Při rybaření nebývá nouze o zajímavé příhody. Pobyt v přírodě sebou nese nejen zážitky rybářské ale též setkání s flórou a zejména faunou, žijící sice na suchu ale kolem vody se pohybující. V následujícím příběhu, starém skoro padesát let, hraje hlavní roli stádo divočáků.
V sedmdesátých letech jsem jezdíval chytat na Ohři. Na žádné dlouhé výpravy jsem tenkrát neměl ani pomyšlení. Nebylo to vlastně ani tenkrát zvykem.
Všichni jsme chytali na vodách ve svém blízkém okolí. K mému štěstí pro mě tenkrát byla nejbližší vodou rodná Oharka. Krásná řeka plná ryb s pěkným okolím, které nenarušovala ani blízkost jednoho z průmyslových center tehdejší socialistické vlasti.
Prostě ideální místo, kde si mohl pracující člověk odpočinout. Rybářský tlak nebyl tenkrát velký. Přesto jsem nenechával nic náhodě a vyrážel za ranního kuropění na motorce, abych obsadil to nejzajímavější místo.
Motocykl nechávám naprosto v klidu pod stromy asi sto metrů od vody a zbytek cesty procházím po pěšince mezi kopřivami pěšky.
Pruty nahazuji ještě za šera, kdy na policajty mezi očky není skoro vidět. Tenkrát chyť a pusť v podstatě neexistovalo. Bílá ryba brala už během první hodiny intenzivně a větší exempláře s naprostou samozřejmostí skončily ve vezírku.
Ještě, že jsem si odskočil do lesa, jinak by stádo divočáků připlavalo přímo ke mě
Ranní šero pomalu ustupovalo a srpnové slunce začalo svými paprsky osvětlovat vrchol protějšího svahu. Nad vodou se šířil mlžný opar a mně se začaly připomínat všem známé tělesné pochody.
Poodešel jsem pár desítek metrů a zbavil se problémů. Cestou zpět jsem se zastavoval a kochal klidným ránem.
V tu chvíli jsem ale z mlhy uslyšel podivný hluk na hladině. Velká ryba, pomyslel jsem si.
Za chvíli jsem ale pochopil, jak moc jsem se mýlil. Z mlhy se na hladině vynořilo cosi, co připomínalo lochnesku!
V té době jsem ještě ani nepotřeboval brýle. Stačilo zamířit zrak tím směrem a začalo mně být jasné, co v mlze ruší ranní idylku. Stádo divočáků brodí z jedné strany Ohře na druhou!
Historky o kancích okolo řeky jsem znal dobře od kolegy nimroda. Že kanci překonávají vodu jsem také věděl.
Vidět však minimálně dvacetihlavé stádo, jak plave, a na vlastní oči… To byl zážitek.
Moje zaujetí přírodními úkazy nicméně začal kalit fakt, že stádo míří přesně na jedno jediné vyšlapané místo vlevo ode mě. Přesně tam, kam se právě vracím a kde mám pruty a veškeré vybavení.
V duchu jsem viděl prasata zamotaná v silonu, rozsápanou brašnu a sežrané doklady, což by tenkrát byl největší průšvih. Výmluva, že mi rybářský lístek a občanku sežralo prase by se u soudruhů na VB nejspíš nesetkala s pochopením.
Nedalo se ale nic dělat. Z bázlivou úctou jsem se přilepil ke stromu na břehu, který vypadal, že by se na něj dalo dobře vylézt, a s hrůzou sledoval situaci.
Těsně u břehu jsem stádo neviděl kvůli kopřivám, které rostly podél celého břehu.
Po úspěšném „vylodění“ jakoby ruch ustal. Ta prasata si snad u prutů udělala přestávku.
Naštěstí se mi to jen zdálo. Na souši se dovedou pohybovat nesmírně potichu. Po dvaceti minutách jsem se konečně osmělil a opatrně se na flek vrátil.
Pruty, vezírek i brašna a nástrahy, nic nejevilo známky kontaktu s žádným živočichem.
Jen podél prutu čerstvá pěšina vyšlapaná od desítek kopyt. Zbytek dne probíhal naprosto normálně. Jen cesta k motorce vysokým porostem byla velmi napínavá, poněvadž jsem se bál, že tam stádo zalehlo. Nejspíše ale odešli úplně někam jinam.
Nikoho jsem naštěstí nepotkal. Ani v následujících letech jsem zde žádné prase neviděl, i když myslivci mi říkali, že jich je kolem vody, obzvláště koncem léta, stále dost.
Buďte první kdo přidá komentář