Měl to být klidný víkend na Lipně. Jenže vedle nás se ubytovala fotografka, která chtěla fotit rybáře, a já byl zrovna po ruce. Šlo to rychle: focení, panáky, manželka v patách a nakonec jeden překvapivý životní zvrat.
Jmenuji se Petr a jsem rybář. Můj příběh není jen o chytání. Je spíš o tom, že na rybách číhají nejenom překvapivé úlovky ale taky nečekané průsery, kterými můžete ohrozit celou svoji existenci.
Začnu od začátku. Všechno úsilí jsem hned v mládí namířil do uskutečnění svého snu. Chtěl jsem mít vlastní rybářskou chatu.
Po pár letech v práci jsem naškudlil trochu peněz. Byl to pro mě tehdy značná suma (v dnešních cenách by to nestačilo ani na malou garáž) ale těšil jsem se, že už nebudu muset na ryby jen dojíždět.
Za pár měsíců jsem to našel. Inzerát na nástěnce v supermarketu nabízel chatu na Lipně. Nestála sice hned u vody, to mi ale bylo úplně jedno.
Euforii, jaká se mě zmocnila při přebírání klíčů od chaty jsem nepocítil ani když jsme s ženou později kupovali nový byt v Budějkách. To jsou ty mužské priority.
Hned první ráno jsem po probuzení oknem pozoroval, jak slunce svými paprsky rozzáří protější vrchy. Neopakovatelný pohled.
Nákup sice do mých úspor zaťal pořádnou sekeru. Hned další výplatu jsem ale z větší části zase utratil. Potřeboval jsem aspoň tu nejobyčejnější starou pramici.
Pít kafe a koukat z okna na jezero je totiž sice fajn. Chatu jsem kvůli tomu ovšem nekupoval. Zato na lodi a s prutem v ruce to pro mě má o dost větší kouzlo.
První sezonu jsem v chatě vlastně jen spal. Zbytek času jsem dělil mezi lodí a posedáváním u ohně s pivkem v ruce s ostatními chataři.
Sezona utekla jako voda, napadl sníh a Lipno zamrzlo. Moje rybářská mánie se dostala trochu do útlumu a já neměl do čeho píchnout. Jednoho chladného večera mě napadlo, že kromě ryb bych možná už mohl ulovit taky nějakou ženskou.
Nevím zda jsem pobytem v drsné lipenské přírodě konečně dospěl v pravého chlapa nebo zda má vlastnictví nemovitosti při seznamování svůj efekt, i tady jsem ale slavil úspěch.
Následky se dostavily záhy, svatba musela být narychlo. Stihli jsme to přesně týden před zahájením, díky čemuž nehrozí, že bych na datum výročí někdy zapomněl.
Z chaty pro rybáře jsem postupně udělal rodinnou rekreační nemovitost.
Moje žena sice nebyla úplně ten chatařský tip. Když jsem ale obydlí postupně zcivilizoval, tak proti pobytu v přírodě celkem nic neměla.
S dětmi jsme tady strávili fůru času. Občas jsem na chatě spal sám, většinou jen na jednu noc abych mohl být hned ráno na vodě.
Každoročně jsem nevynechával například zahájení lovu dravců.
Zahajovačka byla čistě rybářská akce, kvůli níž jsem rodinu z pohodlí domova netahal. Manželce ani malým dětem to stejně nic neříkalo. Navíc většinou připadá na pracovní dny a po ranním chytání jsem se vracíval domů.
Pro další děj příběhu ale podotýkám, že na přehradě jsem nikdy nehledal únik před rodinou. Většinou jsme tam jezdili společně.
Osada byla sice plná rybářů, každý ale měl rodinu nebo vnoučata a žilo se tu nebývalou sousedskou pospolitostí. Běžně jsme se navštěvovali a izolovat se od zbytku chatařů vlastně ani nešlo.
Většina setkání nebo akcí vznikala naprosto živelně, sem tam se slavily něčí narozeniny. Důležitá byla tzv. Velká prázdninová grilovačka.
Už první rok jsem pojal podezření, že si tím chlapi dělají dobré oko u manželek.
Mezi chataři figurovalo pár fanatiků. Takový člověk si každoročně po šestnáctém červnu bral dlouhé dovolené. Ne však proto, aby na chatě trávil čas s rodinou.
Zatímco ratolesti ještě poslední kus června dupaly na nervy učitelům a doma všechno zastávaly manželky, oni se na 14 dnů fakticky stávali nezvěstnými.
Candáti jim zatemnili mozek. Až do začátku prázdnin neměli na nikoho čas ani pomyšlení.
Proto se domnívám, že grilovačka připadala na začátek července zcela záměrně. I ten největší fanatik po dvou týdnech ranního vstávání mlel z posledního a pauzu od chytání jen uvítal. Prostě nastal čas zase udělat něco pro rodinu a v pár případech oddálit i nevyhnutelný rozvod.
Dětem navíc začaly prázdniny a když se dobře sešly státní svátky, tak jste mohli na chatě dřepět několik dnů v kuse a skoro neplýtvat dovolenou.
Grilovačka vynikala přátelskou atmosférou a hlavně občerstvením. K veselici jsme se ochotně přidávali i my, víkendoví a přimotaly se i mraky dalších lidí z okolních chat.
V nejlepších letech to skoro nabývalo charakter vesnické poutě. Jen bez kolotočů a trochu řízlé trampským potlachem.
