Nepsané vlastnictví u vody: Každý rybář má svoje místo

Všimli jste si, že za poslední tři měsíce vznikla spousta rybářských aplikací? Každý týden pomalu dvě až tři a většina má ambici být rybářským deníčkem, kde si zaznamenáte místo, čas a podmínky lovu a pak z toho vytáhnete data, která vám řeknou, jak na to.

Já teda nevím, jsem asi už boomer ale místa na ryby vždycky představovaly tajemství. Nahrávat to někam do apky, kde není jisté, kdo všechno k tomu má přístup, to se mi nechce. Možná se ale pletu a rybáři se rádi podělí. V tom případě čekám tipy na vaše nej fleky v mém mailu, díky :))

Z mého pohledu není rybolov o vedení statistik, na to je lepší sledovat hokej nebo fotbal i když znám rybáře, co si zapisují snad i rosný bod na každé vycházce.

Dřív ale platilo, že se místa nerozhlašují. Toho se snažíme držet i tady na webu a nic zbytečně nepropálit. Snad s výjimkou míst profláklých totálně, kde ale zpravidla už není co utajovat.

Každý správný rybář má svoje místo

Každý správný rybář totiž míval své místo, které nikde veřejně nereklamoval. Utajit flek sice úplně nejde, rozhlásit to na internetu ale určitě nechcete.

Hodně z nás má svoje fleky po desítky let a dělat jim publicitu nemá význam.

Může to být vyšlapaný flek pod starou vrbou nebo za výběžkem rákosí, kde se dá schovat před větrem. To místo na hrázi, odkud je nejlepší výhled na hladinu. Kousek břehu, který by na mapě vypadal úplně obyčejně, ale pro jednoho konkrétního člověka znamená něco víc.

A přitom mu nepatří vůbec nic.

Nemá ho koupené ani nemá na něj žádný papír. Nemůže říct ostatním: „Tady nesedej, tohle je moje.“ (Nj, zrovna tohle ale někteří jsou schopní říct:D)

Vlastně je to jen pár metrů trávy, hlíny a vody, které patří všem. Na malých revírech se ještě drží určitá úcta k tomu, že na tohle místo sedá ten a na tohle ten.

Starousedlíci si do zelí nelezou a pokud občas přijede dřív někdo cizí, tak se to nějak přežije. Pokud teda nevezme fiskarsku a z intimního fleku mezi křovím a kopřivami neudělá letiště pro dva bivaky a starou maringotku. Takové nájezdníky je potřeba uvést do reality.

Některá místa zkrátka mají své nepsané majitele. Ne právně ale spíš tak nějak rybářsky. Samozřejmě to neuhájíte někde, kam se sjíždí půl republiky na ryby. Pořád ale máme spoustu malých revírů a řek, kde vládne ta poklidná rybářská atmosféra a všichni se víceméně znají.

Místo, které si člověk osvojí

Začíná to nenápadně. Přijdete k vodě, najdete si flek, kde se vám dobře sedí. Možná tam něco chytíte a možná ne. Vrátíte se podruhé. Potřetí. Za chvíli už přesně víte, kde je tvrdé dno, kde se drží ryby, odkud fouká vítr a kdy to bere a kdy moc ne.

To místo se vám nakonec dostane pod kůži.

Znáte ho v létě, když nad vodou létají vážky. Znáte ho na podzim, kdy je ráno všechno mokré od rosy a nad hladinou je mlha. .

A možná právě proto začne být tak nějak vaše, nehledě na katastr a názory všech chytráků, kteří hned začnou poučovat, že to nejde.

Místo vám nepatří, ale je vaše díky tomu, kolik času jste na něm strávili.

Tajná místa, která nejsou tajná

Rybáři mají zvláštní vztah k tajným místům.

„Mám jeden flek, ale nikomu ho neříkej.“

Tohle je věta, kterou slyšel snad každý rybář. Na přímý dotaz vám nikdo neřekne, kde to vidí jako nejlepší. Už vůbec ne na sociálních sítích.

