Zlý sen: zákaz chytání ryb po západu slunce

Naše redakce je vždy na straně obyčejných rybářů. Absolvoval jsem proto cestu do terénu, abych se osobně přesvědčil o tom, jaké bezpráví se v dnešní době odehrává na svazových vodách.

Problém se týká nevelké přehrady Polesí. Místní rybáři jsou již natolik rozčilení, že napsali e-mail. Úřední zvůle na tomto revíru vyrašila v podobě absolutního zákazu nočního rybolovu.

Nejde vůbec o klasickou tahanici s pauzou od půlnoci do čtyř ráno, nýbrž o striktní zákaz chytání ryb za tmy. Mimořádným dodatkem rybářského řádu se zdejší denní doba lovu omezuje na čas od východu do západu slunce. O rybačce alespoň do půlnoci si tady mohou nechat jen zdát.

Tohle je i na české poměry síla. Zjistit proč zavládla taková přísnost se přitom zdá téměř nemožné. Svaz mlží a šušká se, že plní úřední nařízení odněkud shora.

Místní rybáři přitom s kamenným výrazem v obličeji prohlašují, že se na březích nádrže již několik let odehrávají podivné věci. V noci loví někdo jiný a rozhodně nemá povolenku. Úřady toto konání údajně kryjí.

Zkouším proto zjistit cokoliv oficiální cestou na dotčených orgánech centrální rybářské správy.

Před odjezdem obvolávám kontakty na horkých místech. Mluvčí Ministerstva neurčitě argumentuje bezpečností osob a ochranou nočního ptactva. Písemně mi to dát nechce.

Rybáři o chráněném ptactvu ani o nehodách nic nevědí. Zato v odpovědích na doplňující otázky píšou nesmysly o husté mlze, světlech a desítkách prutů, které jim po západu slunce někdo sprostě ukradl. 

Rybářský svaz odmítá vydat jakékoliv oficiální stanovisko. Podle interního zdroje, který si nepřál být jmenován, se uvnitř tamní organizace šíří naprosté znechucení a řada členů si chce vyžádat převodku někam jinam, hlavně co nejdál odsud.

Doslova mi řekl toto: „Tohle nesmrdí rybou, ale průserem. Nikdy jsme dostali zákaz bez odůvodnění. A jestli má bejt důvod nějakej noční pták tak asi umí lítat neviditelně. Já tam už roky neviděl ani netopejra.“

Hlavou mi běží samé otázky. Proč státní správa nechce aby se na Polesí lovilo v noci? Co znamenají ty záhadné jevy a zmizelé vybavení? A nedělají si ze mě všichni jen p****?

Volám na číslo z mailu: “Rabujou přehradu minimálně už dva roky. Ale né. Žádný pytláci. Takový ty zelený s tykadlama.” 

Přesně tohle mi tvrdí osoba v telefonu.

Od autora těch zmatených mailů jsem čekal ledacos. Muž, který se představil jako Ladislav alias Štikoun, mě ovšem překvapil. Hovořil jak ufologické časopisy z devadesátých let.

Ty jsem jako dítě doslova hltal, takže položit telefon mi vrozená zvědavost nedovolila. Situaci jsem s nim do detailu probral. Hovor skončil výzvou:

“No, hele. Chceš mít solokapra, tak doraž. Co? Kam? No na přítoku jedinej karavan, u chat. Sem tu furt!”

Vyrážím na místo činu

Nalomený letošní mizernou docházkou jsem sbalil věci a vyrazil.

Jedu s rizikem, že mi nejenom ukradnou pruty ale udělají ještě bůhví co. Třeba si ale aspoň dobře zachytám a odpočinu v lůně přírody. Podle mapy to vypadá na místo, kde lišky dávají dobrou noc.

Cesta ubíhala jakžtakž. Motor mojí Lady Nivy vrčel, jako když se psovi snažíte vyndat kost zaseklou v krku.

Ruský offroad se za ty roky stal neformálním služebním vozem naší redakce. Kdyby byla tahle mašina člověk, smrděla by po tabáku, mluvila sprostě a nadávala na EU. 

Auto jsem před mnoha lety zdědil po vzdáleném strýci. Mluvil o něm vždycky s neskutečnou láskou a nikdy nezapomněl připomenout, jak zvládla expedici do Střední Asie i jeho svatební cestu až na Bruntálsko.

Jeho dobrodružná povaha a najeté kilometry se ovšem na technickém stavu vozidla znatelně podepsaly. V topení hlučelo cosi kovového, nemůžeme za boha přijít, co to je.