Pivo teklo proudem, opékali jsme kýtu a stoly byly prostřené spoustou laskomin. Do toho všeho se motaly děti a manželky u vína svorně nadávaly na prokletou vášeň zvanou rybolov. Idylka.
Nic ale nevydrží navěky. Časy a lidi se mění. Proběhlo pár rozvodů, starší rybáři odcházeli a osazenstvo osady prošlo zajímavým vývojem nejen z hlediska demografie.
Myslím, že od toho začátku tisíciletí se proměnila mentalita lidí. První vlna chatařů, která snad pamatovala začátky na přehradě už byla nenávratně pryč.
Nemovitost sice můžete zdědit, vztah k místu nebo vášeň pro rybaření vám ale notář těžko vnutí. Pár let se neřešilo nic jiného než prodeje chat.
„Za ty prachy to nikdo nemůže koupit.“ Zněla asi nejčastější hláška, když se objevil nový plakát nebo inzerát na chatu se stále rostoucími astronomickými cenami.
Vždycky to někdo koupil. Nových lidí mezi nás ale moc nechodilo. Začalo se pronajímat krátkodobě a postupně mizely ty sousedské vztahy.
Velká grilovačka najednou byla všechno možné, jen ne velká. Poslední roky nás přijíždělo jen pár a většinou bez rodin.
„Minulej rok to bylo jako sraz pivních skautů.“ Vyjádřila se moje žena, načež mi oznámila, že letos jet nechce. Trochu jsem to čekal ale stejně mě tím překvapila. V záloze totiž už měla vlastní alternativu.
Jedna její kamarádka nás všechny zve na víkend. Pro změnu zase na chatu, ale kdesi u Hartmanic. Od Lipna proklatě daleko.
Zatvářil jsem se odmítavě. Než mi hlava sešrotovala vhodnou taktiku, přišlo další překvapení. Naprosto v klidu mi řekla, že můžu na Lipno vyrazit sám. Ten rok vyšly svátky blbě tak napůl. Volno bylo jen pátek-neděle takže rodina o moji přítomnost přijde jen na necelé tři dny.
„Tak jestli ti to nevadí,“ vypadlo ze mě.
Dost možná čekala, že velkorysou nabídku odmítnu a dám přednost jejímu návrhu. Napadlo mě to samozřejmě až s odstupem. Po pravdě řečeno, asi bych se stejně cukal a vyrukoval bych s nabídkou, že bych si děcka beru s sebou já.
Jsou věci, na kterých se zabejčím a tyhle zavedené akce k nim patří. Navíc jsem s rodinou poctivě trávil každé delší volno a od zahájení jsem na rybách vůbec nebyl!
Konec června utíkal rychle a k mému údivu jsem žádným ženiným výčitkám nečelil. Nepřišel ani ten pověstný zástupný konflikt.
Podezřelá chvíle klidu před možnou bouří? Ne, nic se nedělo a normálně jsem připravil na tři dny na chatě.
V duchu jsem se začal těšit na ryby, pivko a klobásky. Vlastně i na to, že letos odpadne manželčina oblíbená procházka přístavem v Lipně nad Vltavou, jehož komerční atmosféru fakt nemusím.
Dlouze očekávaný čtvrtek přišel a žena i s dětmi už ráno zamířila kamsi směrem na Železnou Rudu. Já musel do práce, kde jsem si vzal firemní auto.
Cestě na jih nic nebránilo i když stačilo málo a služební ovce skončila ve šrotu a já ve špitále. Kousek před Krumlovem mě málem sestřelil předjížděč v protisměru, idiot.
Hodinky hlásily tep 182. Možná to bylo varování odněkud z vrchu ať se otočím a jedu za rodinou. Na hlasy z vyšších sfér jsem ale nikdy nedal. Spíš bych si dal panáka, jenže řídím.
Cestou se naštěstí zase uklidním. Na silnici míjím zastávku u Mokré a v dálce se to poprvé zaleskne. Pohled na tu velkou vodu se nikdy neomrzí.
„Nazdar měšťáku!“ slyším přes plot sotva vylezu z vozu. S lahváčem v ruce mě zdraví soused. „Mrkej vedle,“ ukazuje obtloustlý padesátník lahví na sousední chatu.
Z Karla se časem stal takovej ten žoviální strejda. U Lipna žije celoročně a vyniká veselou povahou. Ve formě se udržuje hlavně tím pivem. Když ale máte problém, tak hned vyrukuje s řešením nebo zná někoho, kdo poradí. Kdybychom byli westernová osada tak s mým hlasem na funkci šerifa může počítat.
Jeho manželka je naopak reinkarnace westernové Kalamity Jane. Okolo ní našlapuju i po všech těch letech zatraceně opatrně.
Nějak záhadně to však mezi nimi funguje. Doma možná Karel prim nehraje, ale viditelně je se svým životem spokojený.
Jednou jedinkrát jsem ho viděl zuřit. Vedle nás tehdy prodávali chatu. Z kupce se nakonec vyklubal týpek, pro něhož tenkrát moje žena vymyslela přezdívku: pan Frikulín.
Když přijel poprvé, utvořili jsme něco jako uvítací delegaci. Při spatření té nagelované palice ale bylo všem hned jasné, že společnou řeč nenajdeme.
