Přiznám se bez mučení, sežral jsem ho. Trofejní candát nasytil naši rodinu za okolností, které jsou bez přehánění odsouzeníhodné.
Na osobní vlak směr Davle sedám hned po skončení vyučování. Je pátek odpoledne takže vlastně nesedám a stojím na chodbě u dveří.
Ještě pár lidí přistupuje v Bráníku, už chybí fakt málo abych stál na té pověstné jedné noze, která ještě není moje. Tu půlhodinu to ale vydržím. Cesta je napínavá a cenově výhodná díky čundrslevě.
U pokladny jsem nahlásil lístek do Vranýho.
Nechal jsem si ho cvaknout hned jak se motorák hnul z Vršovic a zbytek cesty se tvářím jakoby nic. Průvodčí se kolem dral ještě za skochovickou výhybkou ale taky se tvářil jakoby nic a za chvíli už v Davli šlapu pešunk podél trati.
Kámoš nebo spíš jeho rodiče tenkrát ještě měli velice jednoduše zařízenou chatu ve svahu vysoko nad vodou, jejíž pohostinnosti jsme hojně využívali.
Hlavně když tam nikdo jiný nebyl. V tom věku šestnácti let mi přišlo, že cesta na Davli je slušná výprava. Dál už jsme jezdívali jen na Slapy. Oproti dnešním cestám za rybami jsme sotva vystrčili nos z města ale uspokojení mi to přinášelo možná silnější než když dnes vyjedu do Norska.
Večer jsme s kamarádem znalecky koštujeme pár lahváčů chlazených v nedaleké studánce.
Ráno za tmy už s pruty v ruce běžíme s kopce dolů k vodě. U vody sedí doslova pár lidí a údolím se nese vůně kouře dohořívajících večerních táboráků.
Zapalujeme cigáro a čekáme. Na prutech nastražené rybičky lákají podzimní dravce, hlavně místní candáty. V průměru naše tehdejší víkendy dopadaly celkem úspěšně.
Kromě dravců tenkrát lovíme taky kapry, cejny nebo větší plotice. Skoro vše se využilo a bralo domů! Mistři z okolí uměli zpracovat každou ouklej.
Candáty jsme samozřejmě taky nepouštěli. Sobotní úlovek povětšinou padl za oběť večeři a když se zadařilo, tak se nedělní vezla ryba domů.
Částečně díky tomu otec toleroval moje rané a nezletilé výpady z města bez dozoru dospělých. Co je doma, to se počítá.
Největšího candáta jsem nechytil na rybku ani na přívlač
Mého největšího candáta, až do současnosti, jsem ale chytil překvapivě, nečekaně a hlavně, bylo to mimo sezonu:
Jeden z prvních rybářských víkendů roku jdeme k vodě s pruty na těžko. Do zahájení tuším něco zbývalo, takže cílem nebyla dravá ryba ale spíš kapřík nebo větší cejn.
Ráno si trochu přispíme ale v údolí ještě leží ranní mlha. S blížícím se obědem roste teplota i naše spokojenost. Do vezírku vkládám asi pátého cejna. Zpracovávat veškerou bílou rybu mě úplně nebavilo ale kamarád trvá na kulinářském využití.
„Udělám z nich pečenáče, počkej až ochutnáš“.
No. Hlavně když s tím nebudu muset dělat nic já.
Jestli jsem nakonec opravdu ochutnal, to už si nepamatuji. Polední čas toho dne mi ale v závitech mozku nechal stopu k nezapomenutí.
Něco se mu zrovna chystám říct. Periferně ale registruji pohyb. Policajt jemně cvaká o prut, což spouští automatickou reakci těla – zásek. Natvrdo.
„Do háje“, procedím s čvaňhákem v koutku huby. Zdání ale klame. Domnělý pařez se sune směrem vlevo, pak vpravo. Síla dosud nepoznaná ohýbá teleskop. „Jedeš mi do vlasců“, nadává kamarád.
Nějak se mi to daří otáčet ale připadám si, že ryba spíš zdolává mě. Předloktí už pálí bolestí. Vlasec ale navíjím dál a dál.
