Tajmen je ryba, která budí respekt i bez legend a pověstí. V sibiřských řekách ještě stále místy dorůstá úctyhodných rozměrů a mezi místními národy si po generace vysloužil pověst tajemného obyvatele hlubokých vod. V některých příbězích vystupuje jako strážce řeky, jindy jako duch, který trestá lidi za chamtivost.
Jedné z nejtemnějších pověstí by se mohli bát klidně i u nás. Podle legend si pro rybáře, kteří si z vody berou víc, než potřebují, přichází obrovský černý tajmen.
Pro původní obyvatele Sibiře a Mongolska nebyla řeka pouhým zdrojem potravy. Byla živým světem, v němž měla každá ryba své místo a člověk nemohl bez následků dělat, co se mu zlíbilo. Právě do tohoto světa patří příběhy o tajmenovi, který měl dohlížet na pořádek v říčním království.
Tajmen jako postrach chamtivých rybářů
Mezi Chanty a Mansiji, kteří obývají západ Sibiře, se podle tradovaných příběhů vyprávělo o obrovském černém tajmenovi, jenž dokázal potrestat rybáře, kteří podlehli chamtivosti.
Kdo ulovil víc ryb, než mohl spotřebovat, nebo si z řeky odnášel úlovky především kvůli výdělku, mohl se dostat do hledáčku tohoto tajemného tvora.
Legenda praví, že černý tajmen připlouval za provinilcem v noci. Nešlo přitom o obyčejnou rybu, kterou by člověk mohl přemoci silnějším prutem nebo větším háčkem. Měl být spíše ztělesněním síly řeky, která si nenechá beztrestně brát víc, než sama nabízí.
Podle pověsti si tajmen odnášel duši chamtivého rybáře. Provinilec pak buď zemřel, nebo přišel o rozum. V příběhu tak nešlo jen o strach z neznámého obyvatele hlubin.
Byl to také důrazný vzkaz, že řeka není bezedná zásobárna a že lidská nenasytnost má své meze. Po vícero návštěvách Sibiře sice moc nevěřím v to, že by místní ryby nějak extrémně pouštěli. Ale jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. Co je pro nás hodně ryb, nemusí být hodně pro někoho na Sibiři.
Posuzovat to evropským pohledem stejně nemá smysl. Nemůžeme rozumět národům, kde na obří ploše žije v podstatě pár lidí, kteří byli historický závislí jen na lovu či chovu sobů.
Dnešnímu rybáři může podobná historka připadat jako ezo/eko nplácání. V krajině, kde lidé po staletí záviseli na úlovcích z řek a jejich život se řídil přírodními cykly, ale podobné příběhy dávaly jasný smysl. Stanovovaly nejzazší hranice, které se neměly překračovat v zájmu zachování lovu i du budoucna.
Tajmen v sibiřských pověstech nevystupoval jen jako trestající přízrak. Některé tradice jej popisují jako pána řeky, který rozhoduje o tom, komu se dostane rybářského štěstí a kolik si smí z vody odnést.
Evenkové a Evenové podle etnografických tradic spojovali některé ryby s duchovním světem a věřili, že v nich mohou přebývat duše zemřelých šamanů či dávných válečníků. Velký tajmen tak mohl představovat strážce vod, kterého nebylo správné zabíjet bez vážného důvodu.
Pokud už někdo takovou rybu chytil, měl ji podle některých vyprávění pustit zpět. Někde se měly po jejich chycení říčním duchům přinášet také drobné obětiny, například tabák, mince nebo kousky látky. To ostatně na Sibiři dělají dodnes a nejenom při rybolovu.
Zda se tyto konkrétní zvyky skutečně dodržovaly ve všech oblastech, kde se příběhy o tajmenovi vyprávěly, nelze z dostupných vyprávění bezpečně určit. Samotná představa posvátné ryby a ducha spojeného s vodou však zapadá do širšího duchovního světa mnoha severoasijských národů.