Svoji chatu nechal předělat na supermoderní glampingový srub k pronájmu. Ten výraz jsem tehdy slyšel prvně, bohužel to byla jen první vlaštovka nových lipenských časů.
Najatá firma se vyřádila dosyta a nešetřilo se hlavně na solárech. Celé to díky tomu zvenku vypadá spíš jako lunární základna z osmdesátkového scifi. Karel z toho výhledu padal do mdlob. Volal mi do práce ať mu dovezu balík papírů nebo tlustej sešit protože začal sepisovat nějakou petici.
Frikulín je ale mazaný jako šumavská liška. Stačilo v osadě nabídnout přivýdělek ve funkci správce a drobného údržbáře.
Karlova chystaná demoliční iniciativa tím skončila dřív, než pořádně začala.
Navíc mi neuniklo že si Karel s jeho ženou dost zakládají na dobrém přehledu o lidech v okolí. Teď mají pod palcem i krátkodobé rekreanty, kterým vydávají klíče a Karel jim po příjezdu lustruje doklady jak opravdovej šerif.
„Přijela tam nějaká… hele, pěkná je, to zas jo. Pozval jsem ji večer k nám. Panímámu jsi koukám nechal doma, tak aspoň mezi náma nebudeš tak sám“, řehtal se a pořád ukazoval pivem na sousední „objekt“.
Mrknu tedy na auto u sousedního plotu. Škodovka s pražskou SPZ, na boku samolepka s nápisem I love surfing, vzadu pro změnu nalepenej parašutista…
Nevím o čem bych se s takovou ženskou mohl bavit. Na surfu se neudržím a z visení na padáku mám panickou hrůzu.
Radši jsem odnesl věci dovnitř, opřel na verandě pruty a šel se rozhlídnout dolů k vodě. Všechno při starém. Loďka byla uvázaná tam, kde má.
V zátoce seděl jen jeden feederista a na vodě v dálce vidím dvě lodě s vláčkařema. Podezřele malá účast. Teď o víkendu určitě zavládne stejný rušno jako na zahájení.
Večer se scházíme s několika dalšími rybáři na grilování u Karla. Zapomněl jsem říct, že většina akcí se konala u nich. Velká zahrada s několika dlouhými stoly by zázemím obstála jako sezonní hospoda.
Karel griloval, co kdo donesl a jeho žena nás u toho jako obvykle trochu komandovala. Moc jsme ji neřešili a postávali kolem ohně s pivem v ruce. Probírali jsme témata, jaká se tu točí pořád dokola.
Jestli klesá voda, komu ukradli loď, ceny, politika a kdo zase prodal chatu Pražákům.
K mému překvapení opravdu přišla naše nová dočasná sousedka z glampingu. V ruce měla flašku vína a očekávaně vypadala jako někdo, kdo mezi nás absolutně nepasuje.
Sportovní kraťasy, mikina hozená jen přes ramena a havraní vlasy stažený do culíku. Takovej ten typ, co si ráno dá kilometr kraulem a večer chodí s batůžkem na zádech běhat maratony po lese.
Karel ji samozřejmě hned přivítal. Tvářil se jako kdyby ji znal odjakživa.
„Pojďte dál, máme výborný klobásky na grilu“
Dynamika hovoru se příchodem slečny Kristýny (pětatřicítka) hned změnila.
Trochu se mi s jejím příchodem začalo hůř mluvit. Částečně asi vrozenou ostýchavostí, částečně proto, že se zataženým břichem se prostě mluví blbě. U stolu na tom nebyli asi o nic líp.
„Nejhorší je, když ti vlítne plamen do hadice.“
Zatímco jsem se Kristýně představoval, hoši změnili image jako chameleoni. Před chvíli hovor plynul na úrovni nejlevnější putyky, teď sedím na sympoziu odborníků na svařování. Netušil jsem, že se o té jejich zámečničině, nebo co to kutají v tom nedalekém průmyslovém areálku, dokážou tak sofistikovaně bavit.
„Ženy kultivují kolektiv,“ vzpomněl jsem si v duchu na kdesi odposlechnuté moudro, které se před mýma očima nyní zcela reálně zhmotnilo.
Zároveň jsem zapřemýšlel, co si pamatuji z průmyslovky o spojování kovů. Nic moc, a pochybuji, že na tenhle typ ženských uděláte dojem zrovna takovými řečmi.
Po všech těch pivech se ale přetvařovat moc nemohli. Hra na vážnou technickou dišputaci brzy skončila. Sešeřilo se a pokračoval vcelku uvolněný rozhovor. Padla řeč na to, co vlastně slečna dělá.
Čekal jsem něco jako marketing, jóga nebo grafika. No, nebyl jsem daleko od pravdy. Říká, že je fotografka.
Zrovna rozjížděla projekt s oblečením do přírody. Nic velkého, spíš menší značka, ale potřebují k tomu udělat reklamní fotky a videa.
„A hledáme i normální lidi,“ řekla, „ne modely. Prostě rybáře, vodáky, takovýhle typy. Autentický.“
Karel se hned otočil na mě.
„Tak to máš štěstí, tady kolega je autentickej až moc. Ten klidně nechá celou rodinu doma, jen aby mohl v klidu na ryby.“
Chtěl jsem Karla opravit, že jsem rodinu rozhodně sám od sebe nikde nenechal. Pak mě ale zamrazila představa, že bych figuroval na nějakých fotkách.