Vzpomínám přitom na jednoho pána od nás z ulice, který mi vyprávěl jak kdysi z Vltavy po hodině boje vytáhl sumce. To bych nezvládl. Ještě chvíli a upadne mi ruka.
U břehu se vynoří gigantické tělo s drsnými rysy. „Candát!“ hlesnu úžasem a rozklepou se mi nohy. Navádím rybu kámošovi do podběráku a pak teprve si dřepnu abych zakryl svůj třes. Obrovská ryba leží na blátě s hlavou v síti a větší půlka čouhá ven.
„Doufám, že tě nenapadne ho pustit“, hřímá kámoš se stejnou myšlenkou, s jakou jsem začal bojovat já ve svém nitru.
„Víš kolikátýho je?“, snažím se alespoň trochu oponovat. Ale sám jsem už vnitřně rozhodnutý, jen si to potřebuji v hlavě nějak urovnat.
Zvažování morálních postojů ovšem netrvá moc dlouho. Lovecký a shánčlivý pud prostě vítězí. Hrozba v podobě porybného, který čas od času po revíru chodí, nám přidává ještě více adrenalinu.
Strach a lovecké vzrušení nás nutí jednat razantně. Adrenalinová bomba proudí tepnami, srdeční tep cítím snad i v ušních boltcích.
Není ale čas naslouchat signálům svého těla. Osvědčená palice a nůž se proženou vzduchem. Ryba je naše.
Kopec vybíháme trním ať nikoho nepotkáme. V chatě candátovi ještě bereme míru.
Chvíli to vypadá, že metr nebude stačit. Na konci ploutve ale měřím v tu dobu i tak pro mě neuvěřitelných 93 cm. Naprostá fantazie. Adrenalin mezitím vyprchal a vytanula praktická otázka: co teď s ním?
„Balíme a jedem dom“, je naše společné stanovisko. Lednička na chatě není a sežrat sami tohle nezvládnem.
Do Prahy vede cesta jedině vlakem. Posázavský pacifik jezdí nehledě na sobotu i několikrát denně.
Problém jsme spíš měli s tím, jak candáta propašovat bez zbytečné pozornosti. Vlakem tenkrát jezdilo hodně lidí a ukazovat hájenou rybu se nejeví jako dobrý nápad.
Do batohu se nevejde. Kámoš ho proto na chatě rovnou vykuchá, hlavu jsme uřízli a vyhodili, zbytek už se do zavazadla vešel.
Stačilo jen trochu zahnout ocas a zavřít, což úplně dokonale vlastně nešlo protože i s výbavou a lahvema od piva na vrácení byl batoh k prasknutí. Nějak to ale pěchujeme aby nebylo nic vidět a mizíme na stanici.
Přijíždí patrák takže se rovnou dekujeme nahoru, kde nejsme na očích cestující veřejnosti včetně osob znalých dob hájení.
Batoh házím nahoru na polici a už ubíhají koleje směrem k domovu. Celá akce běží v naprostém utajení až do Vršovic.
Tam málem dochází k prozrazení. Na tramvajové zastávce sundávám batoh abych si chvíli odlehčil. Najednou vidím, že z něj nejspíš už od vlaku trčí mohutný candátí ocas. Ve velkoměstě se ale už tenkrát nikdo nad podobným zjevem naštěstí nepozastavuje…
Doma sklízím uznání. Nerybařící příbuzenstvo nemá páru, jak moc jsem pro hmotný prospěch rodiny zariskoval. Radši jsem se s tím ani nešířím, otec by mohl mít s okolnostmi nabytí úlovku problém.
Maso jsme po finálním rozporcování dělíme mezi obě rodiny a naše dojíždění na víkend se tímto ještě více legitimizuje.
Táta dokonce velkoryse přehlédl cinkající flašky v batohu, které jsem v tom shonu zapomněl uklidit před zraky rodičů.
Jo, a úspěšnou nástrahou tenkrát bylo těsto s anýzem!
Čtěte také:
“Hoď mu to za krk, vole”: aneb bitka kvůli hadovi na rybářských závodech
Extrémně výhodný vlasec pro dlouhé náhozy: Avid Carp přichází s novinkou v 1000 m balení
Jaké jsou nejlepší nástrahy na candáty? Gumy, woblery?
Buďte první kdo přidá komentář