Příliš mnoho lososů v Čechách aneb starosti našich předků

Bývaly časy, kdy našim předkům lezli lososi ušima. A nemuseli si tuto lahodnou krmi nechat dovážet z farem odkudsi ze Skandinávie, jako dnes. Svého času bylo v Čechách lososů tolik, že se nevešli do řeky.

Alespoň tak o tom píší kronikáři a letopisci. Jestli přeháněli nebo ne, to těžko posoudit. Jedno je ale jisté. Svého času byl tah lososů do Čech velmi hojný.

Lososí tah probíhal po Labi nejčastěji ve dvou výrazných vlnách každý rok. Nejintenzivněji na jaře a na podzim. Ojedinělé kusy se ale proti proudu naší nejvýznamnější řeky pouštěly prakticky celý rok.

Český losos migroval mezi Severním mořem a horním tokem českých řek. Z Labe tyto ryby v hojném počtu mířily zejména do jižních Čech.

Patrně nejvýznamnějším trdlištěm lososů v Čechách byla řeka Otava. Lososi táhli ale i na řadu dalších toků včetně například Orlice či Ohře a dalších.

Kvůli silnému odlovu a nastupující průmyslové revoluci ale losos vymizel. Kvalita vody se zhoršila a stavba jezů a přehrad lososům, ale i dalším tažným druhům, jejich migraci zcela znemožnila.

Lososa jsme si z Čech v podstatě vyhnali sami, což je holý fakt a jeho návrat je možný pouze v omezeném množství díky snaze rybářů a nadšenců, kteří jej na těch pár vhodných míst opět vysazují.

V minulosti tomu ale bylo jinak. Byly časy, kdy měli naši předci lososů dost. A to i v pejorativním slova smyslu.

Lososa budeme jíst 2x týdně, víc ani náhodou – stěžovala si čeládka za dob Karla IV.

Jak často jíte lososa? Za Karla IV. se možná na jídelníčku objevoval tak často, že si na to někteří stěžovali.

V jedné listině z doby vlády Otce vlasti údajně uvádělo, že lid služebný v Praze a v Litoměřicích při vstoupení do služby sobě vymiňoval, že mu nesmí dán býti losos k obědu častěji než dvakráte za týden.

Zde je důležité uvedení dvou měst, z nichž Litoměřice se řadí k místům, kde byl historicky odlov lososů velmi významný.

Město leží na Labi v místě ještě nad soutokem s Ohří a samozřejmě i Vltavou a další řadou významných přítoků. Zdejší tah tím pádem logicky patřil k nejhojnějším.

Do značné míry to platilo také pro Prahu, kterou proplouvala celá jihočeská část lososího tahu. Právě v takových místech mohl být losos v určitém období tak hojný, že se dostával na stůl i méně majetných vrstev obyvatelstva velmi často.

Předkové ale možná nebyli tak rozmazlení, jak by se mohlo z dnešního pohledu zdát. Na jejich stůl zřejmě putovalo maso druhé jakosti.

Buď lososi vracející se z výtěru zpět do moře, tedy extrémně vyhublé ryby s horší kvalitou masa. Losos totiž od návratu do řek nepřijímá potravu a mnoho měsíců žije jen z tukových zásob.

Případně jim mohl být servírován losos nasolený či jinak naložený, jehož chuťové kvality určitě neodpovídají dnešním představám o steaku z růžového rybího masa.

Záznamy o lovu lososů na Labi a Vltavě jsou poměrně hojné. Dokonce možná nejstarší česká zmínka o lososech se týká dolního toku Labe

Konkrétně se jedná o dnešní obec Dolní Zálezly, která ve středověku patřila ženskému klášteru v Doksanech. Roku 1226 tehdejší panovník Přemysl Otakar I. do kláštera poslal lejstro, kde píše: „salmones nostri juris in Zalezli et in aliis aquis, ipsorum ditionis subjectis, perpetuo condonamus.“

Volně přeloženo to znamená, že doksanský klášter získal právo lovit lososy na území této obce.

Potvrzením toho, že lososi se dostávali daleko do vnitrozemí je notoricky známá zmínka Bohuslava Balbína, který z historických kronik svého rodného Hradce Králové vyzjistil následující:

„K roku 1432 existuje zmínka, že se u Hradce Králové náhle objevila tak velká záplava lososů, že se Labe málem vylilo z břehů, jak se zdálo, jedni se nemohli zachránit před druhými a vzájemně si překáželi, jak se děje v tlačenicích.

A tak se obyvatelé města a každý, kdo bydlel u řeky, sbíhali o závod k lovu se sekerou a usmrcené ryby vyvlékali na břeh.“

Lov lososů se intenzivně odehrával také na dolní Vltavě, zejména v okolí Nelahozevsi.

Hovoří o tom například Staré letopisy české, kde se v r. 1507 píše: „Den před svatým Janem Křtitelem lovili u Nelahozevsi nedaleko Prahy rybáři v řece ryby. Zatáhli síť a v ní bylo tolik lososů, že když vyskakovali ze sítě a naráželi na sebe nad vodou, bylo to, jako by někdo tloukl dvěma prkny
o sebe. Byl to takový třeskot ve vodě, že rybáři s hrůzou pustili sítě a utekli z řeky.

Toho roku byla v Praze hojnost lososů a libra stála tři stříbrné groše a někdy i dva nebo ještě méně. Páni nad tím ustanovili jednoho úředníka a platili mu jeden groš od lososa.“

Lov lososů samozřejmě neprobíhal sportovními metodami. Lovilo se do sítí, pomocí bodců a největší význam měly tzv. lososnice neboli pasti umístěné na jezech.

Jejich počet byl regulován vrchností, která držela ve svých rukou rybářské právo. Lososnice jsou historicky doložené například na jezech v Roudnici, Dolních Beřkovicích, Hoříně, v okolí Mělníka a Nelahozevsi. Jednalo se samozřejmě o jezy historické, na ještě neregulovaném říčním korytě.

Dále se lososnice vyskytovaly samozřejmě v Praze a v pozdějších dobách jsou doložené i u mlýnů na horních tocích řek.

Postupný úbytek lososů v Čechách je velmi dobře popsán v knize Losos labský od Dr. A. Friče z roku 1893.

Jeho několikaletý průzkum zhoršující se situace s lososem vyústil nejen v knihu ale i ve snahy ryby uměle vytírat a introdukovat zpět do řek. Situace koncem devatenáctého století se ale stala pouhou předzvěstí konečného úpadku lososa na našem území.

Následující rozvoj stavebních úprav a regulací toků lososům nepřál. Vlna výstavby velkých jezů a následně přehrad ve dvacátém století pak lososa z české přírody naprosto vymazala.

Zdroj: Jan Andreska – Losos labský v historických záznamech a v současnosti I., Irena Korbelářová (ed.) a kolektiv – RYBÍ KUCHYNĚ ČESKÝCH ZEMÍ, Dr. A. Frič – Losos labský (1893)

Čtěte také:

V Patagonii ulovili obřího lososa, podívejte se na video

Vysazování vzácných ryb: 4000 ks plůdku lososa se zabydluje v severočeských tocích