Topit ale musím prakticky neustále. Okno u spolujezdce je ze třetiny napevno otevřené. Páka se po strýcových servisních zasázích záhadně zasekla. Rozebrat to nejde a opravář si neví rady. Prý si mám osvojit postup doporučený výrobcem – dělat, že se nic neděje.

Na zadním sedadle jsem měl pohozenou komplet výbavu na ryby a na přesnočku.

 Kufr už totiž dávno taky nešel dovřít, takže to vozím na sedadle. Jo a někde v podběhu už dlouho chrastí cosi, co zřejmě chtělo upadnout, ale až dosud se bálo pustit. 

Jde ovšem o nejlepší stroj, jaký si mohu dovolit. A jezdí mi to i v noci.

 Nemám ani strach tuhle káru zaparkovat někde v přírodě a nechat ji pár dnů bez dozoru. Většinou si lidi myslí, že je to vrak.

„Jestli po nás fakt jdou mimozemšťani,“ uvažoval jsem v duchu, „tak mě tahle rezavá popelnice zachrání. Tohle už neprojde ani podplacenou STK, natož nějakým marťanským paprskem.“

Paranormální jevy jsou tady normální

Přijel jsem ještě za světla. Ladislav si to tak výslovně přál. 

Přítok přehrady vypadal jako místo, kde by mě nepřekvapilo, když potkám strašidlo. Nakonec to dopadlo ještě hůř. Potkal jsem Láďu.

Tedy přesněji řečenou Štikouna, jak mu zde všichni říkají.

“Já jsem věděl, že přijedeš. Lidi se toho buď leknou nebo se za každou cenu snaží dozvědět víc. Štikoun, těší mě. Můžeš mi říkat pane, ale já na to seru.“ 

Až po redakční uzávěrce jsem se dozvěděl, jak k přezdívce přišel. Dříve se chlubil, že na přehradě chytil štiku přes metr dvacet, ale než ji stihl vyndat na břeh, tak mu zákeřně vyskočila z podběráku zpět do vody. Svědek u toho ale nebyl žádný. Jen on a lahev zelený.

Chytil mě za rukáv a táhl ke karavanu. Příbytek stál zaparkovaný opodál, mírně nakřivo, částečně v křoví, obalený v alobalu a plastových pytlících. Z antény vlála jižanská vlajka.

„To je alobal kvůli signálu,“ podotkl. „To je proti přenosu. Oni mají rádi vlny, chápeš? A ryby maj tuk. A tuk je vlna v tuhým stavu.“

Posadil mě na plastovou židli, do ruky mi vrazil kelímek s kávou, která chutnala jako by už ji někdo pil. Pak si sedl proti mně, vybalil sešit s tvrdými deskami a poklepal na něj prstem.

„Tady to mám všechno zapsaný. Mizí to už roky. Nejčastějc mezi desátou a půl třetí. Mizí pruty. Sem tam i krmení. Vždycky mizí i zvuk. Já jednou pískal, a nic. Ani ozvěna. A víš, co to je? To je vymazanej vzduch.“

Napil se kávy a pokračoval.

„Jestli chceš vidět pravdu, musíš tady vydržet přes noc. A nesmíš zdrhnout ani když to začne bublat.“

Mezitím se dostavil zbytek osazenstva z okolí.

“Seznam se, to je Martin, Dědek a Vendula. Jsme tady asi největší pamětníci. Podle státu jsme ale spíš za cvoky.”

Nejen podle státu, pomyslím si.

První se ke mně okamžitě vrhl Martin. 

„Hele, mě to zmizelo dvakrát. Jednou levej prut. Podruhý celej stojan. Poslouchej — sedím, koukám, a najednou to světlo. Jako když zapnou na dně reflektor. Voda skoro bez vlnky. A pak ticho. Ale jiný, chápeš? Takový… sterilní. A pak bylo všechno pryč. Pruty, stojan, i podložka.“

Dědek pro změnu neříkal vůbec nic, jen šťouchal klackem do ohně. Místo něj mluvil Štikoun.

„Člun se mu ztratil. I se psem. Pes se vrátil za tejden. Ale už to není von. Už neštěká. Nežere maso a nevrčí. Sedí u chaty a čumí do vody. Jak kdyby na něco čekal.“

Kdyby mi nevnutili hned na uvítanou přípitek do obou noh, tak jsem zase v trapu. Takhle ale dál poslouchám. Vendula jako jediná žena, sice s rysy východoněmecké koulařky, dokáže vyprávět daleko srozumitelněji než zbytek osazenstva. Její slova ale nedávají ani za mák více smyslu.

