Přiznat se k tomu, že neumíte chytit rybu, to chce hodně odvahy. Tedy pokud se považujete za rybáře, u nezúčastněné veřejnosti je to jedno.
V rybářském mikrosvětě je to ale něco jiného. Doba je taková, že rybáři dávno nejsou těmi tichými blázny, kteří tráví hodiny někde u rybníčku aby pak možná vytáhli toho sotva mírového kapra, kterého následně doma své staré prezentují jako zcela fundamentální argument ve prospěch pravidelné nepřítomnosti v baráku a omluvu pro citelnou útratu v lokálních rybářských potřebách.
Dnes je rybařina svět ultimativního úspěchu. Přijedete k vodě, musíte mít všechno to nejlepší vybavení a pak za víkend nachytáte ryb, že by z toho žila průměrná somálská rodina od ramadánu do ramadánu.
O maso ale nejde. Ryby pustíte a hlavně to všechno vyvalíte na sítě, kde se připojíte k celému zástupu těch dalších úspěšných, kteří přidávají jednu fotku s rybím monstrem za druhou.
Sedět u vody a nic nechytit, to snad už neexistuje. Takový dojem vzejde z každé rybářské skupiny na Facebooku.
Gaussova křivka je ale neúprosná. Mezi těmi 300 nebo kolika tisíci rybáři jsou zákonitě tací, kteří umí chytat skoro všude a skoro pořád jim to bere, i tací, kteří většinou nechytí vůbec nic. Hádejte, o které skupině je slyšet víc.
Logicky o těch, komu se daří. Hovnochytové se většinou na sítích neprezentují a když už, tak algoritmy jejich příspěvky většinou zadupou. Pro úspěch musíte totiž získat delší pozornost a reakce uživatelů, kterým váš post padne jako prvním před oči. Proto na vás pořád vyplouvají všechny ty rekordy a zdařilé výpravy. Neúspěch většinou nezaujme a motivace takových rybářů k sebeprezentaci tak klesá. Veřejný prostor tak opanují v lepším případě ti nejlepší, v horším ti co z toho umí udělat tyjátr.
Všichni rybáři ale nejsou tak šikovní jako rybářské hvězdy internetu.
Dokonce jsou mezi rybáři jedinci, které lze směle označit za ty, komu se méně daří na dlouhodobé bázi. Takhle lze eufemisticky nahradit termín napsaný kurzívou o odstavec výše.
Milan, jehož příjmení nemá smysl zveřejňovat (a to jméno jsem taky raději upravil), patří k těm členům ČRS, kteří vůbec neumí chytat ryby. (Není to zas taková ostuda, pár podobných se prý dostalo i do vyšších funkcí)
Ačkoliv je takové zhodnocení pro rybáře skoro zdrcující, tak je třeba si říct, že není žádným měřítkem pravého muže, aby ryby uměl chytat. Milan je zase docela borec v tom, že umí opravovat auta a motorky, přičemž hlavně v oblasti jednostopých vozidel prý platí za velkého umělce. Zkušenosti a dlouholetá klientela dala vzniknout vlastnickému podílu v jednom menším autoservisu a zajišťuje mu slušné živobytí i domácí spokojenost.
Technický kumšt a šikovné ruce u něj zkrátka pámbu kompenzuje jinými nedostatky, konkrétně v oblasti rybolovu. Milan má ale co dva roky nové vozidlo, s nímž může pohodlně dojet na ryby, má i peníze na drahou výbavu, zkrátka ideál.
Nemyslete si ale, že jde o nějakého zbohatlického ignoranta.
Už od roku 2003 má předplacené Rybářství, které si svazuje po ročnících. Má slušnou rybářskou knihovnu a celou zimu se v tom po večerech rochní. K tomu si platí pár prémiových účtů na YouTube a rybařením dost žije.
Prostě dokonalý zákazník rybářských potřeb, ideální čtenář rybářských webů a jeden z těch, kdo je ještě ochotný platit za papírové časopisy, s větším podílem reklamy než u nás na stránkách, kde se za přístup nic neplatí. Pro mě je velmi užitečný také v tom, že když něco potřebuji nastudovat z historických zdrojů a rybářských knih, tak vím za kým zajet a nemusím se pídit po knihovnách.