Zasmál jsem se, abych zakryl rozpaky.
„Já na žádný focení nejsem. Když sem přijedu, tak se ani neholím.“
„Právě proto byste se hodil,“ usmála se na mě. „Potřebujeme někoho, kdo nevypadá, že stojí před zrcadlem půl dne.“
Karel se řehtal jak blázen a jeho stará jen protočila oči.
„Hlavně ho neopíjejte,“ říká. „Nebo vám slíbí všechno.“
První večer jsem to ještě ustál. Dal jsem si pár piv, pokecal, ale kolem jedenáctý jsem se odebral na kutě. Grilovačka je grilovačka, ale ryby jsou ryby. Chtěl jsem si hlavně v klidu zachytat.
Netušil jsem, že tohle byl poslední klidnej den za hodně dlouhou dobu.
Ráno vstávám až po svítání
Vařím si kafe a jako soumar se s věcmi, motorem a baterkou doplazím k vodě. Zpátky to bude horší.
Zakotvím na vyzkoušeném místě kus od břehu a nahazuji pruty s nástražkami.
Až do osmi na rybičku ani ťuk.
Najednou se ozve šplouchnutí.
Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost. Na Lipně je v létě od rána do večera pořád někdo na vodě.
Jenže to šplouchnutí se začalo přibližovat.
Otočím se a vidím ji.
Byla to Kristýna na paddleboardu. Pomalu se sunula přes zátoku a mířila neomylně mým směrem.
Nejdřív jsem ji zdálky nepoznal, jelikož trochu změnila garderobu.
Na sobě měla něco, co se asi oficiálně dá uznat jako plavky.
Jako člověk s určitou zkušeností ve výrobní sféře jsem si troufl odhadnout, že tady výrobce hodně ušetřil na materiálu. V práci máme jednoho Slováka, který podobné výjevy komentuje stručně jako „tri niti v riti„.
Zastavila kousek ode mě a usmála se.
„Doufám, že vám neplaším ryby.“
Chvíli jsem přemýšlel, jestli říct pravdu nebo být slušnej.
„To se ještě uvidí,“ říkám. „Ale jestli jo, tak vám to spočítám.“
Docela jsem zaskóroval. Už od puberty mám problém, že před cizí ženskou vždycky plácnu nějakou totální blbost. Tady jsem si přišel hrozně cool.
Zasmála se, jako kdyby to byla nejlepší hláška dne, a slezla z prkna rovnou do vody, kde si dala pár temp. Koukám, že k té věci je připoutaná nějakým popruhem za nohu, tak se vyptávám jak to funguje.
Slovo dá slovo a bavíme se dál.
„Hele,“ osloví mě po chvíli trochu netaktně. Vzhledem k situaci to ale velkoryse přecházím , „včera jsme mluvili o tom focení. Fakt byste mi nepomohl? Stačilo by pár záběrů na loďce, nic velkýho. Klidně vám za to zaplatím.“
Nějak jsem to ještě zvládl zakecat.
Slunce se mezitím šplhalo nahoru. Počasí zcela ignorovalo našich 700 metrů nad mořem a začalo pálit jak u moře někde na riviéře.
Nejlepší čas na ryby byl stejně fuč a mně může být jedno, že jsem rušen ze svého rybářského rozjímání.
Kristýna se mezitím chytla rukou mojí lodi aby ji voda neunášela pryč. Kecali jsme asi hodinu. Celkem o ničem.
Ona o tom, jak jezdí ráda po horách, jak uletěla na paraglidu 200 kiláků odkudsi z Loun až do Německa a že u vody vlastně moc nebývá, jen na podzim jezdí surfovat na jih a teď poslední dobou kvůli tomu focení.
Já jí na oplátku vysvětloval, že ryby berou nejlíp hodně brzo ráno a za ošklivýho počasí, což se mi dnes nesešlo ani jedno.
Nakonec vylezla zpátky na to svý prkno, zamávala a odsunula se někam k druhý straně zátoky.
Když se vzdálila, tak jsem si řekl, že to ještě chvílí nechám a zkusím štěstí na toho pověstného dopoledního candáta, který někdy bývá největší.
Nemůžu se soustředit. Člověk jede na víkend sám, těší se na ticho, a místo toho má před očima zadek v tangách na paddleboardu. Moc mi to rybaření nešlo.
Radši jsem to zabalil a vrátil se do chaty. Navečer jsem si naopak spravil chuť.
Přívlačí jsem lapil menší štiku a pár vypasených okounů. Nic co by stálo za zvláštní zmínku. Moje nálada šla ovšem prudce nahoru. V půl devátý jsem přivázal pramici na břehu a mazal nahoru
U Karla už zase běžela zábava. Zhltnul jsem jedno lahvový ze svýho chlaďáku na žízeň a šel mezi ostatní. Říkal jsem si, že dneska zase pojedu zlehka.
Žilo to tam o dost víc než včera.
Gril dráždil moje čichové buňky, rádio hrálo nějaký starý hity a na zahradě bylo najednou trochu těsno. Za chvíli je mi jasný zdroj dnešního veselí.
Kromě známých tváří ze včerejška tam sedí ještě jeden chlap, kterého jsem neviděl snad dva roky.
„Nazdar, ty vole, tys nezestárnul ani o den,“ přitočil se ke mě.