Seděla na skládací stoličce, pokuřovala elektronickou cigaretu a mezi každým slovem vypouštěla dým jako parní lokomotiva.

„Měl jste vidět ty bubliny a do oblouku ohnutý rákosí. A pak absence zvuku. Ptáci, vítr, šplouchání – nic. Jako kdyby někdo vypnul přírodu. Jako by hladina přehrady a les kolem zmrzly. Nebzučel ani komár. A pak najednou zase: Šplouch. A pruty byly v hajzlu i s krmením.“ dodala peprně.

Podívala se na mě skrz kouř.

 „Oni to berou. Ale ne pro maso. Pro něco jinýho. Oni rybářům kradou i pruty, protože zkoumaj nástroje. Jde jim o tuk. A vláda to ví. Proto ten zákaz.“ 

Ač jsem odkojen zmíněnými devadesátkovými scifi, uvěřit těmto řečem jsem se zdráhal. Ani několik dalších panáků mi nedokázalo otevřít mysl natolik, abych dokázal pochopit, co se tady děje. 

I přes absolutní fantasmagorie zdejšího osazenstva, ani od jednoho necítím jakoukoliv snahu mě přesvědčovat o pravdivosti jejich pozorování. 

Zato odhodlání bránit se bezpráví za každou cenu tady visí ve vzduchu stejně jako ten průser, který zmiňoval chlápek ze svazu. 

„Podívej se, kamaráde,“ říká padesátník Martin, opřený o seskládané pivní basy, na nichž je přidělaný prapor se státním znakem, „Naše ryby, pro naše lidi. A šmytec. Ať si ET chytá kapry u nich doma!“

Se soumrakem končí diskuze, všichni stahují udice a rozcházejí se do svých chatek. 

Štikoun za sebou zabouchne dveře karavanu a nechává mě venku. Je jarní vlahá noc, ve vzduchu je cítit zemitá vůně hlíny. Mlžný opar se nechá pozorovat proti záři z nedaleké vesnice. Je absolutní ticho. 

Chystám se taky stáhnout pruty ale v tom mě přepadá zvláštní zvědavost. Co když to nechám nahozené? Přiletí z Marsu a roztrhají mi povolenku? Nebo přijde porybný? 

Porušovat pravidla určitě není správné. Z čistě investigativních důvodů lze ovšem učinit výjimku. Rybáři přece musí vědět, co se na svazových revírech děje.

Nalévám si pořádně silné kafe z termosky. Sedím ve svém křesle a užívám noc u vody. Vůbec nic zvláštního se neděje. 

Hlavou se mi honí myšlenky zda se ještě můžu považovat za novináře, nebo již za čistokrevného magora. V rybářské žurnalistice se ovšem ani jedno vzájemně nevylučuje. 

Na vodě není vidět ani náznak pohybu. Pípák ani nepípne. Zvuky postupně utichají. 

Chvílemi postávám na břehu a protahuji si záda. Tohle je nuda. Na rybu to nevypadá. A na reportáž už vůbec ne. Ani s mimozemštany, ani s nějakou rybou nebo aspoň s průserem od porybného.

Padám do křesla a začínám cítit únavu. „Jestli je tohle začátek invaze, tak ji vedou introverti. Asi půjdu spát.“

V tom najednou u břehu něco zeleně blikne, zašumí voda a prut je v hajzlu. Lepší popis fakt nejde vymyslet. Stojan i s druhým prutem to naštěstí ustál.

S notnou dávkou adrenalinu jsem stáhl druhou montáž a zkoušel prohodit okolí, jestli ztracený prut náhodou nezaseknu. 

“Tak jsem si i pěkně vydělal”, říkal jsem si v duchu. V tu chvíli si všímám temně zelené záře u protější strany. Necítím už žádný strach, nic. Jen zírám. 

“Tohle je velký,” říkám si.

---

Pokračování příběhu si budete moct přečíst již za několik dnů v této rubrice.

Jiné příběhy ke čtení:

Jak jsme jednou šli na ryby a málem skončili v kronice městyse jako „ti tři idioti“

Můj největší trapas na rybách 

Po stopách svazového pokladu 

Čeho je moc, toho je příliš: na ryby sem už nikdy nejedu!

“Hoď mu to za krk, vole”: aneb bitka kvůli hadovi na rybářských závodech

Největší úlovek v historii našeho kempu na Berounce