Někomu ryby skáčou na háček samy, někomu se vyhýbají
Prý existují rybáři, kterým ryby prostě berou i když se tolik nesnaží. Mají nějaký podvědomý čuch na to, kam zajet. Není myšleno na revír, kde zrovna nasadili ale přímo konkrétní flek. Jsou rybáři, kteří dorazí na velkou přehradu a neomylně najdou místo s rybami. Není jich moc a jejich historickým předobrazem asi může být převozník Karel Prošek z Branova, kterého ve svém díle zvěčnil spisovatel Ota Pavel a ve filmu je dokonale ztvárnil Rudolf Hrušínský starší.
Mimochodem, televizní kultura nám vlastně nabídla i předobraz opačného rybářského hrdiny. Předobraz zoufalého rybáře, jenž přes pokrokové vybavení nedovedou vytáhnout ani šupinu, ztvárnil herec Karel Vochoč v roli náměstka z mlékáren Nocárka.
Záběr neudělal ani nástrahou z Tuzexu použitou při prominentním lovu na vodárenské nádrži, kde je zcela demoralizován úspěchy ostatních. Jeho rybářské scény jsou k vidění v seriálu Velké Sedlo, na němž jsou scény s rybami, a ještě možná proutníkem Uherčíkem, to jediné koukatelné.
V reálném životě většina rybářů k určité úrovni zkušeností a pravidelným úspěchům dojde postupem času právě díky vlastní píli a spoustě pokusů a omylů.
Někdo to má ale v sobě tak nějak od mala. Asi nejde o nějakou nadpřirozenou schopnost ale spíš o dobře vyvinutý rybářský instinkt. Právě z těchto řad se rekrutuje velká část těch, kdo se prezentuje na internetu. Není to ale dar shůry, v kombinaci s nadšením a pílí ale tito jedinci vykazují nadprůměrné výsledky.
Rybářské nadání zkrátka existuje a šťastlivci jej pocítí už mladém věku. Pozor ale na záměnu se začátečnickým štěstím, to postupně vyprchá.
Tuto teorii jsme pozorovali před pár lety na jednom tehdy dvanáctiletém klukovi z okolí, který své nerybářské rodiče umluvil k přihlášce do kroužku a k první povolence. Jeho cesty jej vždy zavedly na dobrá místa, až mu začali přezdívat „chodící echolot“. Vynikající talent, jen mu chybí to dlouhodobé nadšení. Já mám teorii, že když vám ryby pořád berou, tak se vytrácí radost z těžce vydobytého úlovku.
Klučina už má i řidičák a na ryby prý chodí pořád, už ale jen málo. Mám podezření, že hlavně proto, aby nás trochu provokoval úlovky, na něž marně čekáme celé měsíce a on je lapí za víkend. Mohl z něj být nový Vágner, jeho ale zajímají spíše deskové hry. Posouvat své úspěchy na poli rybolovu momentálně nechce a je to čistě jeho osobní věc.
Pouštění úlovků povýšil na další level – rybu radši vůbec nechytí
Ale zpátky k Milanovi. Ten už rybaří minimálně přes třicet let a je přesným opakem výše zmíněného klučiny, jehož příběh jsem vám pro srovnání nastínil.
Milan rybařinou žije, všechno má načtené, kupuje si povolenku poctivě hned v lednu a na rybách tráví velký podíl svého volného času. Na dlouhé výpravy nejezdí, neb firma a zákazníci si žádá své. Když ale nemá čas, tak v létě vyjede třeba jen na dvě hodiny večer. Týdenní počet vycházek nenechá v sezoně klesnout pod 4, což se některým tady může zdát málo. Uvědomte si ale, že někteří mají náročné zaměstnání nebo firmu a k tomu ještě rodinu, což časové možnosti omezuje…
Milan chytá na boilies, někdy na feeder a má celkem slušný arzenál pro přívlač. Vcelku univerzální rybář svým založením.
Všechny jeho četné vycházky ale spojuje jeden společný jmenovatel. Většinou při nich neutrpí trauma žádná ryba. Milan prostě nechytí, čemuž jsem dlouho odmítal věřit. Po jedné výpravě na duhákodrom, kdy při našem příjezdu akorát odjíždělo zarybnění, jsem poznal, že své neúspěchy nepřehání.
Ne, že bych já sám nějak zářil. Spíš bych řekl, že na spektru úspěšnosti jsem stabilně usazen v podprůměru. Tohle jsem ale ještě neviděl. Zatímco místní štamgasti nejpozději po hodině odcházeli s třemi kropenatými duháky a závodníci si honili ego na jednom úlovku za druhém, Milan neměl za 4 hodiny ani kontakt.
