Ludva a jeho hon za metrovou štikou

štika
Ilustrační foto: redakce

Ludva má chatu v osadě u řeky. Těžko doceníte krásu toho místa, aniž byste jej někdy navštívili. Představte si, jak se šňůra pěkných chatek táhne podél stěrkové cesty v lese. Za chatami se sklání mírný kraťoučký svah a pod ním se rozprostírá rovná zaplavovaná louka a pak je tady řeka.

Okolo se rozkládají jen samé lesy a o kus dál pole. Blízkost měst tu není skoro znát. Ludvovi upřímně a srdečně závidím.

Zdědit chatku u jednoho z nejhezčích kousků přírody v Čechách, to je malá životní výhra. Větší výhrou je jeho manželka, která ráda tráví víkendy v přírodě. Nehledí na absenci koupelny a na vodu jen ze studny. Elektřinu už Ludva vyřešil pomocí soláru a centrály.

Nejsem věřící ale musím poznamenat, že Bůh je v tomto ovšem spravedlivý. Ludva je totiž ještě horším rybářem než já. Ani blízký kontakt s řekou mu většinou moc nepomáhá dorovnat skóre. Ruce mu přitom narostly správně a doma i hřebík přitluče, i zářivku vymění a píchlou gumu u auta by asi taky zvládl.

S rybami mu prostě ale není shůry dáno. Sousedi z osady o něm tvrdí, že je to antidetektor ryb a vyplatí se ho pozorovat. Kam vyrazí, tam stoprocentně nic není a tím pádem dokáže skvěle označit místa, kde zrovna nemá cenu chytat.

To je spíš fór, skoro pokaždé něco chytí ale nic velkého ani žádná velká množství. V tom se tady vyžívají jiní.

Zrovna tato řeka ani není velká a přitom se pyšní čistou vodou. Každý rybář, i jen se zbytky zraku si ryby dokáže vypozorovat. Snad jen kapři v hlubších tůních mohou zůstat trochu v utajení. Jelci, okouni a dravci se tu ovšem prohání před zraky všech. Stačí sluneční den, brýle a správný úhel paprsků a zjistíte, že hlavně menších ryb je tu strašně moc. A taky pár těch slušných.

Plave tu i parma, což je jeden z důvodů proč vám neoznámím, kde se tato řeka nachází. Stejně o ní mnozí víte a myslím, že i Ludvu jste možná potkali. On je obecně dost v pohybu po celém břehu a od léta do zimy mrská hlavně vláčku.

Řeka je tady spíše tloušťová, převážně. Semtam se chytne nějaký pstroužek, jenž plaval po proudu buhví odkud a samozřejmě zde figurují okouni a štiky.

řeka

Metrovou štiku tajně sledoval týdny

Poslední jmenovaná se stala předmětem posledního Ludvova výstupu, který ho proslavil po širém okolí.

Jednou šel po vyvýšeném břehu a uviděl metrovku. Dole v čisté vodě odpočívala zubatá jak stehno, což jej neskutečně zaujalo. Životní úlovek na dosah. Škoda, že byl zrovna květen.

Nezbývalo než čekat a plavačkové a feederové vycházky nenápadně směřovat do oblasti, kde byla inkriminovaná cílová ryba spatřena. Nebyl to žádný přelud, štika se na místě skutečně vyskytovala a její zálovy mohl Ludva pozorovat několik týdnů v okruhu několika málo stovek metrů.

Určitým štěstím bylo, že zrovna tenhle pruh břehu nepatří k těm navštěvovaným. Nejspíš tak byl jediným, kdo o rybě tušil.

Šestnáctého června si Ludva vzal volno, stejně jako všichni. Byl to totiž pátek a ráno byl připraven.

Tahle řeka je sice navštěvovaná a hezká ale o nějaké invazi vláčkařů nemůže být řeč. Já v tu dobu byl pod jezem, tam jsme byli tři. Kde byl v tu dobu osamocený Ludva, jsem se dozvěděl až později.

Stál ve „svém“ vytyčeném prostoru. Slezl z břehu k vodě a začal házet velkou gumu. Bez výsledku procházel celým úsekem a prohazoval všechny vracáky.

Mířil na každé zalovení, což byl bezpochyby spíš bolen. I tak ale neměl nic. V devět ráno už to psychicky nevydržel a navázal woblerka. Pár menších jelců a okounů mu zachránilo jeho narušenou psychiku předtím než se vyčerpán odebral na chatu.

Následoval několikahodinový spánek s budíkem načasovaným tak, aby stihl na odpolední seanci zmizet dříve než dorazí žena a děti.

Odpoledne už na to šel víc strategicky. Opatrně se pohyboval nad břehem a polarizačkami zkoumal vodu.