Další pověst, připisovaná Jakutům neboli národu Sacha, vypráví o rudém tajmenovi. Měl to být obrovský exemplář s červenými ploutvemi, který se ukazoval lidem porušujícím dávná pravidla řeky.
Mezi provinění měla patřit například snaha lovit v době tření, znečišťování vody nebo ubližování slabším. Setkání s rudým tajmenem se považovalo za špatné znamení a varování, že člověk zašel příliš daleko.
V některých příbězích se zase tajmen dokázal proměnit ve starého muže. Vystoupil na břeh, upozornil rybáře na jeho chamtivost a dal mu příležitost změnit chování. Kdo varování ignoroval, měl následně přijít o rybářské náčiní nebo se dostat do dalších potíží.
Tajmen tu funguje jako postava, která člověku připomíná, že nad řekou nemá absolutní moc. Ryba se mění v prostředníka mezi lidským světem a přírodou, která má podle těchto představ vlastní pravidla.
Vedle temných pověstí existují také příběhy o tajmenovi, který přináší štěstí. Jedním z nich je legenda o zlatém tajmenovi, jenž má žít v nejčistších a nejhůře dostupných horských řekách Sibiře a Mongolska.
Jeho šupiny se údajně lesknou jako zlato a oči mu září červeným světlem. Není to však trofej, kterou by si měl rybář pověsit na stěnu. Zlatý tajmen je v této pověsti strážcem čistých vod a zjevuje se pouze lidem s dobrými úmysly.
Chytit ho prý není možné. Pokud se rybáři přece jen podaří tajmena zaseknout, ryba unikne a odnese si s sebou také jeho štěstí. Zkušení lovci proto říkali, že při spatření zlatavého stínu pod hladinou není radno pokračovat v lovu. Místo toho jej mají nechat plavat dál.
Je to jiný příběh než legenda o černém tajmenovi, ale poselství je podobné. Ne všechno, co člověk dokáže ulovit, musí také zabít a odnést domů.
Ryba, která si zaslouží respekt
Tajmen je dnes vyhledávanou rybou sportovních rybářů a v řadě oblastí čelí úbytku způsobenému lidskou činností, změnami říčních stanovišť i rybářským tlakem.
Na Sibiři rozhodně nepatří k běžným úlovkům. Například na řece Kirenga se lovilo poměrně dost mladých tajmenů. Starších kusů bylo ale v blízkosti sídel málo. Zřejmě za to může velký rybářský tlak. V Burjatsku je sic tajmen i třeba lenok na seznamu chráněných druhů, místní tohle ale berou spíše jako zajímavé doporučení.
Možná i proto získávají příběhy o posvátných rybách a trestu za chamtivost zajímavý současný rozměr.
Z hlediska lovu tajmenů je pro zbytek světa nejznámější Mongolsko, kde je rybářský tlak ve srovnání se Sibiří menší. I tam ale je potřeba za rybami cestovat na obrovskou vzdálenost.
V Rusku je to ještě markantnější neboť je tam rybolov provozován velice intenzivně. Zajímavé úlovky jsou ale za posledních let zaznamenány například na Altaji (prý 46 kilogramů) nebo na dálném Východě (167 cm údajně) , což je velice řídce osídlený region.
Údajně vůbec největší tajmen měl přes dva metry a byl roku 1943 uloven kdesi hluboko v tajze v nedozírném Krasnojarském kraji, jenž je velký jak polovina EU. Vzhledem k tehdejší válečné nouzi se o úlovku dochovaly jen písemné zprávy.
Čtěte také:
Do podběráku dostali dva velké jezerní siveny najednou: větší měl dvacet kilo
Slavný herec skočil pro rybu do ledové řeky: Werich byl vášnivým pstruhařem
Revír Vltava 7 láká celoroční přívlačí: dříve sem vysazovali pstruhy i hlavatky
Buďte první kdo přidá komentář