiér.
Sedačky jsou nově potažené, zmizely fleky od rozsypaného krmení a staré ošoupané potahy jsou taky pryč. Okno u spolujezdce jde krásně otevřít i zavřít. Někdo přenastavil zrcátka podle mé výšky. A rádio? Rádio hraje.
Ale ne hity z Impulsu, jak by člověk čekal poněvadž to byla jediná stanice, kterou šlo občas naladit. Hraje… něco. Ambientní, mimozemsky znějící jazz s rytmem jamajského reggae. Připadám si jako ve sci-fi verzi Studia Kamarád.
Vrcholem všeho je plná nádrž. Na desce vedle palivoměru, je nový displej a na něm svítí velká ležatá osmička a nápis: „100 % Řepková bioplazma“.
Štikoun přistoupí zezadu, přejede prstem po karoserii a uznale pískne.
„No tak tohle, kamaráde… to je tuning z jiný galaxie.“
Snažím se nasoukat za volant, ale ergonomie je náhle nějaká lepší. Volant krásně padne do ruky, motor naskočí hned napoprvé, a dokonce zmizelo i známé chrčení z topení.
Štikoun to zhodnotí stručně: „Hele… jestli nám tohle zaříděj jen za trochu syrový řepky, tak začínáme obchodovat ve velkým. A založíme eseréčko.“
Sotva se zasním vidinou nadpozemského bohatství, něco brutálně přeruší tok mých myšlenek – zničehonic – PIÍÍÍÍP!
BRRRZZZZZZZ!
PÍP-PÍP-PÍP-BRRRRRRT!
Najednou ležím v horizontální poloze. Příposlech na položený na lehátku mi při prudkém vstávání málem vylomí klíční kost, pípák huláká jako siréna na atomové ponorce a já chvatně otevírám bivak i když levá noha mi ještě vězí ve spacáku.
„Do hajzlu ryba!“ zanadávám si a chci se vrhnout k prutu.
„Ryba ne. Kontrola.“ ozve se hlas.
U stojanu stojí dva chlapi v zeleném a tahají za vlasec, aby mě vzbudili. Na hlavě mají kšiltovky s nápisem Rybářská stráž a na vestách jim plandají oválné stříbrné odznáčky s koženým závěsem.
„Pane kolego, víte, kolik je hodin?“
Mozek mi pracuje na deset procent. Chtěl jsem říct, že jsem jednal ve jménu meziplanetárního porozumění, že jsem zachránil všechny ryby před zpracováním na biopalivo a že jsem jako novinář vlastně hrdina. Ale všechno se to scvrkne do jednoho zoufalého:
„Nula patnáct. Já… jsem dělal pokus… s řepkou.“
„To vídíme, pokus o ignorování rybářského řádu. Povolenku, prosím.“
Podávám ji se sklopenýma očima. Dochází mi realita. Všechno je zpět. Můj bivak, naštěstí i oba pruty ve stojanu a standardní rybářský řád s koncem lovu o půlnoci. Po karavanu, chatkách a Nivě ani památky.
Je ticho, jen rákosí ševelí, tmu prořezávají kužely světla z čelovek a k tomu do rytmu blikají ledky z hlásiče na stojanu.
“Stáhněte to. A příště si dejte bacha na čas. Máte štěstí, že jsme to my a ne profi stráž, ty rovnou každýmu vezmou papíry. “
Zalapám po dechu, ale neříkám nic. Porybný se loučí a mizí ve tmě.
Ráno ani nenahazuji a balím s prvním světlem.
Jdu ke svému skutečnému terénnímu vozu. Stojí tam, kde jsem ho nechal.
Nenápadně odstavený za keřem, abych tolik neprovokoval ostatní rybáře. Má totiž cenu menší chatové kolonie.
Různé a roztodivné příběhy můžete občas najít v této rubrice.
Jiné příběhy ke čtení:
Jak jsme jednou šli na ryby a málem skončili v kronice městyse jako „ti tři idioti“
Čeho je moc, toho je příliš: na ryby sem už nikdy nejedu!
“Hoď mu to za krk, vole”: aneb bitka kvůli hadovi na rybářských závodech
Největší úlovek v historii našeho kempu na Berounce
Buďte první kdo přidá komentář