Experiment jsme opakovali další jaro na přehradě, kam jsme asi dojeli po vysazení kaprů. Měl jsem toho plný zuby, záběry přicházely několikrát i během propadání krmítka po náhozu. Tady se přiznám, že mě už takové rybaření tolik nebaví. Milan ale neměl na svoje nově koupené rozpustky ani pípnutí.
Výměna prutů za moje feedery pár záběrů přinesla, seknout se mu podařilo dva ale frekvence pohybu špiček pod jeho dozorem rapidně ustala. Okolním chlapům přitom šel ven kapr za kaprem a na svazu se nenechali zahanbit, násada byli samí tržní dvoukiláci. Tady Milan nakonec během necelého hodinky dva chytil ale mě překvapila jedna věc, neměl z toho žádnou viditelnou radost, což odporuje mé teorii, že méně úspěšné rybáře úlovek potěší víc. On se tváří furt stejně a vlastně celkem spokojeně.
Nechtěl jsem Milana tehdy urazit, možná je to ale případ pro psychologa. Jeho touha lovit je pochopitelná, to je zakořeněno v každém z nás, kdo se rybolovu věnuje. Milan už je ale jinde, jemu stačí pocit být na lovu a užívat si přírodu nebo se kochat pohledem na nejrůznější vybavení, v němž utopil desetitisíce nebo za ty roky spíš ještě víc…
Rybu on vlastně ani nepotřebuje, možná ho jeho podvědomí od úlovku chrání. Neříkám, že po dlouhé šňůře bez záběru si nezanadává ale občasný úspěch mu hned vrací předchozí klid.
Každopádně výskyt pana Milana na revíru znamená pro zkušené rybáře v okolí ještě jeden významný signál.
Jak jsem nahoře psal o tom klučinovi, který má vrozený instinkt pro úspěšný rybolov a výběr dobrých míst, Milan je naopak indikátorem míst špatných. Pokud jde na přítok, tak je lepší chytat u hráze a naopak. Možná proto Milana všichni chlapi v okolí berou za prospěšného člena místní komunity.
A nebo to je možná něčím jiným. Milan se nechvástá, což všichni oceňují, dnes to mezi rybáři není tak časté. Zároveň mu ale nechybí odhodlání a výdrž. U vody je často, ve své MO chodí i na schůze a kromě pár každoročních výjezdů na Orlík se drží spíš v okolí.
Můžu na něj prozradit, že loni nechytil ani jednoho kapra (zato má pár hezkých cejnů na boilies) a stejně na ryby nezanevřel. Nijak ho netrápí ani fakt, že když před pár lety pojal myšlenku na lov velkých říčních cejnů, tak to dopadlo přesně naopak – všechny záběry byl jen kapr, pamatuji si jako dnes, když mi to vyprávěl.
Milan není čistokrevný hovnochyt, odhaduji ale, že jeho vycházky jsou tak v nejlepším případě z poloviny bez úlovku. Na přívlač jsme na tom loni byli podobně blbě, u feederu a lovu nedravých ryb ale ani já už nechápu, co dělá.
Jeho nadšení a oddanost rybolovu mu nejde upřít. To je, myslím, ta hlavní deviza za níž bych jej chtěl pochválit a podpořit.
Nejde jen o to, že jeho rybolov je v podstatě čistý sponzoring zarybnění a přikrmování ryb skoro bez jakékoliv újmy v podobě zapíchnutých háčku a ryb v podběráku.
Je to ukázka extrémní vytrvalosti a hlavně vysoké frustrační tolerance. Většina lidí by se na to bez pravidelných úlovků dávno vykašlala. Jeho ten pobyt u vody ale prostě naplňuje a nemá důvod v tom cokoliv měnit.
Možná je to tím, že se realizuje v podnikání, možná nám nechce přiznat, že ho to trápí. Možná ho prostě pobyt u vody uspokojuje sám o sobě. S největší pravděpodobností je opravdu spokojen a jak se nyní říká, dosáhl naprostého zenu v oblasti sportovního rybolovu.
Čtěte také:
Úlovek měřil bez 60 čísel metr: proč rybáři lžou a přehání?
Máte na revíru kormorány? Rybáři prosí o nahlášení jejich zimovišť
Buďte první kdo přidá komentář