Jsou rybáři blázni? Jestli ano, tak je to nejzdravější šílenství na světě

Rybaření není jen lov. Je to forma meditace dostupná i těm, kdo by v životě na žádnou cestu do hlubin duše nikdy nevyrazil.

Rybářům se vždycky říkalo tišší blázni. Možná trochu pejorativně. Od nadávek ale není daleko k pravdě a tady se ukazuje, že posměváčci utřou nos. Tohle bláznovství je totiž výhoda, kterou nám můžou leda tak závidět.

Pobyt na rybách má zvláštní schopnost přepínat lidskou hlavu do režimu, kterého v běžném životě těžko dosáhnete. Každý rybář to zná.

Přijdete k řece nebo k rybníku, ještě ani nerozložíte pruty a najednou se všechno zpomalí a nebo naopak zrychlí. Tady dost záleží na tom, jak to vnímáte. Každopádně jde o stav jakési meditace, kde myšlenky plynou tak nějak samy a svým tempem.

Někdy se člověk soustředí jen na ryby a je hypnotizován například splávkem nebo dnes častěji spíš feederovou špičkou nebo čihátkem.

Rybaření je zábava a pro mnohé vlastně forma meditace zároveň

Jindy se zas ponoříte do přemýšlení o věcech s rybolovem nesouvisejících, které ale normálně nemáte čas probrat do hloubky. Myšlenky, které se doma hromadily jako nevyžehlené prádlo, se najednou začnou rovnat jedna po druhé.

Věci, které jste dlouho odkládali, začnou najednou dávat jiný smysl. Problémy, které se zdály jako neřešitelné teď začnou mít hned několik náznaků řešení.

Rybáři se toto projasnění mysli snaží vysvětlit všelijak: že to dělá čerstvý vzduch, což ale na mnoha místech neplatí, protože v našich končinách ten vzduch u vody vůbec čerstvý být nemusí jako když jsme naposledy byli na Labi u Lovosic (místní prominou).

Někdo tvrdí, že to dělají vlnky na hladině a koukání do vody. Jiný zase, že to dělá ticho, když chytáte někde daleko od civilizace. Pravda je ale trošku širší.

U vody se totiž hlava dostává do jiného rytmu, úplně jiného než v rychlosti běžného života.

V práci, při pobytu ve městě a často i v rodině člověk žije v prostředí, které jeho pozornost trhá na kusy. Všude jsou lidi, zvuky, světla, povinnosti a díky technologiím i neustálé telefony, zprávy a notifikace. Utéct tomu je dnes těžší než před 30 lety.

Mozek to zvládá tak, že přeskakuje mezi úkoly a podněty, přičemž každé to přeskočení bere energii. Rybář ale zažije pravý opak.

U vody nejsou žádné reklamy (pokud samozřejmě nezíráte do telefonu i tady), žádné dotazy, nemusíte dávat pozor na ostatní lidi. Všechno, co se kolem rybáře děje je pomalé, plynulé a přirozené.

V tom je právě to kouzlo, mozek se vrací do továrního nastavení. Jsme na lovu, což je činnost, kterou člověk vykonával po statisíce let a je na to evolučně připraven.

To je mimochodem taky důvod, proč tolik lidí s oblibou rybaří i když je to z hlediska efektivity zisku v podobě masa v podstatě nevýhodné. Ztrácíme spoustu času a úsilí, za které toho moc nedostaneme. Nákup v rybárně nebo supermarketu by dával smysl větší.

Únik od stresu i civilizačního tlaku

Rybařina nás ale naplňuje, baví a dává nám pocit opravdovosti. My při ní vlastně doopravdy žijeme, zatímco dnešní všední život je pro náš genetický kód tak trochu utrpení pod tíhou vymyšlených povinností. Moderní civilizace nám samozřejmě poskytuje komfort ale je to tak trochu zlatá klec.

Rybařina je tak jeden z návratů ke kořenům a opravdovým prožitkům. Při ní právě cítíme, že děláme to, co bychom dělat měli. Čistí to zároveň mysl a uvolňuje kapacitu mozku pro řešení všech těch s*****, které se na nás valí naprosto odevšud.

Přímo na rybách ustane ten kontinuální útok na náš mozek a hlava přejde do režimu, v kterém funguje naprosto přirozeně. Je to stav, kdy tělo něco dělá, třeba sleduje hladinu nebo provádí jakýkoliv úkon spojený s lovem, můžete třeba vláčet což je docela intenzivní činnost.

Hlava ale nejde „přes závit“ jako skoro při všem dnes a může si řešit své. A právě v tomhle stavu napadají člověka ty nejlepší nápady.

