autor: Mgr. Pavel Bludovratský, Ústav pro marginalizovaná vynálezectví, Praha
V dějinách rybářství, tak často zastíněného většími technologickými skoky lidstva, se jen zřídkakdy objeví jméno, které by si zasloužilo stejnou úctu jako Edison, Tesla či Mendělejev.
Přesto existuje jedna téměř zapomenutá postava, jejíž skromný vynález dokázal proměnit celá odvětví lidského konání na další staletí.
V oblasti sportovního rybolovu byl takovým mužem Ivan Fjodorovič Svincov (1848–1871), obyčejný rolník a samouk působící v carském Rusku.
Zatímco jeho vrstevníci zápasili s negramotností, hladomorem a carskou daní z kníru, Ivan experimentoval s kovovým odpadem.
Někdy kolem léta 1870 se mu povedlo něco, co někteří historici dodnes považují za největší náhodu v dějinách rybolovu.
Objev, který přišel z popela
Podle dochovaných ústních záznamů (shromážděných sovětským etnografem Pantělejem Dochrjapinem v 60. letech 20. století), pracoval Svincov jako pomocník v místní kovárně.
Večer po práci se obvykle snažil ulovit nějakou rybu k večeři.
Házel prostou pytláckou šňůru s háčkem a červem do Volhy, většinou nepříliš neúspěšně.
Dohodit pouze několik metrů na tak velké řece přinášelo pouze náhodné a velikostně malé úlovky.
Pořídit si loďku a síť, aby se dostal na perspektivnější místa dál od břehu, nebylo v jeho skromných finančních možnostech.
Jednoho dne ale upustil do ohniště olověnou jednorublovou minci, která se roztavila a propadla roštem do popela.
Ve snaze zachránit minci olovo napíchl špejlí, důsledkem toho vznikla malá kulička s úzkým otvorem uprostřed.
„A v den onen, kdy déšť padal i na ikony,
nalezl jsem kuličku, kulatou jak hlava děťátka,
a pravil jsem v duchu takto:
Jestli navléci ji na vlas,
půjde hlouběji než hřích můj,
a dál než slovo matčino.
A třebaže Volha široká je,
moje touha je širší.“
– údajný zápis z deníku Svincova, archiv Rjazaňské knihovny, nepotvrzeno
Rybářská revoluce
Výsledky byly okamžité. S touto novou zátěží, kterou nazýval “глупый камень“ (hloupý kámen), dosáhl trojnásobné vzdálenosti náhozu. Navíc šňůra ležela na dně jak přibitá, což se projevilo na větší efektivitě lovu.
Zanedlouho začali Svincova napodobovat další. Pro výrobu zátěží používali přetavené nábojnice či dokonce části svícnů z pravoslavných chrámů. V celém Povolží vznikla „olověná panika“, jak uvádějí některé církevní dokumenty z oblasti Astrachaně.
A právě to vedlo k tragédii.
Jak už to u vynálezců, kteří předběhnou dobu, bývá, Svincovův úspěch nakonec nebyl přijat s ovacemi, ale s podezřením a závistí.
S rostoucí popularitou jeho „hloupých kamenů“ totiž prudce vzrostla cena olova v celé oblasti. Vedlo to ke krádežím v kostelech a dokonce deficitu střeliva, jenž začal ohrožovat bojeschopnost Donského a Povolžského kozáctva.
Situace se stala neudržitelnou a Svincov byl veřejně obviněn ze sabotáže církve, rozvratu trhu a nadměrné úspěšnosti při lovu cejna.
Vesnická rada se shodla, že vina je jasná a trest musí být symbolický i výchovný. Rozsudek zněl: utopení v řece Volze.
Zde ovšem nastal zásadní problém s provedením exekuce. Tzv. „boty z betonu“, později proslavené v kruzích podsvětí, byly v tehdejším carském Rusku dosud neznámým vynálezem a technologicky zcela nedostupné.
Místní kozácký ataman Alexej Fjodorovič Šmatko, jemuž byla poprava svěřena, navrhl dle vojenského zvyku popravu zastřelením před palebnou četou.
Ani jedna varianta však tehdy nepřicházela v úvahu. Veškeré dostupné olovo, které mohlo sloužit k zatížení odsouzence či výrobě střel, již bylo rozkradeno na výrobu těch jeho zatracených kuliček.
Dle výpovědi obecního zbrojíře zůstávaly v celém zdejším újezdu pouhé tři gramy olova, uschované na nejhorší časy: pro případ střetu s medvědem.
Rada starších proto nakonec přešla ke klasické metodě: utlouct. Život nadějného vizionáře tak skončil předčasně v nedožitých třiadvaceti letech.
Vizionář, který ovlivnil dva obory
Přes Rakousko-Uhersko a Prusko se zprávy o „ruské olověné kouli“ dostaly až do Anglie. Zde se jich chopili zdatní obchodníci s rybářskou výbavou a olůvka se rozšířila mezi rybáře po celém světě.
Málokdo dnes ale vzpomene na člověka, jenž jako první na planetě navlékl olůvko na šňůru. Dodnes nemá Ivan Svincov žádný památník. V muzeích se jeho odkaz vyskytuje sporadicky v několika zápiscích a zažloutlých fotografiích. Jeho dílo ale žije dál po celém světě, nejen v oblasti rybolovu.
Svincovovi následovníci, puzeni touhou široké ruské duše vyrobili na jeho počest největší rybářské olůvko na světě. Třicetikilová koule dostala mezi ruskými rolníky přezdívku „car-olůvko“ a ukázala se jako naprosto nevhodná k rybolovu. Využití ale našla v kulturistice.
Dodnes jde o jedno z nejpoužívanějších sportovních náčiní. Mezi ruskými siláky dostala kovová koule opatřená kramlemi název гиря (čti: girja)
Toto slovo označuje přesně ten typ závaží s uchem, jenž v dnešním světě koupíte pod anglickým názvem „kettlebell“. (Angláni jim ten patent zase bezskrupulózně ukradli)
V carském Rusku přitom byly giri běžně používané nejen v armádě, ale i na jarmarcích, kde siláci ohromovali publikum. Ivan F. Svincov tak byl nejen průkopníkem v oblasti sportovního rybolovu, nýbrž otevřel cestu také modernímu fitness.
Čtěte také:
Zlý sen: zákaz chytání ryb po západu slunce
“Hoď mu to za krk, vole”: aneb bitka kvůli hadovi na rybářských závodech
Největší úlovek v historii našeho kempu na Berounce
Unie stále chystá zákaz olova, rybáři by měli přejít na jiné materiály
Buďte první kdo přidá komentář