Když ale trochu pokecáte, tak se nakonec dozvíte kolikrát úplně vše. Někdo rád poradí, hodně lidí se rádo pochlubí a taky se každý rybář rád cítí jako znalec a autorita na místní vodě.

Místo jsou prostě tajná, dokud vám je někdo neprozradí. A často následuje dlouhé vysvětlování, kde přesně to místo je, jak se tam dostat, jaký tam fouká vítr a na co to tam bere.

Tajemství prostě v rybářském světě fungují trochu jinak než jinde.

Tajení míst má smyl na internetu a na celostátní úrovni. Napsat na FB, že to někde bere nebo hůř udělat fotku s trofejní rybou tak, že pozná flek i ten, kdo si jen otevře mapy v mobilu, to je průser. Další víkend se tam sjede polovina kraje.

Na lokální úrovni se toho moc utajit nedá. Každý ví, kde sedává ten starší pán s teleskopy. Každý vidí, kde má svoje místo ten kaprař, který přijíždí vždycky v pátek večer. Každý zná ten kout, kde už roky chytá jeden a ten samý člověk a každý má víceméně přehled o tom, kdo co a kde chytil.

A přesto se většinou respektuje, že se mu na ten flek hned všichni nenacpou..

Lokální rybáři většinou mají vztah k vodě vědí, že nejde jen o to nalovit co nejvíc a největší ale právě o vztah k těm místům.

Z pohledu člověka zvenčí to může vypadat zvláštně.

„Vždyť je to svazový revír. Když tam přijdu první, můžu si sednout kam chci.“

A právně by měl pravdu a taky se tak děje. Když přijedete občas na cizí vodu, tak nemáte šanci vědět, že tohle je zrovna Frantův flek.

Jenže rybaření není jen soubor pravidel napsaných na papíře. Existují i ta nepsaná.

Nikdo nezakazuje sednout si někomu na jeho oblíbené místo. Ale většina místních rybářů to neudělá, protože chápe, že některé věci fungují jen díky vzájemnému respektu.

Stejně jako nepřijdete kamarádovi bez ptaní do dílny a nezačnete používat jeho nářadí, i když ho zrovna nepotřebuje.

Není to o vlastnictví. Je to o respektu a svého druhu zvykovém právu..

Možná je na tom nejzajímavější, že rybář často nemiluje samotné místo.

Miluje všechno, co se tam stalo.

První kapr, kterého tam chytil. První velká ryba po dlouhé sérii neúspěchů. Večer, kdy seděl u vody s kamarádem a řešili úplně všechno možné. Rána, kdy byl u vody dřív než všichni ostatní a svět ještě spal.

To místo je vlastně taková kniha nebo deníček ale ne na papíře nebo v rybářské aplikaci..

Tady nejsou napsaná slova ani uložená videa a fotky. Jsou v ní vzpomínky.

Proto může mít pro někoho cenu obyčejný kus břehu, zatímco někdo jiný kolem něj projde a ani si ho nevšimne.

Časem se rybářská místa mění. Přijde povodeň, spadne strom, zaroste břeh nebo tam naopak povodí vysoutěží zakázku na nesmyslné vykácení břehu. V našich podmínkách je jasný, že pokud váš flek není na naprosto nesmyslném nístě typu strmého svahu, tak tam běžně chodí i jiní rybáři.

A přesto jsou tyhle fleky něčí.

Protože skutečné rybářské místo není o tom koupit kus břehu a nepustit tam ostatní rybáře.

Je to o vzpomínkách na zážitky, které si rybář chce zopakovat. Klidně takové místo můžete „mít“ na víc revírech.

Možná proto se rybáři vracejí pořád na stejné fleky, i když vědí, že ryba tam být nemusí. Možná proto sedí stále na stejném místě, i když by dávalo větší smysl jet úplně někam jinam.

Nejde jen o to, kde chytáte. Jde o to, kde se cítíte dobře a ne o tom, honit se za rybou za každou cenu. I když takových rybářů je stále víc.

Přesto je ale nejšťastnějším rybářem ten, který má někde v krajině svůj malý kousek světa. I když mu vlastně papírově nikdy nepatřil a patřit nebude. To nejlepší se ale nedá nikdy přívlastnit.