Výprava na Jelito začala už od rána podezřele slibně.
Ne proto, že by bylo nějak extra hezky, nebo že by voda nějak kypěla životem, ale protože jsem cestou u benzínky potkal Míru z Dobříše, co dělá v technických a má vždycky v autě buřty, a ten tvrdil, že minulý tejden tam jeden jeho známej tahal štiky „jako na běžícím pásu“.
To už je samozřejmě podezřelý samo o sobě, protože Míra má známýho snad na každým rybníku ve Středočeským kraji a každej z nich tahá hafo ryb, ale nikdy ne sám Míra.
Sedlčanama jsem projížděl ještě před pátou. Cesta byla v pohodě, jen mě v jedný vesnici zdržel autobus, co asi osm minut stál a blokoval průjezd, protože řidič měl běhavku, jelikož večer něco špatnýho sněd, jak mi řekl, když se mi omlouval.
Když jsem se konečně dohrabal na místo, už u rybníka dřepěli první borci.
V šeru se zjevil nějakej týpek v montérkách a holínkách po kolena, co do vody házel obří plandavku jak kastrol.
Nemluvil, jen se mračil. Typickej samotář, co buď maká někde v lese, nebo má doma ženu, co ho mlátí, takže radši mlčí i u vody.
Dál po břehu seděla známá figurka, Karel z Příčov. Znám ho z jednoho podzimního výlovu, kde kradl ryby do pytle, co měl schovanej v trávě.
Tvrdil, že jen „pomáhá“, ale měl v něm dva líny, to jsem viděl na vlastní oči. Teď chytal kapra na nějaký těsto, co smrdělo jak bolavá noha.
Zdravil nahlas, trochu teatrálně, a snažil se tvářit, že má přehled. „Včera prej nějakej kluk chytil tady kousek pěknýho candáta,“ hlásil mi, a ukazoval na místo, kde ve vodě zrovna plaval nějakej igelit.
Já si vzal klasiku – štikový prut, vestu, tři gumy, velký kopyta a jeden velkej wobler, co mi loni přivezl Mateusz z Polska a tvrdil, že s tím chytá někde na Mazurách a jdou mu na to štiky „jako svině“.
Už ve druhým náhozu jsem chytil klacek. Ne rybu, klacek. Suchou větev, co vypadala, že ji sem někdo hodil naschvál, poněvadž se tam neměla jinak dostat. Tím to tak nějak začalo.
Každý druhý nahození jsem tahal nějakej bordel, šňůru jsem měl pokroucenou od pátýho hodu a dvakrát jsem si málem zlomil špičku, jak jsem se snažil zprudka nahodit těžkou nástrahu se šňůrou otočenou kolem koncovýho očka.
Po chvíli dorazil i Libor. Byl jsem rád, že ho vidím, protože s ním potřebuju mluvit.
V hospodě v Černošicích prej nedávno vyprávěl, že chodím na ryby šestkrát tejdně a chytím tak jednoho okouna za měsíc, ale už jsem o tom napsal 600 článků, svině.
Vytáhl termosku, nalil kafe, co smrdělo jak asfalt, a povídal, že pro mě má námět na reportáž. Prý že někde u Roudnice našli na břehu rybáře bez kalhot a bez prutů, jen s otevřeným pivem.
Proč bych se tím měl zabývat, to jsem nepochopil, ale Libor říkal, že je to známka, že se situace mezi rybáři vyostřuje.
Asi v půl devátý přijel někdo v dodávce. Vyskočil chlap s potetovanejma rukama/nohama, na hlavě měl kšiltovku a začal chystat komplet baitcastingovej set.
Tvrdej prut, naviják, co vypadal jak ze sci-fi, a nástrahy velký jak moje předloktí. Vypadal jak někdo, kdo si středočeskej rybník spletl s jezerem Vänern ve Švédsku. Nahazoval s enormním úsilím, přičemž jednou málem sundal Karla z Příčov. Karel jen procedil mezi zuby „vole“ a dál koukal do vody.
Za celý dopoledne se nechytilo vůbec nic. Ani ťukanec. Ani záblesk. Nic. Ale každej měl co říct.
Jednomu prý včera něco spadlo. Další tvrdil, že to tu přerybňujou kaprem a dravci nemaj klid. Třetí měl teorii, že za všechno může nový chemický postřik z polí nad rybníkem.
A ten poslední řekl, že voda je „moc kulatá“. Nikdo neví, co to znamená, ale zaznělo to třikrát.
Ve dvanáct jsem to zabalil. Ne proto, že by to bylo beznadějný, to bylo už od rána, ale protože jsem měl hlad a doma zbyl od včerejška segedín.
Libor zůstal. Říkal, že když to nebere ráno, tak zítra po obědě určitě. A že prej včera měl někdo v půl druhý záběr.
Franta z Příbrami tam byl taky. Seděl na skládací židli, kouřil doutníček a když jsem se ho zeptal, jak to jde, jen kývnul a řekl: „Pěkně se tu sedí.“
A to je vlastně celý. Ani šupina, ale tak nějak dobrý.
Čtěte také:
Zákaz rybolovu na revíru 451 085 Voleška 1
Drama na Vranově: Jakub Vágner skočil za sumcem do vody, vytáhl ho holýma rukama
Nejlepší ryba je ta, co si člověk vezme domů: rozhovor s „obyčejným“ rybářem
Buďte první kdo přidá komentář