„Ty vole nazdar, zato tebe jsem nepoznal dědku.“ Byl to Mirek. Má chatu o pár kilometrů vedle a už jsem na něj u Karla hrozně dlouho nenatrefil.
Tenhle člověk je věčnej hecíř. Vtipkuje, vypráví historky. Karel říká, že jemu stačí vypít dvě piva a dokáže bavit celou svatbu. Jak si ale pamatuji, dvě piva budou u Mirka spíš jen na ranní rozjezd.
„Ten je tu celý odpoledne a už nám vypil půl sudu,“ potvrzuje moje domněnky Karlova žena, když mi podávala sklenici.
„Já to jen testuju, jestli není zkažený,“ bránil se Mirek a hned nám začal točit další.
„Tak co, prej máš vedle novou sousedku. Karel říkal, že konečně přijel někdo s kým se dá pokecat“
„Dej pokoj,“ mávl jsem rukou. „Přijel jsem chytat ryby. A navíc jsem ženatej.“
„To je každej,“ smál se.
V tu chvíli přišla ona.
Zase s flaškou, tentokrát s nějakým bílým vínem, a rovnou si sedla mezi nás, jako kdyby tam chodila roky. Karel jí hned udělal místo a Mirek na ni spustil, jako by čekal celý večer jen na její příchod.
„Tak vy jste ta fotografka,“ řve nahlas. „Prej z nás chcete dělat modely.“
„Modely ne,“ usmála se. „Spíš sháním normální lidi. Chystáme takovou menší kolekci oblečení do přírody, nic velkýho. A chtěli bychom k tomu vlastní fotky, žádný katalogový figuríny.“
„No tak tady máš materiálu dost,“ přešel Mirek plynule na tykačku a ukázal na sebe. „Se mnou můžeš nafotit celej kalendář.“
U toho si celou dobu poplácával masivní pivní břicho.
Karel se na něj hned obořil.
„Já už jsem jí říkal, že tady mladej,“ kývnul na mě, „by se hodil nejvíc. Tebe by se lidi akorát lekli…“
„Vždyť už říkal, že nechce,“ vložila se do hovoru Karlova žena. „On na tohle není.“
„Jen se na sebe nechci dívat všude na internetu.“ Opravil jsem ji.
Fotografka se na mě podívala a jen pokrčila rameny.
„Nebude to všude. Fakt jen pár fotek na loďce, u vody, nic složitýho. Můžeme to jen zkusit, jestli to vůbec bude fungovat.“
Mirek si přihnul z piva a hned do mě šťouchl loktem.
„Prosím tě, kolikrát za život se poštěstí, abys jel na pramici s hezkou ženskou a ještě ti za to platila.“
„Já o to nestojím,“ bránil jsem se, ale už jsem se u toho smál.
„To říkáš teď,“ pokračoval Mirek. „Zítra ráno budeš litovat, že ses upejpal.“
Karel se řehtal a jeho stará jen zakroutila hlavou.
„Ten už litovat nemusí,“ prohodila.
„Viděli jsme ráno, jak zapomněl na pruty, když kolem jela na tom prkně.“
Mirek se okamžitě chytil.
„Na jakým prkně?“
„Na tom, co na něm lidi stojí,“ mávla rukou. „A moc toho na sobě neměla, jestli víš, jak to myslím.“
U stolu to zahučelo smíchem.
„No tak to se nedivím, žes nic nechytil,“ řekl Mirek.
„Taky bych nestíhal sledovat pruty.“
„Já koukal na vodu,“ bránil jsem se.
„Jo,“ ušklíbl se Karel. „Na vodu těsně za ní.“
„Hlavně ho moc neopíjejte,“ pokračovala jeho stará. „Slíbí všechno a bude mít doma průšvih.“
„Já nic neslibuju,“ řekl jsem a dopil pivo. Seriózně mě začalo zajímat, co o mě z minulosti ví, když tvrdí, že po chlastu slíbím všechno. Vůbec jsem začínal mít pocit, jako když jsem se proti vlastní vůli ocitl na hereckém konkursu, kde je všechno už dopředu domluvené.
Fotografka se totiž nad těmi řečmi vůbec nepozastavovala. Jen se usmála a naklonila se o kousek blíž.
„Můžeme to zkusit, stačí hodinka odpoledne. Vždyť jde jen o fotky, pošlu vám je pak hotové ať máte pro rodinu.“
Mirek na chvíli položil pivo, hlasitě říhl a procedil.
„To jsem zvědavej.“
Chvíli jsem ještě dělal, že váhám. Říkat ne byl totiž odjakživa trochu můj problém.
„Tak jo,“ řekl jsem nakonec. „Ale nic radši nečekejte.“
Fotografka se na mě podívala, chvíli nic neříkala, a pak úplně klidně pronesla:
„Když se to nepovede, tak všechno smažu a je to.“
Mirek okamžitě zvedl sklenici.
„No vidíš, domluveno. Tak na reklamní hvězdu!“
Všichni si přiťukli a já taky, protože v tu chvíli už mi přišlo blbý couvnout.
V tu chvíli jsem si říkal, že než tohle, snad bych se radši procházel po promenádě v Lipně.
S cizí ženskou na lodi
Ráno jsem se probudil hrozně pozdě ale docela svěží. Po decentním večeru u Karla skoro zázrak. Chvíli jsem ležel a přemýšlel, jestli jsem včera fakt slíbil to focení, nebo se mi to jen zdálo. Pak jsem si vzpomněl na Mirka, na přípitky a bylo mi jasný, že se z toho jen tak nevykroutím.