Další věcí je rytmus. Voda má zvláštní druh pohybu, který člověka uklidňuje víc než relaxační hudba nebo meditace. Rybář sedí, kouká, čeká a přitom jeho dýchání se samo sladí s rytmem přírody. Když se dýchání uklidní, automaticky se uklidní i myšlenky.

Tělo i hlava dostanou signál, že nemusí bojovat ani utíkat, ale že můžou být. To je stav, kterého se v běžném životě dosahuje jen zřídka, protože člověk pořád něco řeší. U vody ale najednou není potřeba nic. A právě protože není potřeba nic, může přijít všechno, co bylo doteď zastrčené v koutě hlavy. Myšlenky se objeví samy, v klidu a bez tlaku.

Rybářské prostředí také pracuje s monotónností, ale v dobrém slova smyslu. Hladina se jemně vlní, rákos šustí, někde dál skočí ryba. Nic z toho ale není rušivé a vytváří to přirozené zvukové pozadí.

Pokud chytáte ve městě nebo třeba u rušné silnice, tak zkuste jít k jezu, přes který teče voda. V létě můžete chytat pod ním, teď na podzim naopak nad. Jde o to, že hukot vody odstraní městský hluk.

Mozek se přitom sám přepíná do stavu, kdy převládá jeho přirozený rytmus mezi bdělostí a lehkou meditací.

Není to spánek, není to hyperaktivní přemýšlení. Je to uvolněná pozornost, kdy člověk dokáže přemýšlet jasněji, ale zároveň není napjatý.

Rybaření je paradoxně jednou z činností, která tento stav podporuje nejvíc, protože spojuje monotónní zvuky přírody s jemnou koncentrací na očekávaný záběr. Člověk je přítomný a silně koncentrovaný, ale ne vystresovaný.

Platí to samozřejmě pokud rybář opravdu loví, obávám se, že při koukání na film v bivaku to úplně nefunguje.

Velkou roli hraje i to, že rybaření člověka nutí být tady a teď. Zní to jako klišé, ale je v tom kus pravdy. Když s napětím čekáte na záběr tak nejde řešit další věci.

Je to okamžik čisté koncentrace ale přitom se hlava nepřetěžuje, protože každý podnět má logické místo a prioritu. To je úplně jiný rytmus než v běžném životě, kde se na člověka hrne sto věcí naráz.

Člověk u vody navíc nevnímá čas. Hodina uteče rychle, tři hodiny utečou ještě rychleji a najednou už je večer. Pro mě je třeba 4 hodinové chytání v podstatě bleskovka.

Sotva rozbalím pruty, už mám pocit, že je hned konec, zatímco 4 hodiny chození po nákupech se rovná nejdelšímu utrpení. Čas je asi opravdu relativní veličina, jak spočítal ten rozcuchaný pán z Německa.

Mozek se prostě přestane neustále kontrolovat a vytváří prostor pro hlubší myšlení. Když se takhle vypne hlídání času, rozjede se kreativita i uklidnění.

Je to podobný stav jako dlouhá procházka nebo sprcha, ale u vody je to umocněné tím, že sedíte a pozorujete něco, co se pořád mění, a přitom je to pořád stejné.

U vody má hlava konečně klid a prostor na přemýšlení

A pak je tu jedna věc, kterou rybáři málokdy přiznávají. Už jsem to naťuknul nahoře. Rybaření vytváří iluzorní pocit, že člověk právě dělá něco důležitého.

Ve skutečnosti většinou jen sedí, ale protože sebou máte prut a „lovíte“, získáváte pocit, že aktivně trávíte čas. Díky tomu se rybář necítí provinile, že jen tak sedí a přemýšlí.

Kdyby seděl doma na gauči, měl by výčitky. U vody ale ne. Mozek dostává povolení zpomalit, protože tělo má alibi: rybařím.

A právě díky tomuhle alibi se člověku myslí nejlíp. Zároveň je to opravdu zábavná a naplňující činnost.

Alespoň pro ty, kdo v sobě má ty původní lovecké geny, které často k rybaření přitahují už třeba malé děti z rodin, kde rybáře nemají ani mezi vzdálenými příbuznými nebo známými.

Ať už si to člověk vysvětlí jakkoliv, pravda je jednoduchá. U vody funguje hlava jinak, protože má konečně prostor. Rybář sedí, čeká, dívá se a věci se dějí sami způsobem, na který nás evoluce připravovala desítky tisíc let.

Možná proto tolik lidí říká, že rybaření je terapie. V myšlenkách si rybář uklidí, bez toho aby musel platit 1200 Kč na hodinu za terapeuta.

Všechno, co se doma zdálo zamotané, se najednou narovná. A i kdyby ryba nepřišla, člověk se vrátí domů o kus lehčí.