Ještě za minulého režimu mě vojenští páni s oblibou několikrát pozvali na cvičení. Jako chemik jsem měl celkem slušnou vojnu a i to cvičení se dalo celkem přežít. Lampasáci nás nechávali v klidu a vlastně jsme byli dost času skoro sami. Odveleli nás do jednoho dnes již neexistujícího VVP na dohled od Krkonoš.
Ještě dnes tady jsou lesy, louky, polní cesty z písku a samá rokle, kde lišky dávají dobrou noc. Naším útočištěm byly staré maringotky u polorozpadlé hájenky.
Elektřina z centrály ale jen pro účely napájení přístrojů, voda z potoka, kontakt s civilem veškerý žádný. K nejbližší hospodě se šlo asi 3 kilometry po lesních cestách
Po celém dnu na chemickém cvičišti jsme toho mívali naprosto po krk po fyzické i psychické stránce a touha někam na tajno chodit v noci přes les byla na úrovni nula.
Byla to dosti paradoxní doba, v hlubokých lesích na čistém vzduchu jsme si hráli na situaci, kdy vypukl boj s těmi nejjedovatějšími látkami, které jinak znáte jen z učebnic o první světové.
Jako záložky jsme byli tak trochu sami pro sebe a musím říct, že tuhle několikatýdenní „vojnu“ jsme brali s nadhledem.
Skamarádili jsme se tenkrát tři. Petr, tichý podivín z Jičína, který ve svých třiceti nepil ani kafe a večer se svítilnou četl Foglara, pak moje maličkost a nakonec Radek někde z Litvínova. Ten byl původem paradoxně skoro místní, trochu záhadný kluk, co dřív jezdil trampovat o okolních lesích věděl první poslední.
Rybářským hrdinou cvičení se stal právě on. Brzo ráno mě vzbudil ve spacáku s tím, že půjde „na chvilku ryby“. Vzhledem k tomu, že polní kuchyně ještě trčela někde v Liberci a jíst konzervy nebylo už to pravé, tak mě jeho iniciativa ani nevadila.
Zároveň jsem věděl, že lampasáci tady v čase osobního volna nemají problém celkem s ničím, pokud se stihne vrátit, nebude problém.
Nechápal jsem ale, kam se tady v lesích hodlá vydat. Teoreticky je tu Labe, to ale teče už celkem daleko a tak o 200 metrů níž než naše cvičiště.
Říkal jsem mu, že tady je akorát potok širokej jak koryto pro pašíka, kde i žáby mají vodu ke kotníkům. Defakto jsme byli na kopci, tak jsem netušil, kde tady chce sehnat nějakou větší vodu. Ale on jen pokrčil rameny a řekl, že ví o dobrým místě. Popadl pár věcí, igelitku a odšoural se pryč.
Ještě před budíčkem se vrátil. Zablácený, mokrý po kolena, ale tvářil se spokojeně. Petr zvedl oči od knížky a zasmál se: „Tak co, bude ryba k obědu?“
Radek jen mlčky rozvázal igelitku. Všichni jsme ztichli. V sáčku leželo šest krásných pstruhů. Žádní obři, ale krásní potočáci. Měl je z potoka co vede mezi vesnice v sousedním údolí.
Tenkrát byly časy, kdy potok v každém údolí byl pstruhů plný. Neodolal jsem tomu tenkrát taky a z věcí, co jsme měli k dispozici jsem sbastlil pytlačku a šel další den s ním. To už jsou ale vzpomínky, které halí mlha času.
VÚ 3828?