Udělal jsem si kafe, vzal velkou svačinu a zase vše dotáhnul k vodě s tím, že aspoň do odpoledne budu normálně chytat. Byl jsem nervózní a ryby to snad věděly. Ani klepnutí.
V půl pátý se objevila na pláži. Včerejší outfit nechala bohužel na chatě. Tentokrát se dostavila už normálně oblečená a vybavená velkým batohem.
Když mě uviděla, zamávala, jako bychom se znali odjakživa. Vyrazil jsem ke břehu.
„Tak platí?“ zavolala na mě.
„Platí,“ povzdechl jsem si. „Ale ještě bych chvíli chytal. Jinak by mi to ryby neodpustily.“
„V klidu,“ usmála se. „Stejně potřebujeme počkat na měkčí světlo navečer.“
To mě uklidnilo. Nabral jsem ji do lodi a vyrazil pro jistotu až někam do poloviny přehrady. Trochu jsem doufal, že se rozfouká vítr a Lipno udělá svoje.
Na houpající se lodi určitě nejde nic kvalitního nafotit, uvažuji. Jenže všechno bylo proti mě. Zajímalo by mě, kolik dnů během léta v průměru zůstává jezero hladké jako návesní rybník.
Sedíme mlčky v lodi. V jednu chvíli dostávám na Ul vláčku záběr. Kristýna je z ryby naprosto nadšená. Okouna si zvěčnila tím velkým foťákem, co měla v batohu.
„Dělejte, že normálně chytáte,“ řekla najednou, když jsem zase nahodil. „Jo a vy mě začnete fotit“, opáčím sarkasticky.
„Už mám asi 30 fotek na tichou závěrku“, překvapila mě. „Nechtěla jsem tím cvakáním plašit ryby.“
To mě pobavilo. Myslel jsem, že nechtěla plašit mě. Se smíchem říkám, že je to vlastně poprvé, co mám za rybaření dostat zaplaceno.
První půlhodinu jsem se ale stejně cítil jak idiot.
Nevěděl jsem kam koukat, jestli se tvářit vážně, nebo se smát.
A celou dobu mi v hlavě běžela neodbytná představa Karla a jeho ženy. Určitě se střídají na terase u toho jejich hvězdářského dalekohledu a se 130 násobným zvětšením sledují vše, co se na lodi děje.
Pak jsem si na to focení nějak zvykl.
Slunce začalo svítit do očí, nasadil jsem brýle a příroda dostala takovou tu večerní barvu. Kristýna pořád nepřestávala chrlit pokyny. Říkala, ať zkusím nahodit ještě jednou, ať se otočím bokem, ať chvíli stojím, ať si sednu na okraj až jsme se málem převrhli. Udělali jsme dokonce pár krátkých videí.
„To světlo je teď úplně perfektní,“ křičela z druhého konce pramice. „Ještě pár záběrů a máme to.“
Nakonec jsme tím strávili skoro tři hodiny.
Upřímně řečeno, na rybaření jsem si před objektivem jen hrál, ale zase jsem měl pocit, že dělám něco, co jsem ještě nezažil.
Když jsme to zabalili, už se skoro stmívalo.
„Ještě bych potřebovala jednu věc,“ řekla, když jsme vytahovali loď na břeh. „Krátkej voiceover. Jen namluvit pár vět k těm videím. Můžeme to spáchat v klidu u mě na chatě, je to tak na třicet vteřin hlasu.“
„V té lunární?“ zeptal jsem se.
Zasmála se.
„Jo, v té lunární. Nebo můžeme ve vaší ale nesmí tam moc jít zvuky zvenku.“
Chvíli jsem váhal, ale pak jsem si řekl, že když už jsem do toho šel, tak to dodělám.
„Tak jo,“ řekl jsem. „Ale jen na chvilku. Zítra vstávám zase brzo, chci ještě…“
„To bude hned,“ usmála se. „Klidně vám naleju něco na kuráž.“
Do té moderní chaty jsem šel poprvé od přestavby.
Uvnitř to vypadalo o dost lépe než zvenku. Všude hodně světla, na stěnách jen dřevo a na zemi pouze nějaké podložky na cvičení. Kristýna měla připravené stativy, mikrofony. Kromě rozměrné sedačky a stolku ale v hlavní místnosti nebylo nic.
„Tady to nahrajeme,“ řekla a postavila na stůl malý mikrofon.
Pak otevřela tašku, vytáhla láhev a nalila do dvou skleniček.
„Na spolupráci,“ usmála se.
Potykali jsme si a já si v tu chvíli říkal, že jeden panák po focení mě nezabije.
Posadila mě na gauč, pustila na notebooku naše záběry, kde jsem sám sobě připadal lehce retardovaný a vysvětlila mi, co mám říct.
„Stačí něco jednoduchýho,“ říká. „Třeba proč máš rád rybaření. Nebo proč je člověk rád u vody.“
„To já zvládnu,“ řekl jsem, i když jsem netušil, co ze mě vyleze.
Zapnula nahrávání, kývla na mě a já spustil.
„U vody je člověk konečně chvíli sám…“
Zarazil jsem se.
„To asi radši vystřihni.“
Zasmála se.
