Dědí se geny, někdy i názory a často vášně. Rybolov v člověku je nebo není. Nezřídka se probudí v dítěti předškolního věku, jehož rodina k vodě chodila tak nanejvýš během léta s cílem zchladit se v tropických vedrech.
Pak jsou tu ale rody doslova rybářské, kde se láska k vodě dědí z generace na generaci. Můj otec Václav byl nejslavnějším rybářem v údolí, jednou totiž shodil porybného do vody.
Dědeček Bohumil získal v údolí přezdívku „Hrom do vody“, nejspíš proto, že po nezdařeném rybolovu rybám hlasitě nadával. Po celém rybníku se nesly vulgarity, často přecházející do latiny neb byl ještě z první republiky pro mravní poklesky s mojí babičkou vyloučen z klasického gymnázia.
Nejvýznamnějším členem rodu býval blahé paměti jeho bratr Alois, kterého už od útlého dětství magicky přitahovala řeka, vodní plochy a jakýkoliv čůrek, kde mohl pozorovat alespoň hrouzky.
Alois po čtyřicet let zásoboval rodinu rybím masem aniž by někdy vlastnil rybářský lístek.
Byl zcela pevně přesvědčen, že každá ryba si zaslouží lepší budoucnost v jeho udírně.
Lov bez povolení pro něj byla vášeň a sport, v čemž dosáhl jisté dokonalosti. Za svým koníčkem zcestoval širé okolí a podobně jako partyzáni za války, i on používal krycích historek a převleků. Drze se s baštýři a porybnými dával do řeči a nejednou mu rybářská stráž podala ruku, než si uvědomila, že ten pytlák, po němž pasou, byl asi on.
Jeho základní filozofií bylo nevypadat jako rybář ani pytlák. Jako náčiní používal extrémně zkrácený prut, jenž se vešel do bundy. V letním období si vystačil s pytlačkami. Jednou se vydával za ornitologa, podruhé pilně sbíral léčivé byli, které následně skutečně odevzdal do sběrů, čímž zefektivnil čas a znásobil zisky.
Jindy vystupoval jako ornitolog, přičemž dalekohledem spíš kontroloval jestli někdo nejde. K jeho mistrovským kouskům patří přesvědčení porybného, že je kontrolou z krajského národního výboru, která prověřuje bdělost stráže.
Kolem čtyřicítku mu doktor doporučil více pohybu, vzal v duchu tehdejších 100 jarních kilometrů a kolem vody se pohyboval ve sportovním, což se ukázalo jako další dobrá výmluva pro pohyb kolem rybník a jiných vodních ploch. Nastražení pytlaček díky tomu zvládal ještě rychleji než dřív. Pár koleček kolem rybníka, potom rychlý přesun kaprů do vozu a hurá domů.
Na každého ale dojde a platilo to i v tomhle případě.
Jednoho říjnového dne mlha nad rybníky ležela nízko a voda byla po deštích kalná a studená. Alois si vybral své oblíbené místo v sousedním údolí. Při běhu přes pole ještě předvedl ukázkovou rozcvičku a zamířil na sromy porostlé hráze.
Tentokrát ale mělo dojít k naplnění úsloví o tom, že tak dlouho se chodí pro vodu, až se ucho džbánu utrne.
Břeh byl toho dne bahnitý, hlína nasáklá vodou. Když udělal krok dolů, aby vytáhl nastraženou šňůru, podjela mu noha. V okamžiku ztratil rovnováhu a spadl do vody po pás. Voda byla už studená a při pokusech se vyškrábat nahoru pořád padal.
V tu chvíli se z mlhy vynořila postava.
„Tak tě máme sportovče,“ pronesl neznámý muž.
„Já jsem byl běhat, a tady to klouže,“ pokusil se údajně o výmluvu a dokonce porybnému vynadal, že by si měli upravit cesty podél rybníka. Tentokrát mu to nevyšlo a porybní už dlouho sledovali jeho vozidlo Škoda 110L, takže bylo otázkou času,kdy jim vpadne do spárů
Porybný mu pomohl ven. Na břehu seděli dlouho mlčky. Alois přiznal všechno a poprvé bez výmluv.
Ten večer Alois domů nepřinesl rybu. Přinesl si zápal plic, s nímž nakonec skončil v okresní nemocnici a po návratu domu na něj čekala pozvánka na MNV k projednání přestupku.
Na jeho základě pak Alois zboural udírnu a na ryby zanevřel, což s povděkem kvitovala teta Květa. To ale ještě netušila, kde jeho nezměrná životní energie najde náhradní využití…
Čtěte také:
Pomstu rybářů řešila pojišťovna: majiteli zničili Fabii smradem
Buďte první kdo přidá komentář