Zákaz olova stále na pořadu dne: přejdeme na zátěže z betonu, wolframu a cínové bročky?

Snahy omezit použití olova neutuchají. Aktuálně se na unijní úrovni očekává další „pokrok“ v této oblasti.

V minulosti došlo k rozdělení této problematiky na mysliveckou a rybářskou část. Myslivci již omezení olověných broků čelí. Nyní je otázka, zda dojde k restrikcím také v zájmovém rybolovu.

Zástupci myslivců a rybářů se přitom snaží aktivně lobovat i na vládě, o čemž aktuálně informoval rybářský svaz.

Došlo dokonce na společnou fotografii čelných představitelů rybářského svazu s Filipem Turkem.

Jak se bude situace vyvíjet, to si netroufám odhadovat. Optimistická očekávání raději nemám a už se nedivím ničemu.

V širších souvislostech mi podobné kampaně jsou strašně proti srsti.

Osobně jsem se vždy považoval za ochránce přírody. Spoustu věcí ale v současné době nechápu. Je jasné, že olovo do řeky přirozeně asi nijak zvlášť nepatří. Současné tažení proti jeho používání v rybolovu ale vyvolává dojem, jako by to byl největší problém vodních toků a přírody, což není ani náznakem.

Z řek jsme udělali v podstatě stoky naší technické civilizace. Ačkoliv voda může na první pohled vypadat relativně čistě, neznamená to, že je vše v pořádku. Spíš naopak a rybáři to možná vědí víc než běžná veřejnost, která má řeky jako kulisu pro svoje sportovní vyžití nebo se o ně zajímá až když se vylijí z břehů.

V oboru ekologie jsem samozřejmě laik. Opravdu ale nerozumím prioritě, jakou má zákaz olova pro relativně malou skupinu osob, když celý zbytek civilizace zatěžuje toky nepoměrně intenzivněji.

Nedávno se například mluvilo o znečištění českých toků a ryb věčnými chemikáliemi. Máme kolosální problém se sinicemi, které doslova vykrmujeme fosforem a bůhví čím ještě..

Opět tyto látky nezřídka pocházející přímo z našich domácností. Čistírny jsme sice vybudovali ale málo se mluví o tom, že spousta látek se do řeky dostává. Vlastně nejen látky ale přímo i odpadky.

Rybolov pod ČOV každého většího města budiž názornou lekcí. Ubrousky a další sajrajt se vám nalepí na háčku skoro při každém kontaktu se dnem. Enormní množství odpadu do řek proniká v podstatě na pravidelné bázi a to je pouze ta část, kterou můžeme vidět pouhým okem

Starosti ale panují o to, zda rybář použil zátěž z olova nebo z jiného materiálu.

Olovo nahradit nějak můžeme, není to ale moc praktické ani levné

Olovo se při rybolovu používá z ryze pragmatických důvodů. Je to prostě zátěž pomáhají při náhozu a udržující nástrahu na dně či v požadované hloubce. Nestojí za tím nějaká zvláštní obliba jednoho druhu kovu.

Mohli bychom tak s klidem použít jiný materiál. Olovo ale vždy mělo několik velice jednoduchých ale podstatných výhod. Je poměrně těžké vzhledem k objemu. Jeho měrná hmotnost je podstatně vyšší než u mnohých jiných kovů.

Jde o látku dostupnou a levnou. Navíc se snadno taví i v domácích podmínkách, viz vánoční tradice.

Ano je toxické, což se nedá popřít. Na druhou stranu, toxických látek je kolem nás v civilizaci bohužel poměrně dost. Paradoxem je, že se z olova historicky dělaly vodovodní trubky.

Dnes je samozřejmě jeho toxicita vnímána jako problém.

Obávám se, že se zákazu olova ale možná nevyhneme. Ostatně, jsou tu tlaky na zákaz celé řady dalších materiálů a v čistě hypotetických rovinách prý padají i úvahy o zákazu rybolovu.

Co můžeme použít, když olovo zakážou

Pokud zákaz olov projde, tak můžeme počítat s maximálně několika lety na „přípravu“.

V navrhovaných materiálech se psalo o lhůtě 3-5 let, dle hmotnosti používaných zátěží. Poté bychom se museli poohlédnout po něčem jiném. Nepočítá se ani s možností slitin olova, vše s obsahem Pb nad 1 procento bude zakázáno.

Výběr náhradní zátěže ovlivňují hlavně dva faktory. Je to cena materiálu a výroby a roli bude hrát i praktická použitelnost při chytání.

Z hlediska ceny se olovo řadí k levnějším materiálům, náhrady se tak mohou prodražit

Jedním z náhradních materiálů je například beton. Například kaprařům lovícím na vyvážku může celkem vyhovovat. Při lovu klasickým odhozem má nevýhodu, právě v tom, že je lehčí než olovo. Při stejné váze má větší velikost a velký aerodynamický odpor, což zkracuje délku náhozu.

Wolfram je vynikající ale drahý, otázkou je jeho budoucí cena a dostupnost

Dalším materiálem je wolfram. V rybářském průmyslu se používá spíše název tungsten. Tento materiál se již velice osvědčil.

Má velkou výhodu v hmotnosti. Je 1,5x těžší než olovo a svoje uplatnění najde například v UL přívlači a muškaření. Oblíbený je právě pro rozměrově malé ale velmi těžké zátěže – korálky, jigy.

Použít jej pro větší zátěže bude asi možné. Náklady ale budou citelně vyšší.

Nedokážu říct, kolik by stála třeba velká 100 gramová zátěž. Za miniaturní 4 mm kuličku pro muškaření můžete dát většinou 7-8 korun. Je ale možné, že pro extrémně dlouhé náhozy to nakonec bude jedna z variant, i když finančně náročná

Olovo můžeme dále nahradit například cínem. Spíše ale jen pro lehčí zátěže. Zajímavé je, že z cínu se dají vyrobit i plavačkářské bročky, o kterých se mluví jako o nenahraditelných.

Osobně jsem ale cínové bročky viděl jen na fotce, takže pokud někdo máte zkušenost, můžete se zmínit v komentářích.

Dalším materiálem pro použití jako zátěž se může stát také ocel, jejíž měrná hmotnost je oproti olovu asi o třetinu nižší.

Ve hře jsou i další kovy jako bismut, mosaz, bronz. Zapomenout nesmíme ani na přírodní materiály jako jsou kameny a oblázky. Je to trochu ruční práce a vypadá to hezky, problém je ovšem opět hmotnost. Jak by se řešila hromadná výroba, to si netroufám odhadovat.

Jak vidíte variant je mnoho. Problémem je většinou ta nižší měrná hmotnost a s tím související nevýhody.

Právě proto se drtivá většina rybářů do nějakých náhrad dobrovolně zas tak moc nehrne, i když v některých případech si alternativní materiály svoje využití už našly.

Čtěte také:

Delší hody, rychlejší výměna PVA a montáže: slovenská firma přišla s inovativní rybářskou zátěží

Pellet box, který zvyšuje šanci na záběr: návnada a nástraha k okamžitému použití

Feeder v březnu: jednoduché tipy od vody a jeden dost nečekaný úlovek