„To je dobrý, klidně ještě jednou.“
Zkusili jsme to několikrát.
Jednou jsem se přeřekl, jednou jsem se začal smát, jednou mi přesně v půlce věty kručelo v břiše tak, že to bylo slyšet i do mikrofonu.
Nakonec jsme měli pár vět, se kterýma byla spokojená.
„Super,“ řekla a zaklapla notebook. „Tohle úplně stačí.“
Chtěl jsem jít spát ale dál jsme se zapovídali.
O tom, jak se sem dostala, znovu jak jezdí po horách, jak ji nebaví sedět ve městě. Já jí zase vyprávěl o chatě, o rybách, o tom, jak jsme sem jezdili ještě před svatbou a jak jsem si tenkrát myslel, že tady jednou budeme třeba bydlet.
Po odhadem pátým panáku už se mi mluvilo o dost líp než před mikrofonem.
„Víš,“ říkám, „to ráno… jak jsi jela na tom prkně…“
„Na paddleboardu,“ opravila mě.
„No, na tom. Tobě nevadí, že na tebe koukala půlka zátoky?“
Usmála se.
„Vadilo to někomu?“
„Nevím jak ostatním,“ řekl jsem, „ale mně se na ryby soustředilo dost blbě.“
Chvíli na mě koukala, pak se opřela o opěradlo. V tu chvíli jsem poznal, že pod parou nejsem jen já.
„Takže se ti to nelíbilo?“
„To jsem neřekl.“
„Tak jak?“
Pokrčil jsem rameny.
„Řekněme, že kdybys tam měla víc látky, chytil bych možná víc ryb.“
Zasmála se tak, že se málem rozlilo pití.
„Mohlo to být horší,“ řekla.
„Jak?“
„Mohla jsem mít ještě míň.“
„To už bys na sobě neměla nic.“
„A vadilo by ti to?“
Chvíli bylo ticho.
Pak jsem jen zavrtěl hlavou.
„Asi ne. Ale možná bych se převrhl s celou lodí.“
Po tomhle nalila na stole dalšího panáka a podívala se na mě. V tu chvíli se to s námi vše převrhlo a zvrhlo, aniž bychom opustili chatu…
Ráno mě vzbudily ostré paprsky dopoledního slunce. Hned jsem věděl, že noční „cvičení rovnováhy“ nebyl jen sen. Ostatně, stačilo se podívat vedle sebe.
V hlavě mi běžela zpřetrhaná rekapitulace posledního večera. „Tak ty máš velkej problém, chlapče“, znělo mi hlavou. Netušil jsem však, že jej za chvíli budu akutně řešit.
Ležel jsem ještě chvíli vedle cizí nahý holky, když mě z myšlenek vytrhl blížící se zvuk.
Auto.
Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost. U chat pořád někdo přijíždí a odjíždí. Jenže to auto znělo povědomě a zastavilo moc blízko.
Za chvíli jsem uslyšel hlas.
Dětskej.
Pak druhej.
A pak hlas, kterej jsem poznal okamžitě.
Moje žena.
„Do prdele…“
V tu chvíli jsem byl vzhůru úplně.
Skočil jsem do kalhot, popadl tričko a nenápadně vykoukl z okna. Manželka právě před branou vysvobozovala děti z autosedaček.
Našel jsem v sobě nebývalou mrštnost. Za tři vteřiny jsem venku a v pikosekundě se ocitám na správné straně plotu.
Mozek pod vlivem adrenalinu a okolností vykalkuloval jedinou myslitelnou strategii.
„Tvař se jako po brutální chlastačce“ radí můj vnitřní hlas. Moc práce mi to nedalo. Vlastně stačilo jen fingovat, že jsem se vzbudil sám v naší chatě.
„Kde se tu berete?“ zeptal jsem se manželky přes plot. Ani údiv jsem falšovat nemusel, měli být na cestě domů od kamarádky.
„Sbalili jsme se hned po snídani, tak jsme si řekla, že to vezmeme zpátky tudy“ řekla. „Co ty?“
„Já… včera jsme trochu pili,“ vykoktal jsem.
Sjela mě zrakem od hlavy k patě.
„To vidím.“
Začalo to zatraceně dramaticky. V tuhle chvíli jsem se ale dostal z nejhorší ven. Minimálně už nehrozilo načapání in flagranti v cizí chatě.
Manželka si ani během krátké zastávky samozřejmě nemohla nevšimnout, že vedle v chatě se ubytovala samotná ženská.
Historku s focením jsem radši vyklopil hned při líčení průběhu letošní grilovačky. Závěrečné podrobnosti pochopitelně vynechávám.
„Takže s cizí ženskou na lodi, hezký.“
Zachovávat klid, když vás polejvá ledový pot a srdce bije na 200, to snad ani nejde. Naštěstí jsem se tvářil stejně příšerně jako vždy, když jsme to u Karla přehnali.
Nad přehradou se občas stává, že přijde bouřka ale voda ji z protějšího břehu k nám nepustí. Mraky pak odtáhnou někam na stranu a na chatě pořád svítí slunce. Podobně se odsunul hrozící malér. Smršť ale může přijít i z druhé strany…
Ochotně jsem proto souhlasil, že na oběd se už sejdeme doma. Manželka díky tomu moje skryté mučení neprodlužovala a s dětmi odjela směr ČB.
