Někdy minulý týden přišel mail od AVTS (Asociace vodního sportu a turistiky).
Vodáci celkem aktivně tepou do provozovatelů MVE, což je v pořádku neboť v tomto segmentu energetiky se u nás situace zdá být poněkud neutěšená.
Nyní narazili na mírný odpor ze strany Cechu provozovatelů MVE, který má za to, že vodáci to už s konfrontací přehánějí. Text jejich otevřeného dopisu sem nebudu kopírovat, jelikož si jej můžete přečíst zde.
AVTS na dopis odpovídá, což si můžete přečíst zde.
Bohužel v jednáních tohoto druhu, často zcela chybí další aktér, kterým je paradoxně někdo, kdo na ty řeky má „papír“ v podobě ministerského dekretu na revír.
Je to uživatel revírů v podobě rybářského svazu. Například v ČRS drží dekrety nejčastěji územní svazy, místy dokonce jednotlivé MO.
Svaz jako mnohovrstevnatá organizace sice nějakou centrálně organizovanou činnost v tomto směru v minulých letech vyvíjela, nezdá se ale, že to má velké výsledky.
Což je škoda, neboť například právě zájmy rybářů a vodáků se sice protínají ale ne zcela a v některých oblastech mohou být skoro protichůdné. Navíc jako rybáři jsme velkou zájmovou skupinou, jejíž zájmy nejsou příliš komerční, což se nedá říct o provozovatelích MVE a do jisté míry do platí právě pro vodácké sporty, které bohužel na spoustě toků přerůstají do podoby turistického velkoprůmyslu.
Vodní elektrárny na našich tocích hrají přesilovku
Nářky provozovatelů MVE lze pochopit, každý si hájí svůj byznys. Je však třeba podotknout, že požadavek na dodržování pravidel provozu a zabránění dalším zbytečným škodám je zcela legitimní.
MVE je obrovské množství a nezdá se, že by jejich provoz byl nějak výrazněji omezován. I ze zkušeností některých rybářských organizacích hospodařících na menších tocích vyplývá, že kdyby se rybáři v problematických případech neohradili na příslušných místech, tak by provozovatelům prošlo skoro cokoliv. Efektivní kontrola ze strany úřadů asi příliš nefunguje. To, že se ozvou vopdáci nebo někdy i rybáři je tak jen náhradou za neefektivně fungující stát.
Za současné situace, kdy čelíme dlouhodobým suchům (letos to zatím vypadá snad ještě hůř než dříve) a nadměrnému predačnímu tlaku na rybí obsádce, je potřeba na stav našich toků a revírů více dohlížet a ideálně hledat nějaká komplexní řešení jelikož stav toků a stav rybích obsádek, potažmo přírody obecně, to jsou spojené nádoby.
Velký počet jezů je opravdu dán historickým vývojem, potřebujeme ale spíš ty větší elektrárny
Filozofovat o smyslu vodní energetiky nemá příliš valný smysl. Velké VE jsou důležitou součástí sítě, což se týká zejména vodních děl jako jsou ta na Vltavské kaskádě, viz například Štěchovická přečerpávačka, která je velice důležitým stabilizačním prvkem české energetické soustavy.
Ty největší VE musíme vzít jako fakt, i když jejich působení na toky je zásadní a ne příliš pozitivní, co se z přírodního hlediska týče. Jejich provoz je pro stabilní dodávky elektřiny v podstatě nutnost.
Problémem jsou spíše malé vodní elektrárny, jejichž přínos pro energetiku je významně menší ale působení na ekologii řek zcela zásadně negativní, kvůli jejich vysokému počtu.
MVE máme enormní množství, což je dáno historickým rozvojem průmyslu. České a moravské země patřily již v dobách Rakousko-Uherska k nejprůmyslovějším částem Evropy.
Primárně to odnesly hlavně řeky a potoky, které již od devatenáctého století musely snášet průmyslové znečištění. Tehdy často zcela bezskrupulózní v podobě vypouštění odpadních vod přímo do vody. Následovala první regulace toků a zejména využití vodní energie, s čímž souvisela stavba jezů. Dřívější využití pro mlýny nahradilo využití jezů hlavně pro průmysl.
Na některých tocích se to jezy jen hemží. S nástupem využití vodní energie se pak jezy staly často tou první elektrárnou, která zásobovala průmyslové podniky a celá města. Rozvoj uhelné energetiky přišel později a tehdejší nižší potřebě energie zcela dostačovala síla našich řek, která byla v podstatě zadarmo.
Respektive za cenu devastace přírody a vymizení hojných druhů ryb jako byl ještě před 100 lety losos, který táhl až na Šumavu či do podhůří Orlických hor a již kvůli jezům jen v omezené míře například do Krkonoš.
Historické dědictví je tak zcela dáno. Máme řeky rozsekané jezy na malé úseky. Například jen na Labi jich je okolo 90, na české části toku. V Německu najdete pouze jeden jez.
Právě Labe je zářný příklad regulace, neboť málokdo už dneska ví, jak Labe skutečně vypadá. Můžete se na něj jet podívat do okolí Děčína, než tam postaví další jez.
Labe bylo nejen zastavěno jezy, dokonce nesmyslně vysokými jelikož v plánu bylo splavnění až do Jaroměře. Bylo také zregulováno a narovnáno. Pozůstatkem jsou ve středním Polabí hlavně odstavná ramena, který kdysi tvořila část toku řeky. Například jezero v Sadské, neblaze proslulé úhyny ryb, tvořilo kdysi velký labský meandr.
Pokud máme v této situaci zachovat alespoň nějaký rozumný ekologický stav věci, tak je potřeba aby stát dokázal vymáhat alespoň základní dodržování manipulačních řádů na MVE a případně nepovoloval další stavby elektráren, jejichž celkový přínos je relativně malý.
Z rybářského hlediska by nebylo od věci prosadit zavedení opravdu funkčních rybích přechodů.
V zahraničí už jsou v této oblasti dál a v některých případech dochází naopak k likvidaci celý jezů a menších hrázích, což by u nás ovšem v životě neprošlo.
Čtěte také:
Došla jim trpělivost s prázdným korytem Otavy: vodáci podali žalobu na úřady
ČRS versus MVE: elektrárny vydělávají a řeky vymírají
Lipani a raci zůstali suchu: na Otavě netekla voda pod jezem
Buďte první kdo přidá komentář