Byla tam. Stála přímo pod břehem v místě, kde je hloubka asi do pasu.

Ludva stál asi dva metry nad vodou, pod ním strmý břeh. Slézt se dá ale rybu by to mohlo vyplašit. Ludva naštěstí nepojal myšlenku, že ji chytí odsud z výšky a pomalu poodešel asi dvacet metrů proti vodě.

Skoro uklouzl když konečně po zdolání příkrého svahu položil botu na břeh. Nástraha obloukem dopadla kousek od ryby. Udělala se obrovská vlna, šplouchnutí a Ludvovi se zrychlil tep. Pak následovala srdeční zástava. Na prutě nic nebylo.

Až dosud s to Ludva nechal pro sebe. Pod vlivem těchto dojmů se ale na osadě rozpovídal, díky čemuž se o této historce dozvídáte i vy. Není to ale konec.

Ludva zapřísahá, že se štika vyplašila. V okolí panuje spíše názor, že zasekl příliš brzo a nebohá štika ani neví, jakou měla kliku když jí Ludva s háčkem ucukl.

Sestrojil si supertřpytku

Velké finále ovšem mělo teprve přijít. Hned ten stejný víkend. Na Ludvu nasedla myšlenka, že tahle štika je stará zkušená ryba, která jen tak na něco neskočí.

Začal se proto přehrabovat v krabičkách a krabicích s nástrahami. Musím říct, že za léta se půda na jeho chatce stala skladištěm různého vybavení a o poklady tu není nouze.

Neokoukaná nástraha se v Ludvově myšlení stala tím svatým grálem, který má štiku obelstít za něho. Pro tento účel ze starých zásob stvořil cosi, co jsme překřtili na supertřpytku.

Nástrahu, kterou předtím nikdo z nás neviděl, stvořil Ludvík ze starší, mírně orezlé, velké rotačky a gumové nástrahy banjo. Tu prostě píchnul na trojháček na konci. Délka nástrahy měla kolem dvaceti centimetrů. Pro lepší chytlavost byla opatřena na konci trojháčkem, jenž Ludva neuměle přiuzloval přívěsem z kusu ocelového lanka.

Vypadalo to šíleně ale vodu to brázdilo vcelku hezky. Po sobotě chtě nechtě strávené v kruhu rodinném a pracemi na chatě, měl Ludva čas celé nedělní ráno

Dle jeho slov vyrazil už za úsvitu. Zhruba hodinu a půl opatrně ale vytrvale prohazoval řeku. Když už se začala ozývat trochu únava a prosazovat pochyby o smyslu tohoto konání, konečně přišel úder.

Prut zaúpěl pod náporem bojovné ryby a Ludva nepochyboval, že dostal svoji vysněnou štiku. Ryba si brala metry šňůry, pak zas měl na chvíli převahu rybář. Netrvalo dlouho a v úzkém pruhu ranního světla ,prosvítajícího lesem, se na hladině vyrýsovalo tělo velké štiky. 

Pln adrenalinu Ludvík podsouvá podběrák a má ji. Pěkně masitá štika nemá snahu sebou nijak škubat. V podběráku ji pokládá na mělčinu a peánem se pouští do vytahování háčku kousek za krajem tlamy. Visí za háček třpytky.

Vytáhnout to ale nejde protože koncový trojhák z banja trčí v síti a je to celé našponované. Ludva si proto posouvá rybu v podběráku, aby se šňůra s nástrahou nenapínala. Daří se a peánem tahá háček ven. Když se konečně daří osvobodit i druhý hrot zapíchnutý v rybí tlamě, tak štika trochu plácne ocasem. Ludva pro jistotu přimáčkne rybu k podběráku ležícím na mělkém dnu.

Ostrá bolest projede najednou jeho tělem zatímco štika opouští podběrák směrem vpřed.

Ryba je v háji.

Ludva má ale ještě větší problém. Ostrou bolest mu nezpůsobily ani štičí zuby ani ostré skřele, jak se nejprve domníval. Jeden hrot trojháčku má zaražený z levé strany dlaně jeho levé ruky.

Další dva hroty pevně vězí v podběráku. Vylézt s tím po čtyřech na strmý břeh muselo být peklo. Do chaty došel sám, odtud byl manželkou neprodleně odvezen na emergency nedaleké nemocnice. V čekárně s podběrákem přišitým k ruce vypadal prý velmi nevšedně.

Štika mimochodem si svobody užila jen asi dalších 14 dnů. Historka se neutajila a chytil ji jeden z rybičkářů. Ten také upřesnil, že domnívaná metrovka měla “pouhých” 76 centimetrů a chutnala mu.

Čtěte také:

Můj největší trapas na rybách

Čeho je moc, toho je příliš: na ryby sem už nikdy nejedu!

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.