Já jsem služebákem vyrážel chvíli po nich. Nehodlal jsem nic podcenit a kompletně jsem se převlékl. Staré věci jsem pohodil v kufru a přiklopil složeným podběrákem. Ten smrad přebije snad všechno.
S nikým se neloučím a jedu. Až u benzínky v Krumlově mi došlo, že bych vlastně mohl nadýchat. Kupuju vodu, párek a velké kafe. Dávám si raději dlouhou pauzu.
Stojím vedle auta a v jeden moment se mě zmocní nutkání podrbat se pod bradou. Zajíždím do skoro čtyřdenního strniště a na něco narážím.
Mezi prsty mi zůstává tlustý černý vlas.
“ A sakra…“
Dopiju kafe a obratem mířím zpátky dovnitř. Před udivenou prodavačku stavím na pult deodorant, žvýkačky a na záchodě si vymydlím obličej jako naposledy před svatbou.
Doma jsem se tvářil normálně. Výčitky se za mnou táhly jako s tím ale po pár dnech jsem nabyl dojmu, že mi to asi prošlo. Jenže úplně ne.
Za tři týdny se v mailu objevily fotky. Ukazuji to ženě, chválí mi některé záběry a říká, že bychom je mohli nechat vytisknout.
Pak dodává: „Mimochodem… v tu neděli ráno mi psal Karel. Prý jsi měl hodně zajímavej víkend.“
Zamrazilo mě. Co vlastně ví a neví? Už je to skoro měsíc a všechno je celkem v klidu.
Jestli jsem doteď měl jen výčitky, tak takhle krátká rozprava do mojí mysli vnesla strach. Já fakt myslel, že se na Lipně ukázala jen náhodou. Jenže vlastně přijela na udání.
Musel jsem Karla vyřešit
„Karel je pěkná svině,“ pomyslel jsem si.
Nepopírám svoji vinu. Řeknu vám ale jedno. Kdyby se sousední chata otřásala v základech pod ním a nějakou jeho z těch jeho postarších trampských squaw, držel bych klapačku. Trochu taky proto, že jeho stará by nejspíš zmlátila i mě. Nikdy bych ale neudal kamaráda.
„Prásknul tě jednou, nemáš jistotu, že to ve slabý chvilce někomu nevyklopí celý, to se pak donese až domů… Potom se na chatu můžeš rovnou odstěhovat.“ Honilo se mi hlavou.
Žraly mě vnitřní muka. Ani perspektiva trvalého přesídlení na chatu v tomhle světle nevypadala vůbec přitažlivě. Výčitky přebil strach, že všechno praskne.
Situace žádala radikální řešení. Hlavou se mi honily nejrůznější varianty, jak Karla Kundráčka vyřešit. Říct, že naše přátelství utrpělo újmu je dost slabý výraz.
Můžu vás ubezpečit, že Karel přežil. Dokonce se mu vůbec nic nestalo. Ani jsme si nepromluvili mezi čtyřma očima. Uvědomil jsem si, že za ty léta jsem jej, kromě samotného rybaření, nikdy neviděl dál od jeho ženy než na dvacet metrů.
Mohl jsem ho zkusit vylákat na loď. Určitě bych se ale na břeh vracel v lodi sám, čímž bych si vlastně moc nepomohl.
Situace se časem zklidnila. Moje žena na chatu skoro nejezdila. Děti už nebyly malé a víkend radši trávily ve městě s ostatními kindermafiány.
Ani mně se tam tolik nechtělo, hlavně kvůli tomu volovi Karlovi. Na podzim jsem však přece jen párkrát vyrazil na céčka. Když jsem zcela náhodou potkal pana Frikulína, tak se to ve mně zlomilo.
Ještě před Vánocemi jsme podepsali smlouvu. Náš účet poposkočil o 3 miliony korun a chata našla nového majitele. Vsadím se, že ani ten slizoun z realitky v tom roce 200X zdaleka netušil, že má pravdu, když mi věšel bulíky na nos, jaká je to báječná investice.
Co se týče Karla, o jeho budoucnost strach nemám. Při údržbě další Frikulínovy akvizice se nudit nebude.
Skončila jedna éra, začala druhá. Polovinu peněz z prodeje chaty jsme utratili. Moje část padla na novou krásnou rybářskou loď s volantem. Celá rodina z ní byla úplně paf. S lodí mi taky přibylo dost kamarádů na rybářské výpravy.
Jedinou starostí se pro mě stalo hledání míst na spouštění a hlídání, aby na palubu nelezli v botách od bláta.
A Lipno je a bude srdeční záležitost, kam jezdím na každé zahájení. Pro sichr jsem ale zavedl ještě další pravidlo: na rybách se zásadně nefotím!
Zdroj: Autorská povídka, Ilustrační foto: archiv/Chatgpt
Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami a příběhy je čistě náhodná.
Čtěte také:
Seznamte s rybářskou legendou Oldřichem Pěnkavou, který jako první pustil velkého kapra
Revír Vltava 7 láká celoroční přívlačí: dříve sem vysazovali pstruhy i hlavatky
Rybaření pro peníze: jak se koníček pomalu mění ve výdělek
“Hoď mu to za krk, vole”: aneb bitka kvůli hadovi na rybářských závodech
V celku fajn čtení, ale chaty je škoda.
díky
Povídka starého nadrženého strejdy 🤣
Díky 😀 Cením přečtení až do konce:)